TOP 5 průsečíků mezi hudbou a architekturou

Tenhle text bude subjektivnější než obvykle, ale zato ze života. Jak známo, většina muzikantů se musí i nějak živit, mít svůj „day job“, jak říkají v anglicky mluvících zemích. U mě kdysi padla volba na architekturu a i když se většinou snažím svoji práci a hudbu držet striktně odděleně, poslední dobou je obojího čím dál víc a já narážím na dost nečekaných paralel.

1. Čistý papír

Architekt i hudebník, pokud není jen interpretem, ale i skladatelem, začínají nad bílým papírem. Někdy doslova, někdy obrazně, před nimi leží neprobádané končiny vlastní fantazie a snaží se stvořit „něco“ z „ničeho“. Je to fascinující, děsivá i krásná chvíle. Možná naštěstí to pole, na kterém hrajeme, není úplně neohraničené.

Architekt je limitován místem a okolnostmi stavby, přáním investora, financemi, časem, stavebními předpisy a mnoha dalšími věcmi. Jeho kreativita tak často nabývá podoby jakéhosi hodně komplikovaného hlavolamu. I v hudební tvorbě jsme často limitováni... vlastními schopnostmi či schopnostmi a představami spoluhráčů, někdy i očekáváním fanoušků či tlakem streamovacích algoritmů. Tato omezení však mohou být právě tím, co nás inspiruje k nějakému originálnímu řešení.

V čem se také rozhodně potkáváme, je skutečnost, že vzrušující okamžiky zrození nového nápadu a nadšení z první skicy či nahrávky, kde konečně cítíme že „je to ono“ velmi brzy vystřídá tvrdá mravenčí práce, na které už často není nic vzrušujícího. Nekonečné kreslení či nahrávání mnoha variant, ladění detailů a také něco, čemu jeden můj kamarád přiléhavě říká „killing babies“, neboli nemilosrdné vyhazování předchozích skvělých nápadů. To vše je nejdelší a nejtěžší fází každého projektu – stavebního, hudebního a velmi pravděpodobně i mnoha jiných.

Ano, a pak je tu ten okamžik, kdy stojíte před něčím, co jste vymysleli s tužkou a papírem a najednou je to skutečné. Nebo písničku, která vás napadla kdysi večer na procházce se psem, najednou uslyšíte hrát z rádia. Radost a trochu úžas nad tím, že je opravdu možné, aby se ve vaší hlavě zrodilo něco nového, co si od teď začíná žít vlastním životem.

2. Pevné základy

Architektura i hudba jsou s lidstvem už nějaký ten čas a obojí má svou historii, kterou není dost dobře možné ignorovat. Vším, co vytváříte, se k ní nějakým způsobem vztahujete. Každý sloup v sobě nese odkazy k řeckým chrámům i gotickým katedrálám. Každý akord, interval nebo stupnice už v mnoha podobách někdy zazněly a rozechvívají v nás vzpomínky uložené někde v hlubinách kolektivní paměti.

V hudbě i v architektuře se také už mnohokrát objevily pokusy všechno, co bylo, zavrhnout a začít znovu úplně jinak. I to se ale stává součástí příběhu, ve kterém jsou základní výrazové prvky dané... Jedinečné je pak to, jak je zrovna my, v tuto chvíli a na tomhle místě, uchopíme. I proto architekti chodí po světě s očima otevřenýma a muzikanti pořád poslouchají a objevují starou i novou hudbu. Abychom ve správný okamžik dokázali přetavit to, co jsme „nasáli“, do originálního nápadu.

3. Mít na čem stavět

Nepříliš populárním předmětem při studiu architektury je statika. Moc kladných bodů na hudebních školách obvykle nesbírá ani hudební teorie. Jenže bez obojího se do jisté míry neobejdeme. Ano, je spousta slavných muzikantů, kteří se pyšní tím, že neznají noty a najde se i pár slavných architektů, kteří si se statikou moc hlavu nelámou.

Pro většinu z nás, běžných smrtelníků, se ale hodí vědět například, že nosná zeď musí mít nějakou tloušťku anebo že písnička by měla mít refrén. A pokud nemá... tak to taky jde. Ale je třeba s tím nějak pracovat a to, aby se stavba nebo písnička „nerozsypala“, musíme zařídit jinak.

4. Feedback a celý váš tým

Další paralelou v práci architekta a hudebníka je skutečnost, že zpravidla na všechno nestačíme sami a potřebujeme do své tvůrčí vize nechat vstoupit další lidi. Architekti přibírají projektanty elektro, vodovodu a jiných profesí, nebo třeba grafiky a designéry, a pak samozřejmě celý realizační tým staveb. Je jich mnoho. Hudebníci potřebují zvukové inženýry, producenty, často také fotografy, kameramany... Také jich nebývá málo. S těmi všemi je třeba se domluvit, nějak jim předat svojí představu a pak čekat „co z nich vypadne“.

Velmi často se ukáže, že došlo k nějakému nedorozumění či chybě v přenosu a výsledek se od toho, co jste chtěli, hodně liší. Anebo jsou tam prostě jen chyby, které je nutné opravit. Pak přichází mnoho hodin strávených sepisováním poznámek, instrukcí, úprav, zpětné vazby... Ostatně jeden takový den, kdy jsem celý den v práci připomínkovala dílo grafika, abych pak večer do noci plynule pokračovala komentováním posledního mixu nahrávek kapely, byl i inspirací k napsání tohoto článku.

Opravdu v tom vlastně nebyl velký rozdíl. V obou případech bylo třeba jasně definovat svojí představu, udržet klidnou a věcnou komunikaci a také v určité chvíli věci pustit z ruky a smířit se s tím, že vstupy od jiných lidí jsou někdy jiné, než jste očekávali, ale ve výsledku třeba mohou být i obohacením. 

5. Neztratit se v úkolech

Architekt je tak trochu multiinstrumentalista. Ostatně má to i v titulu, málokde dostanete po škole rovnou dva najednou – inženýr architekt. K tomu je někdy také manažerem, ajťákem, úředníkem, psychologem a párovým terapeutem (zejména když projektuje rodinné domy), stále jednou nohou technikem, druhou umělcem. I muzikant dnes musí být člověkem mnoha schopností, kromě samotné hudby často sám sobě také manažerem, labelem, stylistou, producentem, grafickým designérem.

Oba každý den bojují o to, udržet v tom všem provozu a balastu stále někde na dosah to podstatné, neztratit kreativitu a hlubší vhled do situací a příběhů. Dívat se kolem sebe, poslouchat, nechat se inspirovat a stále znovu hledat nové cesty, jak přinášet do světa krásu.

A co vy, potkává se nějak vaše práce s hudební tvorbou? Jsou to pro vás dva oddělené světy, anebo naopak jedno doplňuje druhé? Napište nám do komentářů!