TOP 5 rockových zpěváků, kteří zpívají falzetem

Na úvod zrychlené technické okénko o tom, co je to falzet. Obecně, zazpíváte-li hluboký tón a postupně jej budete plynule zvyšovat, pak na jednom či dvou místech (konkrétní výšku přechodových tónů uvádějí pěvecké příručky es2–g2 pro vyšší hlasy, c2–d2 pro střední hlasy a a1–h1 pro nižší hlasy) zaznamenáte určitý zlom – změnu místa v těle, kde vám hlas rezonuje, a zároveň změnu barvy hlasu. Rezonance se z hrudníku přesune do hlavy a hlavový tón alias fistule či falzet je barevně „kulatější“ než hrudní rejstřík, má méně vysokých harmonických frekvencí. Když trochu přidáte na intenzitě, dokážete v podstatě zvukově přebudit mikrofon. Pro neškolený hlas ale také bývá obtížnější v této poloze bezpečně intonovat.

Pokud například toužíte umět jódlovat, bude se vám ostrý přechod mezi hrudním a hlavovým rejstříkem hodit. Jinak se ale různé pěvecké techniky snaží přechodové tóny spíše zahladit a proměnu barvy hlasu v jednotlivých rejstřících vyrovnat a sjednotit. Klasické operní školení pracuje hodně s rozvíjením hlavové rezonance. Postupně jí dodává i vyšší harmonické frekvence (například specifickým nastavením rtů, jazyka a dalších svalů v obličeji, ale hlavně prací s dechem) a také ji „přetahuje“ i do nižších poloh. Proto pak školený operní zpěvák či zpěvačka bez mikrofonu hravě „přeřve“ i celý orchestr a je slyšet až do nejvyššího patra divadla. Naopak popové či rockové pěvecké techniky (jako je například Complete Vocal Technique nebo technika beltingu) pracují hodně s rozvíjením spodního, hrudního rejstříku tak, aby byl člověk schopen i ve vyšších polohách zpívat plným hlasem, nenarážel na onen hlasový zlom a k falzetu se uchýlil až v případě, že jej sám chce využít.

Zpěváci jako Bruce Dickinson, Freddie Mercury či Sting tak dokážou i ve výškách zpívat plným hlasem (ale třeba u Briana Johnsona nebo Axla Rose se zdráhám o „plném hlasu“ mluvit, i když výšky to jsou a není to falzet). Interpreti jako Jay Buchanan (Rival Sons), Robert Plant nebo náš Kamil Střihavka navíc dokáží tenhle impozantní „ječák“ chraplavě přiškrtit (nebo chcete-li, přitlačit na něj), takže výsledek zní dost drsně – jako by si pánové „trhali hlasivky“. Já vím, nejspíš řeknete, že drsné zacházení s hlasem k rockové muzice patří. Já si ale myslím, že profesionální zpěváci moc dobře vědí, jak se svým hlasem pracovat, aby vyloudili rockový feeling a zároveň se fyzicky neodrovnali.

Abychom se ale vrátili k falzetu a jeho využití. Po technickém okénku ještě okénko kulturní: mužský falzet bývá často vysmíván jako „zženštilý“, „vyměklý“ či dokonce „teplý“ (a už jsme zase u těch zažitých kulturních představ o tom, co je „mužské“ a co „ženské“), a to zejména v souvislosti s popmusic. Zajímavé je, že u rockerů, kteří vysoký hlavový rejstřík používají, podobné příměry moc neslýcháme – rock je prostě pořád chápán jako „mužný“ žánr, fistule nefistule. Maximálně bude falzet v kombinaci se zkreslenými kytarami někomu připadat jako zvukový bizárek. Na tom je vidět, jak stačí změna kontextu a tentýž jev má pro lidi hned různý význam.

Ok, skončíme teď s teorií a řekneme si pár příkladů rockových zpěváků, kteří falzetem odzpívají klidně půlku koncertu či alba – a my se jejich různými přístupy můžeme inspirovat. Směle pak doplňte v diskusi další.

1. Josh Homme (Queens of the Stone Age)

Multiinstrumentalista, leader QOTSA, all-star party Them Crooked Vultures a Eagles of Death Metal používá hlas tak trochu jako melodický hudební nástroj, který ve falzetové poloze funguje jako protipól hutných zfuzzovaných kytarových riffů. Ve svých vokálních linkách často používá chromatické postupy a vokál „táhne“ jako žvýkačku horizontálně nad tepající rytmikou.

2. Matt Bellamy (Muse)

Trochu podobně pracuje s kontrastem mezi vysokým vokálem a do uší tlačící, hutnou barvou kytary frontman Muse. A během zpěvu rozhodně nešetří svou bránici a dech. Ať už zpívá plným hlasem nebo falzetem, před každou frází jasně slyšíte, jak obrovské množství vzduchu potřebuje nabrat, aby měly jeho klenuté melodické linky potřebnou sílu.

3. Prince

Co je tohle za rockera, řeknete si možná. Za mě ale Prince minimálně duší a opulentní vizáží rockerem byl. Do r'n'b, jímž se ve své tvorbě hojně inspiroval, falzetové mužské vokály patří (respektive tam byly společensky přijaty dříve než v jiných žánrech), jejich pojetí je ale u Prince trochu jemnější než u předchozích zmíněných interpretů, a taky s melodickými linkami pracuje mnohem více rytmizovaně, až perkusivně.

4. Thom Yorke (Radiohead)

„Vřelost“ či „emotivnost“, to jsou pojmy, které si spousta lidí spojuje s vibratem – tedy s pravidelnou opakující se změnou výšky tónu, která se v hlase může objevit (nebo být pěstována v závislosti na ovládání dechu). Vibrato zmiňuji speciálně u Thoma Yorka, protože je pro jeho hlas velmi příznačné –  jak ve spodních polohách, tak právě i ve falzetu. A jedno oko právem nezůstane suché. Kromě toho se Yorke ve svých vokálních partech vůbec nevyhýbá onomu hlasovému zlomu mezi hrudním a hlavovým rejstříkem, naopak ho aktivně využívá.

5. King Diamond

Falzetové party dánského metalového zloklauna v sobě mají na rozdíl od obyčejného hlavového rejstříku nebývale ostrou barvu – rozhodně sice nejde o zpěv plným hlasem, ale zároveň jeho vokál obsahuje dost vysokých harmonických frekvencí. Místy to zní (snad mi to jeho příznivci odpustí), jako by si zpěvák loknul hélia nebo jako by měl dabovat postavičku Mervina ze show Fur TV. Pozoruhodný je ovšem výškový rozsah, který King Diamond dokáže demonstrovat jediným táhlým glissandem (plynulou změnou výšky tónu) beze změny barvy tónu. Je to v podstatě takový metalový kontratenor.

A jaký je váš oblíbený falzetista nebo falzetem zpívaný song? Co Petr Novák a jeho Náhrobní kámen? Jeff Buckley? Nebo Neil Young v písni After the Gold Rush? Napište nám do komentářů!

Z doporučené literatury k tématu:

Biddle, Ian and Frenya Jarman-Ivens. Oh Boy!: Making Masculinities in Popular Music. Routledge, 2007.

Carson, Anne. Gender of Sound. In: Glass, Irony and God, 119–141. New Directions, 1992.

Cavarero, Adriana. For More Than One Voice: Towards a Philosophy of Vocal Expression. Stanford University Press, 2005.

Filippi, Lukáš. Fascinace vysokým mužským hlasem: Internetová tvorba Nicka Pitery. Bakalářská práce. Ústav hudební vědy FF UK, 2017.