TOP 5 způsobů, jak se v létě ztrapnit u táboráku

V tu chvíli muzikant zavětří, protože cítí, že se blíží jeho chvíle. Nastal čas zanechat ve všech zúčastněných nesmazatelný dojem. Anebo radši ne? Pojďme se podívat, jaké nástrahy čekají na hudebníky v přátelském kruhu u táborového ohně.

1. Když zvítězí ego

Že má mnoho hudebníků a zejména frontmanů trochu přehnané sebevědomí a nadměrně vyvinuté ego, je známá věc. Na pódiu se s tím jaksi počítá a někdy to může být i ku prospěchu věci. Pokud se ovšem takový frontman objeví u táboráku, chopí se kytary a zapomene, že není na pódiu, může to u všech zúčastněných vyvolat poměrně rozporuplné pocity.

Táborák je totiž zásadně jiný koncept než koncert. Je to jakýsi přežitek z dob lovců mamutů, kdy se celý kmen scházel kolem ohně. Vznikalo zde společenství, identita kmene, pocit sounáležitosti. Zatímco koncert je lineární a dynamické proudění energie tam a zpět mezi kapelou a obecenstvem, kolem táboráku lidé tvoří kruh, ve kterém mají všichni – obrazně řečeno – stejné místo. Hudba je zde velmi důležitá, je to však především něco, co onen kruh ještě víc spojuje. Potichu si broukáme Rosu na kolejích a jsme tu spolu.

Pokud se zde tedy náhle objeví někdo, kdo do této pospolitosti vstoupí s pocitem „Já jsem tady! Jste tu taky?“, může se snadno stát, že celý kmen nejdřív ze zdvořilosti párkrát zatleská a pak se začne nenápadně trousit pryč.

2. Je to dobrý... až moc dobrý

S předchozím bodem souvisí i další, už ne tak zjevný, ale potenciálně stejně trapný moment. Celý rok cvičíte, pracujete na sobě, trávíte desítky hodin ve zkušebně, abyste byli co nejlepší. Možná pak skutečně jste docela dobří. Nebo hodně dobří. Vezmete do ruky kytaru a suverénně zahrajete a zazpíváte... jednu, dvě, pět, deset písniček. Až pak si všimnete, že se ti, ktěří se k vám na první song přidali, už nezpívají. Někteří si možná odešli povídat o kousek vedle. Ten kluk, který si taky přinesl kytaru, ji zase zabalil. Lidé pomalu ubývají. Jak je to možné?!

Jsme opět u toho: táborák není koncert a na rozdíl od pódia, kde ze sebe jednoznačně musíme vydat to nejlepší, tady je smysl jinde. Pokud se jako muzikanti chopíme kytary (či jiného nástroje) u ohně, naším cílem je propojit kmen a být jeho součástí. Vnímat a podpořit atmosféru.

Pokud si chtějí všichni pořádně zařvat, jdeme do toho naplno s nimi. K dohasínajícím uhlíkům zahrajeme něco tichého. Když se objeví méně zkušený kytarista, vezmeme ho do hry, dáme mu prostor. Pokud se nám to podaří, může to být stejně intenzivní hudební zážitek jako třeba koncert, a všichni nám nakonec poděkují za skvělý večer.

3. Hele, zahraj nám tu vaší

Pokud máte kapelu a v létě se posadíte s kytarou k táboráku, dříve nebo později to zaručeně přijde. „Hele, a zahraj nám nějakou vaší písničku!“, případně ideálně rovnou žádost o konkrétní skladbu. Vy sice víte, že tuhle písničku normálně jen zpíváte (hrajete na housle, bubnujete, hrajete na klávesy...) a na kytaru jste ji nikdy nehráli. Že celý ten song stojí na bicích. Že bez té basové linky ve sloce to asi nebude ono. A že na ty vysoké tóny v refrénu musíte být sakra rozezpívaní. Ale kouká na vás deset, dvacet párů očí s takovým neodolatelně zvědavým výrazem... že byste to přeci jen zkusili?

Nedělejte to! Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že tohle je jedna ze situací, kdy je dobré se naučit říkat jednoznačné NE. Ano, všichni víme, že dobrá písnička by měla fungovat i jen s kytarou. Že Dave Grohl dokáže písničky od Foo Fighters s akustikou zazpívat se stejnou energií, jako když hraje celá kapela ve Wembley. Že je dobré učit se vystupovat před různým publikem. Je ale fajn si uvědomit své hranice, a pokud jste danou písničku v akustické verzi nikdy nehráli, pak zvažte svoji šanci, že to dáte na první dobrou.

4. Stairway to Heaven

Určitě už jste se s nimi také setkali... hudební virtuózové-introverti. Nenápadně přinesou kytaru, sednou si někam trochu jakoby stranou a začnou hrát. Úvodní vyhrávky ze Stairway to Heaven například. Nebo jiné komplikované akustické skladby či úryvky známých písniček. Tak jako trochu pro všechny a trochu zase pro nikoho. Jako podkres k rozhovoru je to docela fajn, nicméně pocit pospolitosti to navozuje asi tak podobně jako puštěné rádio.

Všem je samozřejmě trapné přerušit tak ikonickou a složitou skladbu jako Stairway to Heaven poněkud přízemní prosbou o Dokud se zpívá... Čekají tedy trpělivě, až Jimmy Page narazí na moment nad jeho síly a odmlčí se, a pak se nesměle zeptají: „A neuměl bys taky Bednu od whisky?“

5. Tak tohle fakt hrát nebudu!

A na to hudební virtuoz s nečekanou razancí odpoví: „Bednu od whisky já zásadně nehraju!“. Proč „and she's buying a stairway to Heaven“ ano, zatímco „jsou dlouhý schody do nebe a štreka daleká...“ ne? Kdysi dávno jsem taky měla pocit, že některé písničky jsou moc ohrané, moc hloupé, moc trampské, málo zajímavé nebo zkrátka hrozné a že je prostě ze zásady hrát nebudu. Je to věc, na kterou má každý muzikant právo, a pokud vám nějaký song opravdu leze krkem, nedává smysl se ho snažit hrát a zpívat.

Teď ale mluvím spíš o jistém druhu pózy, kdy jaksi spatra, z pozice hudebního znalce, odmítáme hrát příliš lidové kousky, protože je to pod naši úroveň. Ano, když ve dvě ráno doprovázíte skupinu notně rozveselených dospělých lidí zpívajících „já chci mít čapku s bambulí nahoře...“, jistá část vaší muzikantské duše si radši přetáhne tu čapku s bambulí přes oči, aby se na to nemusela dívat. Přesto se ale, na rozdíl od bodu 3, učím v těchto situacích neříkat ne. Věřte, že když sestoupíte z pomyslného „pódia“ a zahrajete i tu Bednu od whisky a Tři čuníky, kteří si vesele zpívají, vaši přátelé to upřímně ocení.

Léto je skvělý čas, který přináší i spoustu nečekaných výzev. Hrát u táboráku mi vždycky přišlo jako jedna z nejtěžších hudebních disciplín, byť to tak nevypadá. Chce to jistou dávku sebevědomí a průraznosti, abyste dokázali strhnout i ty na druhé straně ohně, ale i velkou dávku pokory, abyste namísto „one (wo)man show" vytvořili ten hluboko zakořeněný prožitek sounáležitosti, kvůli kterému se k táborákům tak rádi vracíme. Tak ať se vám to letos podaří!