Tracii Guns (L.A. Guns): Hudbu považuju za velmi uspokojivý koníček

Gratuluji k vaší nové desce Black Diamonds, která je opět plná svěžích, elektrizujících momentů a nabitá energií. Zrovna nedávno, před vydáním alba, jsem si říkal, jak je možné, že pořád dokážeš po tolika letech přijít s tak zabijáckými riffy?

Tak to nevím. (smích) Už tak moc necvičím. Nevím proč, ale zapisuji si každičký akord – pro sebe, ale i pro jiné lidi. Pokud už se nacházím v té náladě, v režimu, kdy už skládám, zdá se, že vše pěkně plyne a děje se tak nějak přirozeně. Když tomu tak není a je na mě najednou vyvíjen tlak, že musím hned a tady napsat album, tak to zcela jistě nedokážu. Chvíli mi totiž trvá, než se zahřeju. Je to vždy velká záhada. (smích)

Na produkci desek si sám osobně dohlížíš. Máš to podobně jako například Zakk Wylde, který jednou zmínil přirovnání k Salvadoru Dalímu, když řekl, že ten si své obrazy také maloval sám a nepotřeboval ničí pomoc?

Já a Zakk Wylde jsme stejně staří. Vyrůstali jsme na stejné rockové muzice – tedy vše od punk rocku až po klasický rock, jižanský rock, prostě rock, rock, rock. Neřekl bych zrovna, že nepotřebuji ničí pomoc, líbí se mi ale, když je jedna osoba, která má určitou vizi, jak by měl výsledek vypadat. Tímto způsobem nyní produkuji naše nahrávky, protože v minulosti jsem měl pocit, že nejsem s některými našimi alby spokojen. S tím, jak znějí, nebo jsem třeba nesouhlasil s podivnými názory na to, jakým směrem by se dané písně měly ubírat. Věci, se kterými jsem od začátku nesouhlasil, ale u nichž jsem prostě dělal kompromisy, protože jsem chtěl mít dobré vztahy s ostatními producenty a členy kapely.

Když jsme se ale s Philem (Lewisem, pozn. aut.) dali před šesti lety znovu dohromady, všem jsem řekl, že musíme udělat nové nahrávky a ty musí být skvělé, jinak celá věc s reunionem nic neznamená. Bylo by to jen ježdění po světě a sbírání výplatních šeků z minulosti. A já nejsem tenhle typ člověka. Když hraju muziku, chci ji i tvořit, a Phil to má stejně.

To, že jsem se dostal do role producenta a inženýra, znamená, že musím nést plnou vinu, pokud něco bude znít jako sračka. (smích) Musím si tedy být jistý, že tomu tak nebude. Když jsme s Philem s výsledkem spokojeni, víme, že jsme schopni to příště zopakovat, a těšíme se na to. Může to být velmi citlivé. V rock'n'rollové kapele je tolik psychologie – v mém případě je to jako být ženatý se čtyřmi dalšími lidmi. Já jsem táta a musím si být jist, že jsou všichni v bezpečí, zdraví a že jdou kupředu.

Oproti předchozím albům cítím změnu, a to hlavně ve zvuku, který mi tentokrát přijde syrovější, špinavější a dejme tomu živější. Snažil ses zaznamenat a přenést na album kapelní živelnost?

Ano, snažil. My tedy nenahráváme naživo, žádnou z posledních čtyř desek jsme vlastně nenahrávali společně. Občas jsem jen natočil stopy společně s bubeníkem. Ale jinak jsem posílal demáče Adamovi Hamiltonovi, což je náš studiový bubeník. Poslal jsem mu dema, on natočil bicí a poslal mi je zpátky. V tomto bodě se pak já musím postarat o to, aby kytary, basa, klávesy a vše ostatní znělo jako naživo, aby tam byla ta energie, protože o tom tahle kapela je.

Někdy něco opravdu přeženu, přeprodukuju, ale mám ten luxus, že si vše můžu poslechnout a následně můžu začít věci odstraňovat a trochu přesouvat. To je na digitálním nahrávání docela příjemné. Máš spoustu možností, i když si myslím, že pro některé lidi je těch možností až příliš mnoho. Můžeš se z toho zbláznit. Já se ale snažím používat software jako klasický pásový rekordér. Pokud je na nahrávce příliš mnoho overdubů a dalších věcí, začne znít opravdu uhlazeně. L.A. Guns nikdy neměli moc uhlazený zvuk. Zachytit onu energii je celkem výzva, ale myslím, že jsem v tom docela dobrý.

L.A. Guns se vyznačují i tím, že každé album je jiné, nebojíte se kombinovat různé nálady a žánry. Když si vezmeš třeba bluesovou skladbu Shame z nové desky a pak třeba Better Than You z předchozí Checkered Past. Dvě naprosto odlišné věci, ale přitom je tam stále duch L.A. Guns.

Myslím, že tím duchem je Phil, respektive jeho hlas. Nezáleží na tom, co nahrávám nebo jaký je styl písničky. Dokud zpívá, zní to jako L.A. Guns. Možná bys to jen podle hudby nepoznal. Je to svým způsobem dvojsečná zbraň, protože jak jsem řekl, já a Zakk jsme byli vystaveni tolika vlivům, což je skvělé, protože nyní můžeme psát různé žánry, jsou ale lidé, kteří chtějí, aby jejich kapela zněla jen jedním způsobem.

Musíš si ale uvědomit, že když celá tahle heavy rocková záležitost na samém konci 60. let začínala, kapely neměly moc vlivů, ze kterých by mohly čerpat. Dokázaly si tak vytvořit velmi identifikovatelný zvuk, jako například The Who nebo AC/DC, případně Van Halen. Přebírali další vlivy, ale oproti nám jich měli méně. V polovině 70. let, kdy nám se Zakkem bylo deset let, přišlo disco, new wave, přicházel opravdu těžký heavy metal... Dělo se tolik věcí, že jsme se jim – vedle našich riffů od Hendrixe, Page a Jeffa Becka – museli přiučit. Najednou tu byl Eddie Van Halen a Randy Rhoads, a pak i Dimebag. To jsou všechno hráči, kteří vytvořili náš slovník.

Takže když teď L.A. Guns dělají desky, jde opravdu o to, abychom všechny inspirace využili a vyjádřili se hudebně tak, aby to pro nás nebyla nuda. Víš, máme rádi Pretenders stejně jako Black Sabbath. Jak s tím pracovat? (smích) Prostě to necháš přirozeně projít. Kdyby mělo být něco vynucené, bude to divné.

Mám ještě jednu kapelu, která se jmenuje Sunbomb, s Michaelem Sweetem, a ta je prostě heavy, protože musí být heavy. Teď pracuju na druhé desce a je to zábava, ale některé věci mi přijdou trochu nepříjemné, některé jsou trochu vynucené, protože „to musí bejt fakt kurva heavy.“ (smích) Dělám to a baví mě to. Soustředit se na věci, jako že kopák musí vážit tisíc kilo, kytary musí vážit tisíc kilo, je fakt sranda, ale u L.A. Guns, což je celý můj život, zpracujeme opravdu všechno, co nás napadne.

V L.A. Guns byl vždy také přítomen jakýsi punkový prvek. Nyní máte v sestavě Ace Von Johnsona, který se na punkové scéně pohyboval a bylo jej možné vídat s kapelami jako Cheap Sex nebo U.S. Bombs. Jak se ti s ním jako s kytaristou spolupracuje?

Především je to anděl. Ace Von Johnson je jeden z nejlepších lidí, jaké jsem kdy poznal. A co se týče hudby, Johnny (Martin) a Ace vždycky přinesou jednu nebo dvě písničky, než se pustíme do nahrávání. Snažím se je nechat, aby měli nad svou hudbou úplnou kontrolu. Myslím tím, že když nahráváme třeba Johnnyho písničku, na kytaru hraje on a já do ní přidám jen sólo. Věřím totiž, že člověk, který píseň napíše, je ten nejlepší, kdo ji může nahrát, protože je to jeho záměr. Ví, jak by píseň měla znít. U Ace je to poslední písnička na albu. Ty kytary, basu a další věci jsme do ní nahráli doslova na turné, v našem tourbusu. Měl jsem připravenou nahrávací soupravu.

Ace je neuvěřitelný, má svůj styl, jakým dělá věci, svůj způsob sólování a svůj styl psaní písniček, ale věc se má tak, že jako spousta lidí, kteří píší opravdu dobré skladby, toho nenapíše hodně, ale vloží všechno soustředění do jedné nebo dvou písniček, na kterých pracuje. A tahle písnička byla tou, u které sis řekl: „Wow, tohle je zabiják!“ Ace a Johnny naživo opravdu přinášejí onu energii, jakýsi rock'n'rollový, punkrockový přesah na jejich straně pódia. Pro L.A. Guns je to velmi potřebné, je to součást naší chemie. Jsou opravdu nejlepší.

Vypadá to, že tvé spojení s Philem vám oběma vlilo novou krev do žil. Dal by se váš vztah přirovnat třeba k Jaggerovi a Richardsovi? Tedy že jste cosi jako bratři, kteří se mají rádi, ale současně se občas nesnesou?

Myslím, že já Philovi dávám víc důvodů, aby mě nenáviděl, než je tomu naopak. (smích) Myslím, že v té chemii, jaká je třeba u Jaggera a Richardse, je to tak, že Jagger je tak trochu režisér, který kapelu různými způsoby vede. V L.A. Guns jsem tím člověkem určitě já. Zrovna nedáno na mě byl Phil naštvanej a prostě mi napsal něco jako: „Jdi do prdele, Tracii.“  Říkal jsem si: „Cože?“ (smích), ale je to v pohodě, nakonec je to fajn pro naši chemii. Nevím, jak je to s Joe Perrym a Stevenem Tylerem, zdá se, že všichni tihle frontmani mají divný vztah. Já a Phil se máme mnohem radši, než abychom se nenáviděli. Nakonec jsme spolu už dlouho. Hodně si vážím toho, že to pořád děláme.

Celkově mi přijde, že jsi v posledních letech velmi aktivní. Alba s L.A. Guns, do toho jsi ještě stihl projekt s Michaelem Sweetem a nedávno jsi navíc oznámil spolupráci s Toddem Kernsem a Adamem Hamiltonem. Jak to vypadá s albem? Kdy se od tebe fanoušci dočkají další muziky?

Ta vyjde už v září. Moje situace je velmi oldschoolová. L.A. Guns vydávají u Frontier Records. A za starých časů, kdy byly kapely podepsané pod různými vydavatelstvími, si labely vybíraly některé muzikanty, aby pracovali na cizích deskách. Právě v takové situaci jsem se nyní ocitl já. Naše vydavatelství mne žádá o práci na různých projektech, protože vědí, že řeknu ano. (smích)

Chci hrát a nahrávat. Je to dobrá pozice pro někoho, jako jsem já. Udržuje to můj mozek hudebně aktivní, udržuje mě to v pracovním režimu. Udržuje to také příjem peněz, což je příjemné, ale baví mě to, hudbu považuju za velmi uspokojivý koníček. Mám prostě jen štěstí, že mi to vynáší hodně peněz. Stejně to tak jak tak budu dělat, takže skutečnost, že se jí živím, je prostě jen něco navíc. Je to úžasné.

Za svou kariéru ses objevil v mnoha zajímavých projektech jako Devil City Angels nebo Brides Of Destruction. Zrovna jsem si pouštěl první desku právě od Brides Of Destruction a říkal si, že by si zasloužila mnohem více pozornosti. Ty písně jsou opravdu silné.

Jo, jsou dobré. Je to opravdu dobrá deska. Stejně to byla pro rockovou hudbu zvláštní doba, ale zvládli jsme to, bylo to skvělé, byla to zábava, jezdili jsme na skvělá turné. Rád vzpomínám na všechny své různé projekty. Myslím, že první byl Contraband s Michaelem Schenkerem. Bylo mi asi čtyřiadvacet a Schenker byl jeden z mých největších hrdinů. Nebo taky Devil City Angels. Poslechl jsem si nedávno tu desku a zní úplně jinak než ostatní věci, které jsem dělal. Na všechny ty kapely „bokem“ jsem skutečně hrdý. Mám je opravdu rád.

Pojďme se trochu pobavit o kytarách a vybavení. Na předchozí desce jsi nepoužíval zesilovače a mikrofony a natáčel jsi přímo přes HeadRush, je to tak? Bylo to poprvé, co jsi natáčel tímto způsobem?

Na Missing Peace jsem dělal všechno postaru, Devil You Know byla taky dělaná ve starém stylu. Checkered Past a aktuální deska jsou kompletně přes HeadRush. Řekněme, že HeadRush je jako kreslicí tablet, kde máš všechny své krajony a fixy, s nimiž můžeš vše správně zpracovat. Já nahrávám i s mikrofony tady v obýváku, s různými zesilovači a různě velkými reprobednami.

Jakmile něco nahraju, poslechnu si HeadRush a chci se ujistit, že to je zvuk, který slyším v hlavě. Následně jdu a nahraju skladbu s mikrofonem na skutečném zesilovači. Poté poslouchám, jestli to zní přesně a autenticky. Když pracuju na desce, dělám to tak asi jednou týdně. To proto, abych se ujistil, že to zní skutečně a ne jako nějaká divná digitální věc. HeadRush mi ale dává tu největší jistotu, vždycky zní skvěle. Myslím, že je to tím, že jsem v tom dobrý. Jako bych ten zvuk uměl správně masírovat. (smích) Opravdu dnes lidi povzbuzuji, aby to vyzkoušeli.

Vím, že v živém hraní je rozdíl. Naživo to ženu přes dva Marshally, takže mám pořád lampy a opravdové reproduktory. Dá se tak udělat lepší zpětná vazba. HeadRush je jiný a pro tyhle věci trochu nepohodlný, ale jinak je úžasný a mně rozhodně usnadňuje práci.

Co se týče zesilovačů, hrával jsi i na Bugery, VHT, Park. 

Jo, používám toho spoustu, ale když jde o koncertní zvuk L.A. Guns, je to HeadRush, který jde přes mé Marshally. To mi vyhovuje nejvíc. A ten zvuk je masivní. Je těžké jej zrekonstruovat s klasickým vybavením. Byl jsem na Kiss Cruise a George Lynch se mě tam ptal, co že to sakra používám. Řekl jsem mu, že jde o HeadRush, načež mi odvětil, že tohle prostě musí mít. A tak na druhý den s mým technikem prostě vzali moje krámy a přinesli je do prázdné lodní restaurace. Přišel jsem za nimi a vidím George, jak hraje na můj HeadRush přes mé zesilovače a povídá: „Ty vole, ty vole!“ Řekli jsme si, že se ještě sejdeme, abych mu ukázal trochu víc, jak to funguje, ale ještě jsme se k tomu nedostali. Ale jo, je to působivý zvuk.

Jsi také velký milovník krabiček. Stavíš si své pedalboardy sám?

Bože. Tohle snad nikdy neskončí. (smích) Říkám si: „Tady máme perfektní pedalboard pro bluesový koncert, tady je zase perfektní pedalboard pro jamovací večer, tenhle je dokonalý pro L.A. Guns.“ Je to koníček. Zrovna minulý víkend jsme měli tři koncerty a já jsem celý týden strávil skládáním pedalboardu. Měl jsem takový nápad, že si chci zahrát na svoje Marshally a opravdové pedály. Trvalo to spoustu hodin, než jsem dal dokupy to, co jsem chtěl, ale nakonec to dělalo trochu hluk, což je v pohodě, ale nejsem na to už zvyklý, HeadRush je tichý. Se starými pedály je to jiné a já je chci používat, ale myslím, že konkrétně v L.A. Guns se to už nestane, protože onen druhý způsob je tak snadný.

Jak ses při nahrávání nového alba rozhodoval, které kytary použiješ na které skladby? Máš nějakou svou hlavní kytaru, kterou používáš nejčastěji?

Většina kytar byla nahrána v Dánsku. Tam mám jen několik kytar, což je dobře, protože si nemůžu moc vybírat. Mám tam Cherry Les Paul 1960 classic z konce 90. let. Je stejná, neměnil jsem v ní snímače a je to skvělá kytara. Pak tam mám Gold Top 1960 classic a Telecastera. To je vše, co potřebuju. Ve skutečnosti mi na celou desku stačí jen dvě kytary. Mám i akustiku, většina věcí byla ale nahraná s Telecasterem a Les Paulem.

Na sóla a tak mám dva Les Pauly '57 reissue Black custom, které znějí úplně jinak než ostatní. Ten se třemi snímači má zvuk Jimmyho Page a druhý černý má zase velmi těžký sound. A pak mám ještě jednu kytaru, které říkám The Lemon a je to '59 reissue. Má taky tři snímače a je podobná té černé s tím, že má trochu čistší zvuk. Když jsem byl tady v L.A., používal jsem na sóla jednu z těch tří kytar.

Dá se říct že tak jako někdo sbírá baseballové karty, ty sbíráš krabičky, kytary a zesilovače?

Jo. A moje přítelkyně dělá to samé, takže si říkáme: „Ach, člověče, máme už tolik krámů.“ Ale co už, milujeme to.