Třináctá kapitola hudebního deníku Eels má stále nadprůměrné kvality

Řada hudebníků se skrze svou hudbu smiřuje sama se sebou. Vypsáním se z aktuálních problémů udržuje svůj život jakž takž v rovnováze, i když tu a tam se „jede takzvaně na hraně“. Jedním z brutálně otevřených muzikantů je i Mark Oliver Everett alias E, předák kapely poprockových Eels, jehož třináctá řadová deska Earth to Dora znovu ukazuje, že po letech stabilizace je autorův život znovu na houpačce.

Ten příběh, který se otírá o extázi čiré zamilovanosti a naopak balancuje na hraně černočerné deprese, známe z tvorby Eels velmi dobře. Ostatně pozitivní vibrace dva roky staré desky The Deconstruction svědčili o právě prožívané partnerské pohádce na pozadí rozvodových chmur. Zatímco řada muzikantů v letošním roce reflektuje pandemická témata, Mark širokým obloukem opisuje svoje aktuální vztahové trampoty. Od rozněžnělé Anything For Boo, přes Dark and Dramatic, která začíná verši „she is beautiful / but she doesn’t fight fair“, ironicky zaťaté Are You Fucking Your Ex?, v depresích se utápějící OK („There were times that I didn’t think that I would see the sun rise / And that was fine by me, I didn’t care for being alive”), až po z bahna pomalu se napřimující Baby Let’s Make It Real, která navede album do přeci jen pozitivnějšího závěru ve Waking Up („Waking up next to you is all I really want”).

Everett už je po letech smířený s tím, že žádný ideální stav vzhledem ke své komplikované povaze čekat nemůže. Jak suše konstatuje v rozhovoru pro New Musical Express, „temné fáze stále přicházejí, umím je ale zvládat lépe“. Nová deska tedy není zoufalým voláním o pomoc, ale konstatováním, které je sice stále silně prožité, přesto ho dokáže zpěvák dovyprávět s jistou porcí nadhledu. Album tak ztrácí ostří předchozích kolekcí, na druhou stranu se posluchač nemusí cítit tak psychicky vydírán.

Co jako hudebníci oceníte?

Američtí Eels byli vždy v základu písničkoví tradicionalisté. O to větší překvapení přinesla minulá deska, kdy košaté aranže částečně nahradily hrátky s elektronikou a samply. Podobné experimenty ale na Earth to Dora nenarazíme. Rodák z Los Angeles znovu dává přednost akustickým nástrojům, především akustickým kytarám, a orchestrálním aranžím, které je tu a tam schopen maskovat vlastním samplovacími nebo syntetickými prostředky. Málokdy tato skutečnost daná částečně koronavirovými restrikcemi vystupuje na povrch. Do takto bohatě nařaseného podloží zapadá mírně nakřápnutý hlas Everetta zcela přirozeně.

Mark tedy zasazuje své příběhy do známého poprockového prostředí, které má částečně starosvětský nádech, a do kterého se ostatně přesně takový typ osobního přemítání hodí. Vzpomeňme ostatně na Richarda Müllera, kterého také nikdo netlačí do zvukových experimentů a kvalita tvorby se odvozuje od přesvědčivosti, s jakou své nové příběhy se svými spolupracovníky předkládá. A zde, možná právě pro jisté uvědomění si vlastních limitů, možná pro schopnost nahlížet na své konání s jistým odstupem, dává i třinácté poprockové přemítání Eels nad vlastním osudem smysl.

Eels – Earth to Dora

E Works/PIAS, 2020, 42:42

Poprock

70 %