Tritest #7: hybridní kytary Fender Acoustasonic

Jako fanouška a propagátora hybridních kytar mě potěšil sebevědomý vstup legendární firmy Fender do tohoto specifického segmentu. Masivní propagace jejich „akustasoniků“ poslední léta zajišťuje osvětu, aby takové nástroje nebyly muzikanty považovány pouze za jakési neobvyklé dvouhlavé tele. 

Takovým obojetným teletem to vlastně ale opravdu začalo. Přesněji řečeno Acoustasonic Telecasterem, který posléze doplnil Stratocaster a nejčerstvěji i Jazzmaster. Když se mi naskytla možnost porovnat všechny tři najednou, nelenil jsem a vyrazil „mezi vody“. Tentokrát se ke mně připojil i kolega – profesionální zvukař z ČT, aby měl tento tritest ještě objektivnější váhu.

Hybridní kytary jsou totiž poněkud netradiční disciplína – vyžaduje, abyste věděli (nebo aspoň tušili), co chcete. Zní to logicky a jednoduše, ve skutečnosti ale první rozpačité dojmy číhají právě na nereálná očekávání, že dostanu dvě plnohodnotné kytary v jedné. Může na vás čekat podobné nepochopení jako můj pokus o hybridní aprílový žertík, který prošuměl téměř bez zájmu a reakcí. 

Hybridní kytara potřebuje určitou úroveň technických znalostí z dosti odlišných světů (akustický vs. elektrický) a taky odpovídající hudební platformu k uplatnění svých neoddiskutovatelných předností. Fender záměrně cílil na alternativní písničkářství, moderní country nebo unplugged vystoupení rockerů. Jak přesně vysvětluje Petr Henych v Kytarové zbrojnici, ten si svého acousticastera pořídil, aby jednoduše dostal kvalitní akustický zvuk na pódiu a zároveň se nemusel „dřít“ s normální akustickou kytarou (kterou samozřejmě také vlastní a používá hlavně ve studiu) a mohl občas vystřihnout i nějaké nakoplejší sólíčko. To je ostatně dokonalý příklad vhodného využití hybridní kytary.  

Pohodlné tenké tělo totiž bude mít vždy svá omezení především v basové složce zvuku, a tak vývojáři Fenderu tvrdě makali, aby tento handicap co možná nejvíc dorovnali, navíc ještě se slušným ekologickým podtextem. Takže smrková ozvučná deska je žebrovaná, aby rezonovala podobně jako horní deska akustické kytary, navíc opatřená trychtýřem SIRS (patentovaný Stringed Instrument Resonance System) se zaobleným okrajem pro přirozenější rozptyl zvuku bez lámání přes ostrou hranu (už známe jako tornavoz), který dodává kýžené basovější frekvence. Tělo a krk je z mahagonu posazeného ve srozumitelných středech (jako zpěv a řeč) udržitelně pěstovaného na Fiji, hmatník je ze „strakatého“ kamerunského ebenu, protože eben je celočerný pouze asi z 10 % objemu kmene a dříve se zbylých 90 % vyhazovalo! Na tuto skutečnost začala svými výrobky upozorňovat firma Taylor a v případě Acoustasonicu s Fenderem spolupracovala. Povrchová úprava je open pore, tak aby byl co nejvíc zachován pocit dřeva a i hmatovými smysly podpořil dřevěně akustické vnímání nástroje. Šéf projektu navíc zmiňuje více než 100 ručně prováděných výrobních operací – aby to nebylo jenom nějaké jednoduše sešroubované pádlo, ale opravdu inovativní a vyladěný produkt.

Což se potvrdilo, protože oba jsme se shodli, že kytary jsou špičkově vyrobené, pohodlné, kvalitní, pod rukama rezonující s dlouhým sustainem a je radost na ně hrát i na sucho. Moment, kdo by takovou věc zkoušel nasucho? No, to je nabytá zkušenost, protože např. na svůj Godin hybrid tak totiž hraju velice často, nechce se mi pořád kytaru zapojovat na večerní cvičení, impulzivní skládání nebo prostě jenom drnkání. Ale přitom chci slyšet nějaký snesitelný, aspoň částečně inspirativní zvuk. Jak tedy zní všechny tři kousky unplugged, můžete posoudit z následující ukázky.

Navíc se tento zvukový projev nasucho samozřejmě promítá i do elektrifikovaného ozvučení. To byla další velká technická výzva, při které se Fender spojil s další legendou v oblasti elektroakustického snímání – firmou Fishman. S využitím technologie Acoustic Imaging (neboli impulse response) vybrali a pečlivě odladili základní presety používané v acoustasonicích. Larry Fishman v rozhovoru uváděl, že nejvíc ho překvapil požadavek plynulého přechodu mezi dvěma zvuky (ovladač Blend), ale i to se nakonec vývojářům podařilo. Každý si tak může vytvořit libovolnou kombinaci dvou různých akustik dle svého ucha. K tomu přibyl deskový senzor, který bere dnes tak často používané perkusivní zvuky poklepáváním na desku, což bylo dříve na podiu poměrně komplikované, protože při zvučení akustické kytary již dobře známe nerozlučné pódiové partnerství mikrofonu a zpětné vazby.

Snímače jsou tedy celkem tři, včetně charakteristického šikmého kobylkového elektromagnetického singlu (humbuckeru u jazzmastera). Pomocí pětipolohového přepínače a ovladače blend je tak možno vyloudit opravdu širokou škálu zvuků a přestože ne všechny nám přišly perfektní, na každém kousku jsme našli 2-3, které zněly výborně a pro moje ucho vlastně identicky jako nazvučená standardní akustika. Trochu mě ale zarazilo, že při takovém rozsahu zvuku a zároveň instalované elektronice není možnost aspoň pár presetů uložit a to neustálé „překrucování“ zvuků mi na live nepřijde příliš operativní.

Elektrický zvuk je specifický a také tak subjektivně vnímaný. Kolegovi zvukaři připomněl mládí, jak jsme při nedostatku vybavení hrávali přes přehulené rádia (ano i taková doba byla, i když dnes se tomu těžko věří), ale třeba alternativní stoner rock hvězdička Adam Krofian (the Atavists) byl zase z tohoto zvuku úplně nadšený. Rozhodně to není standardní sound, navíc mě překvapilo, že simulace zkreslení přímo z kytary vlastně nejde vypnout (zvuk samotného magnetického snímače). Při zapojení do elektrického aparátu a efektů musíte použít preset s čistějším zvukem. Tady narážíme na částečná technologická a tržní omezení, protože prostě nejde uspokojit každého zákazníka – a Fender zvolil cílovou skupinu elektrifikovaný písničkář (singer songwriter), kteří nejčastěji hrajou přes akustická komba, monitory nebo přímo do PA, nepoužívají moc krabičky a produkt je nachystaný pro ně, aby měli ozvučení a zapojování co nejjednodušší. Ostatně i my jsme pro následující průlet všemi presety tří nástrojů použili výborné akustické kombo Acus One Forstrings 8 (které jsem si pak odnesl domů) a snímali ho rekordérem Zoom H1.
 

Fender reklamní kampaň rozhodně nepodcenil a na internetu můžete najít doslova stovky různých ukázek a videí, tak jsme se při tomto tritestování zaměřili nejvíc na srovnání těchto tří koncepcí.

FENDER American Acoustasonic Jazzmaster EB AWT

Arkticky bílý jazzmaster je nejčerstvější přírůstek do rodiny, má plošně největší desku, tím pádem je i na sucho nejhlasitější, zvukově trochu do V, zřejmě protože má ze všech tří nejvíc basů. Oproti svým předchůdcům má u kobylky dvoucívkový humbucker, takže na něj jde vyloudit až metalové „dždždž“, což ve svém videu předvádí překvapený Ola Englund. To samozřejmě není to nejvhodnější místo pro takovou hybridní kytaru, ale ukazuje to možnou šíři záběru. Jazzmaster má i v jedné poloze tzv. lo-fi piezo, což je čistý piezo sound bez simulace, takže si můžete porovnat nakolik se sofistikovaný systém Fishman ve zvuku projevuje (napovím, že docela dost).

FENDER Acoustasonic Stratocaster Transparent Sonic Blue

Nejikoničtější Fender tvar, překvapivě výrazně hmotnostně nejtěžší, zvukově s lehce nosovějším nádechem, který ale na aparát zmizel a všechny tři hrály sice trochu jinak, ale na stejné kvalitativní úrovni. Vzhledem k tomu, že to byl druhý acoustasonic (následovaný potom ještě třetím), je zřejmé, že to pro Fender není žádný propadák. Vypadá to právě spíš naopak, a tyto netradiční hybridy svými přednostmi oslovují dostatek zákazníků. Naposledy mě překvapil např. Sting. Dalším důkazem jsou making of videa DIY výroby nástrojů podobné konstrukce. Hybrid prostě trhem silně rezonuje. 

FENDER American Acoustasonic Telecaster EB STB

Ocelově modré hybridní tele nás oslovilo při těchto konkrétních kusech nejvíce svou celkovou vyvážeností po všech stránkách, mělo prostě všeho tak akorát. Navíc v této povrchové úpravě je to vyložené krásný nástroj. To je znovu sice silně subjektivní a např. další hybridní kolega (profi grafik) se ohledně vizuálního ztvárnění vyjádřil až nepublikovatelně. Na rozdíl od Matějova komentáře v hodně rychlé recenzi, mně se ale tato koncepce výrazných barev doplněná přirozeně dřevěným lemováním líbí moc. Což je také bohužel (?) jediný možný závěr této tritestní úvahy. K těmto nástrojům je prostě nutno přistupovat striktně individuálně – nabízí dost předností, ale mají i nějaké pihy na kráse. Záleží tedy na osobním vkusu každého soudruha, jak ho tyto výjimečné nástroje osloví.

Tomuto segmentu vládne pomyslná svatá trojice Fender – Taylor – Godin. Každý zástupce má své silnější i slabší stránky (i když  nevýhodu tedy nepovažuju, že zapadlé trsátko se vám bude z Fendera složitěji dostávat ven, jak ukazují některé rádobyvtipné videa). Proto se znovu vracíme na začátek, kdy je nutné vědět, co a k čemu vlastně chci. Indie singer songwriter, loopovací performer, rockový unplugger, moderní countryman nebo třeba elektroakustický worshipper, to jsou ideální místa pro využití této hybridní kytary a znovu najdete na internetu dostatek inspirativních příkladů. K Fenderu dostanete také luxusní gigbag s úsměvným detailem v podobě signovaného silikagelu. Inovativní špičkově zpracované a hratelné kousky přeplněné zajímavými příběhy už na vás čekají...