Trivium se vrátili k metalcoru, zároveň jsou na vrcholu kreativity

Téměř před dvaceti lety zažili američtí Trivium nevídaný úspěch, kdy jejich novátorský thrash se stal vítanou senzací ve světě hard & heavy a zároveň učebnicí moderního metalu. V této jízdě pokračují i na deváté řadovce nazvané What the Dead Men Say, která nabízí směs podmanivé melancholie i nespoutané agrese a jen potvrzuje, že Trivium jsou na vrcholu vlastní kreativity.

Po předchozích počinech, na nichž parta okolo předáka Matta Heafyho zkusila plout až na rádiových vlnách (In Waves, Vengeance Falls), se jeví novinkové album jako návrat ke kořenům. Přesto pravda je spíše někde uprostřed.

Zkušenosti, které nasbírali Trivium během stylových odboček, se promítly do kompozic, z nichž přímo vyzařuje neurvalá dynamika i rafinovanější přístup psaní skladeb. Minulost dokonale vzkřísili v sedmiminutové Sickness Unto You, v níž klamavé melodické linky podléhají nezastavitelné rytmice. Na rozdíl od debutu ale jádro většiny skladeb je založeno čistě na emočním apelu, nikoli na precizním muzikantství, které je ale beztak všudypřítomné.

Bohaté melodie a sbory doplňují s nekončící agresivitou kytarové duely, které spolu s burácející rytmikou tvoří neodolatelnou kontrastní kombinaci. Omlazené Heafyho vrčení jde ruku v ruce s těžkými riffy, inspirace minulostí (hlavně skvělou deskou Shogun) se na devítce jeví jako moderní klasika, v níž se skloubila láska k thrash a prog/metalu s precizním muzikantstvím.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Trivium vytvořili zatím svoje nejpropracovanější metalové dílo. Kytarové riffy, sóla i celá aranžerská tvorba Matta Heafyho a Corey Beaulieu v takových opusech jako v The Defiant nebo The Ones We Leave Behind demonstrují neskutečnou soudržnost kapely. Stejně se tak dá hovořit v superlativech i o robustních basových riffech nebo vyladěném bubnování Alexe Benta, to vše ve skvělém producentském provedení.

Trivium – What the Dead Men Say

Roadrunner Records, 46:31

metalcore

80 %