Trsátka z polodrahokamů: zázrak, nebo šunt?

Před časem jsem řešil problém, kterým si dřív nebo později projde drtivá většina kytaristů. Cvičil jsem spousty běhů po hmatníku sem a tam, na což se hodí trsátka s vyloženě ostrou špičkou. Ta ale většinou vydrží jen chviličku. Normální řešení (běhat každou chvíli do hudebnin) člověka rychle omrzí a alternativní řešení (šmirglovat jetá trsátka do špičky, stříhat je z kreditek a nebo hrát pětikorunou) mají problémy které se dost rychle objeví. Logickým dalším krokem bylo poohlédnout se po neplastovém trsátku.

Toho času byly zrovna český hudební internet plný chvály na velkou novinku. Trsátka broušená z polodrahokamů od společnosti Stone Picks. Nedlouho potom se začaly objevovat i na hudebních bazarech, na čemž si několik jedinců nejspíš namastilo kapsy. To už je ale docela jiný příběh. Každopádně, jedno achátové si našlo cestu i ke mě, a nějakou tu dobu u mě bylo hojně využíváno. Jelikož o šutrtrsátkách kolovalo dost pověstí, rád bych se jim prve trochu mrkl na zoubek.

1) Mají úplně jiný zvuk? Pravda. Barva zvuku se s nimi změní hodně výrazně. Celkově je zvuk mnohem více posunutý do nižších středů a basů. Zvuk je pak celkově tak tlustý, až skoro obézní. Rozdíl je mnohem výraznější než mezi různými druhy plasťáků navzájem.

2) Mají lepší zvuk? Jak na co. Kdyby tlustší a basovější zvuk byl vždy výhodou, tak všichni hrajeme na kus mahagonu s jediným humbuckerem těsně u krku. Řekl bych, že do většiny kapelních situací je to spíš problém. Moc hluboká kytara se prostě bije s basou, je špatně čitelná a zvuk je větší koule. Rozhodně si nedovedu představit, že bych s ním mohl hrát nějaký funkový podklad. Zní to hrozně a nefunkově. Na druhou stranu, je to jen trsátko. Vleze se do kapsy a pokud máte 5 vteřin času před ubrečeným sólem kterým budete uzavírat skladbu, není problém ho chytnout místo trsátka s kterým jste odehráli zbytek skladby. Stejně tak do studia určitě stojí za to ho dovézt.

3) Má výraznější attack? Ani náhodou. Leda v porovnání s nějakým 0.30 kouskem. Jednak se jedná o velmi jemně broušený kus kamene, který po struně hladce sklouzne, přičemž nevydá ani hlásku. Tzn., že zvuk ztrácí takovou tu perkusivní kvalitu, která vzniká ze tření nakloněného trsátka o strunu. Druhak, zvuk trochu ztratí své ostré výšky. To průbojnosti taky vůbec nepřidá. Plastové cvakání je prostě průbojnější.

4) Neklouže z ruky? To je pravda. Rozhodně ne víc než obyčejné plastové kousky. Na prstech drží pěkně.

5) Je věčné? Pro většinu lidí ne. Sice je pravda, že hraním o struny se vůbec neobrušuje. Cvičíval jsem s ním asi půl roku denně a trsátko neneslo žádné známky opotřebení. Na druhou stranu, nárazy o šrouby držící snímače nebo o magnety z nich trčící se už na něm na trvalo podepíší. Náraz o kachličky ho může skutečně zlomit. A to ani nemluvím o skřítcích co nám všem běhají po bytě a schovávají trsátka (patrně je skladují hned vedle ponožek). Ti by si takový kousek do sbírky určitě nenechali ujít.

Vedle toho ale ještě musím zmínit jednu jejich vlastnost o které jsem zatím nikoho neslyšel mluvit. Jejich problém je, že mají zaoblené a tvrdé hrany. Ty vlastně mohou sloužit jako taková hodně improvizovaná slide trubička. A proč to je problém? Pokud hrajeme beze sklonu a držíme trsátko rovnoběžně se strunami, tak to problém není. V opačném případě velký. Během doby kdy trsátko teprve klouže po struně se totiž (obzvlášť na neopletených strunách) rozezvučí zvlášť úsek mezi trsátkem a kobylkou, a zvlášť mezi trsátkem a pražcem. Na krátkou dobu se tedy při každém úderů ozvou dva sice relativně tiché, zato však většinou odporně falešné otravné tóny. Pokud zrovna hrajeme na elektrickou kytaru na kobylkový snímač, tak nám i s jistotou ten vyšší z nich půjde do aparátu. V přiloženém videu je to v některých místech dost slyšet, i když je to na akustiku. Představte si, co to dělá na zkreslení. Přišel jsem na jediné dva způsoby jak se toho zbavit. Buďto můžeme hrát přesně nad používaným snímačem, a nebo musíme hrát vždy s trsátkem rovnoběžně se strunami. To tyto kousky kamene ještě dál vzdaluje od univerzálního univerzálního s kterým lze odehrát celý koncert.

Celkový verdikt? Ačkoli je to dle mého záležitost nepoužitelná na 90 % partů, jako zpestření do studia to není zase tak špatná věc. To co se zvukem udělá, a teď nemyslím ty pískací artefakty, se equalizérem jen tak nenahradí. Nenazval bych to nepoužitelným nesmyslem, ale zajímavým zpestřením využitelným jen ve velmi specifických situacích. Rozhodně ale nejsou tím zázrakem jakým se tváří být.