TV Smith: Neexistoval žádný vzorec na to, jak má punk rock vypadat

Venku máš nové album s názvem Handwriting. Titulní skladba je až orwellovskou vizí budoucnosti. Smutné je, že ono to zanedlouho opravdu může nastat. Vše bude kontrolováno, pod kamerami, zaznamenáváno. Jak tě tento název a vlastně celkové téma napadlo?

Ono už se tak téměř děje. Myslím, že inspirací pro album je právě pohled na svět a na to, jak v současnosti vypadá. Tak nějak náměsíčně vstupujeme do budoucnosti. Budeme žít ve světě, ve kterém jsme stále kontrolováni a nesvobodní. Jako by k nám orwellovský svět přicházel, aniž bychom si to vůbec uvědomovali. Proto je důležité o tom napsat píseň a prostě poukázat na nebezpečí, které nám hrozí, pokud proti tomu nebudeme protestovat a ozývat se. 

Tvé skladby se vždy zaobíraly tématy, jako je svoboda, její ztráta a různé nespravedlnosti, které se ve světě dějí. Nejsi trochu zklamaný, že za těch padesát let, co jsi hudebně aktivní, se svět k lepšímu moc neposunul? Války jsou stále aktuální téma, dále dochází k znečišťování planety, máme občanské nepokoje a podobně.

Je pravda, že svět se kvůli pop songům nezměnil. (úsměv) Ale pořád to prostě zkoušíš. Smyslem písní není opravdu změnit svět, jde spíše o to, abychom si uvědomili, co se děje. Na světě jsou bohužel mnohem mocnější věci než lidé v kapelách a hudebníci. Orwell nezměnil svět tím, že napsal 1984, ale nějak nás přinutil k většímu uvědomění si, k čemu ve světě vlastně dochází. Tahle kniha – když už o Orwellovi mluvíme – tím není o nic méně platná. Umění je o tom, aby lidi udělalo uvědomělejšími. To je velmi důležité, i když se svět okolo nás nemění. Pokud dojdeš k uvědomění, stane se z tebe lepší člověk. Znamená to tedy, že se tím skutečně něco zlepšilo.

Album produkoval multiinstrumentalista Gerry Diver. Jak k vaši spolupráci došlo? Znali jste se už dříve, nebo se ti zamlouvala jeho práce, a tak sis jej vyhledal?

Gerryho znám, protože produkoval album Toma Robinsona, což je můj kamarád. Tom mě pozval, abych mu nazpíval nějaké doprovodné zpěvy na jeho desce, a tam jsem potkal Gerryho. Svěřil se mi, že je velký fanda The Adverts a mé práce. Začali jsme si tak nějak pohrávat s myšlenkou, že jednoho dne bychom spolu mohli pracovat.

Poté jsem úplně sám natočil album Lockdown Holiday a Tom Robinson přišel s tím, že jednu z těch skladeb dá Gerrymu Diverovi, aby ji zremixoval. Vybral si píseň Let's Go Back To The Good Old Days. Gerry do ní přidal spousty nástrojů a udělal z té skladby opravdu senzační kousek. Byl jsem z výsledku opravdu šťastný.

Následně jsem se s Gerrym potkal na koncertě Toma Robinsona u příležitosti jeho 70. narozenin v londýnském Sheperd's Bush Empire. Oba jsme byli pozváni jako speciální hosté a zatímco jsme byli v sále a koukali, jak Tom hraje, povídali jsme si – o tom, jakého producenta hledám, a co by se mi líbilo. V tu chvíli jsme si odsouhlasili, že se mnou Gerry bude pracovat na mém dalším albu. 

Tvé alba jsou akusticky laděná, hlavní roli u tebe vždy hrála akusticky kytara. Na Handwriting se ale také objevuje spousta jiných nástrojů jako mandolina, harmonium nebo dokonce banjo. Je to něco, s čím přišel Gerry Diver, nebo jsi měl takovou představu a chtěl si tyto nástroje cíleně zapojit?

Opravdu rád jsem tyto nástroje použil. Věděl jsem, že Gerry je geniální multiinstrumentalista, je to hlavně úžasný hráč na housle. Když jsme o albu původně začali mluvit, mysleli jsme na produkci ve stylu Johnnyho Cashe s Rickem Rubinem, kdy to prostě bude čistě akustická kytara s jemným dotekem ostatních nástrojů.

Začalo si to ale žít vlastním životem, Gerry začal přidávat věci a prostě to znělo fantasticky, takže jsme se rozhodli použít cokoli, co se zdálo být v kontextu jednotlivých písní funkční. Líbí se mi skutečnost, že nejde o konvenční rockové nástroje. Říkal jsem, že nechci žádná konvenční bicí nebo elektrické kytary a sóla, Chtěl jsem znít jako něco, co předtím nikdo neslyšel.

Jak vlastně probíhal celý proces? Měl jsi písně napsány už předem, nebo jste je s Gerrym vymýšleli za pochodu?

Většinu skladeb jsem měl napsanou. U některých už jsem dokonce měl nahrané kytarové i vokální stopy. Poté jsme spolu začali pracovat a já musel přijít ještě s několika skladbami, abych vyplnil celé album.

Dlouhá léta už vystupuješ sám s akustickou kytarou. Byl jedním z důvodů, že ses vydal na tuto cestu, fakt, že je pro tebe jednodušší takto fungovat a rozhodovat si o všem sám? Přeci jen v kapele je většinou více osobností a každá může mít na věci jiný pohled. Někdy to není jednoduché ukočírovat.

Ano, zčásti to byl jeden z důvodů. Neřekl bych zrovna, že jsem se tak rozhodl, protože by to bylo jednodušší, ale já vždy psal písně sám, takže šlo spíše o tu svobodu, abych byl upřímný. Svobodu vybrat si směr, kterým se chceš vydat, vybrat si, jaké písně chci hrát každý večer, zahrát jiný setlist, když budu chtít a podobně.

Dospěl jsem k tomuto, když jsem v devadesátých letech bojoval se svou kapelou Cheap a můj kamarád Attila The Stockbroker, což je hřímající punkový básník z Británie. přišel na jeden z koncertů Cheap a povídá: „Proč nehraješ sólově? Písničky píšeš, na akustickou kytaru taky hraješ, proč to nezkusíš sám? Já jezdím sólově celý život a funguje to skvěle.“

Za pár týdnů mě k sobě vzal na koncert v Londýně. Zkusil jsem si zahrát sólově a skutečně mě ten pocit chytl. To, že můžeš něco vytvořit sám, užít si, co děláš bez všech těch blbostí a komplikací, které jsou spojené s bytím v kapele. V ten moment jsem skutečně našel přímý způsob, jak přenést písně, které jsem psal, mezi lidi.

Sám hraju v kapele a vím, že vystupovat jen s akustickou kytarou může být mnohem náročnější než s celou kapelou. Musíš do toho dát mnohem víc energie, abys upoutal posluchače, než když hraješ třeba se čtyřčlennou kapelou. Byla to pro tebe výzva? Bylo těžké si na tuto roli zvyknout, nebo jsi s tím neměl problém?

Poprvé jsem byl naprosto vyděšený. Děsila mě představa, že se nemám kam schovat. S kapelou je to tak, že když uděláš chybu, můžeš se kouknout na někoho jiného a dělat, že byla jeho, můžeš ustoupit dozadu a nechat vepředu někoho jiného. Hrát sólově je skutečnou výzvou. Každý večer musíš šlapat na 100%.

Zvláštní je, že nyní, když už sám hraju spousty let, si opravdu užívám příležitostné hraní s kapelou. Bez vší té zodpovědnosti, kdy se snažíš kapelu udržet v chodu, ujišťuješ se, že jsou všichni spokojeni a zaplaceni. Pro mne je nyní hraní s kapelou mnohem příjemnější, než jak tomu bylo před mou sólovou dráhou.

Kdy jsi zjistil, že máš talent na psaní písniček? Co tě k tomu inspirovalo?

Jako dítě jsem měl rád pop music a už na škole jsem psal poezii. Hodně jsem poslouchal pop v rádiu a začal jsem v hlavě slyšet ke svým básním melodie. Tak nějak mi dávalo smysl naučit se hrát na kytaru, abych se mohl pokusit zhudebnit svou poezii.

Mnoho let jsem hrál na kytaru velmi špatně, snažil jsem se to naučit. Snažil jsem se písně přizpůsobit své hře na kytaru – i proto možná mé rané písně zní velmi neobvykle, protože jsem o tom nic nevěděl, jak kytara funguje, jaký akord by měl následovat po tom prvním. Byl jsem naprostý začátečník. Rychle jsem ale na škole dal dohromady kapelu, pak jsem založil kapelu na umělecké škole, poté se přestěhoval do Londýna a dal dohromady The Adverts. 

Možná je to jen můj pocit, ale zdá se mi, že punkové kapely z takzvané první vlny okolo roku 1976/1977 byly oproti jiným novějším kapelám rozmanitější. Ne nutně hudebně, ale také svým postojem. Chci říct, Pistols nezněli jako The Clash, The Clash nezněli jako The Damned, The Damned nezněli jako The Adverts. Čím myslíš, že to bylo?

Je to přesně tak. To bylo na první vlně tak vzrušující. Kapely i jinak vypadaly. Buzzcocks, The Clash, The Damned, Pistols, my, The Boys, Eater, na co si jen vzpomeneš. Každá byla jiná, všemi způsoby. Bylo to tak barevné, každá přispěla něčím jiným. Texty, zvukem, stylem. Bylo to celkem zklamání, když se na přelomu roku '78 a '79 zdálo, že se všechny kapely musí řídit stejným vzorcem. Ale právě to porušení vzorců a pravidel vytvářelo punk rock.  

Kapely byly autentičtější...

Myslím, že tomu tak bylo, protože my jako generace jsme byli opravdu znuděni hudbou, která se předtím hrála. Všichni měli pocit: „Já můžu být taky v kapele, můžu se sám vyjádřit.“ A stalo se to, že se každý opravdu vyjádřil. Neexistoval žádný vzorec, který by říkal, jak má punk rock vypadat. Každý se prostě vyjádřil po svém.

Po první vlně si mladí začali říkat: „Já chci být taky v punkové kapele, mám punk rock rád.“ A tak začali kopírovat kapely. „Teď chci znít jako Ramones. Teď chci být jako The Clash.“ Zapomněli, že to bylo o tom, vytvořit si svůj vlastní zvuk. Mysleli, že se musí následovat onen daný vzorec a pak budou také punkovou kapelou. Důležité ale bylo, že abyste mohli být punkem, museli jste jít vlastní cestou a vlastním směrem. To byla důležitá věc, která druhé vlně punkových kapel tak nějak unikla.

Do Londýna ses přestěhoval v roce 1976. Cítili jste, že Londýn je centrem dění a že se na tamější hudební scéně začíná něco dít? 

Ano, věděl jsem to. Žil jsem na jihozápadě Anglie, kde žiju i nyní. Měl jsem tam před The Adverts svou kapelu, která se jmenovala Sleaze, s kompletně vlastním materiálem. Zkoušel jsem tady na venkově udělat pár koncertů, ale nikoho to nezajímalo. Nedokázal jsi koncertem nikoho zaujmout, lidé chtěli slyšet jen kapely, které hrají cover verze rockových a popových písniček. Bylo to beznadějné.

Tak nějak jsem věděl, že jedinou cestou bude přestěhovat se do hlavního města, jít do Londýna, protože tam byly kluby, kde hrály nové kapely. Když jsem četl o tom, že do Londýna přijeli Ramones nebo že Sex Pistols zde hrají své první tajné koncerty, řekl jsem si, že teď je ten správný čas, tady to celé začíná, a já toho chci být součástí.

Věci se tenkrát děly opravdu rychle. V lednu 1977 jste odehráli svůj první koncert a v dubnu už jste vydávali svůj první singl One Chord Wonder u Stiff Records. Čekali jste, že se vám to povede tak brzy?

Abych byl upřímný, vůbec jsem na to nemyslel. The Adverts začali zkoušet asi v září nebo říjnu 1976. Nemohli jsme dát dokupy celou kapelu, nedařilo se nám sehnat bubeníka a být připraveni koncertovat až do prosince 1976. A tyhle tři měsíce se mi tenkrát zdály jako ten nejdelší čas v mém životě. (smích)

Když o tom dnes přemýšlím, tak to byly jen tři měsíce! Zdálo se, že čas se vleče, protože jsme se pohybovali rychle. Z nuly jsme šli na sto mil za hodinu. V lednu 1977 jsme odehráli dva koncerty v Roxy, v prvním týdnu, co se klub otevřel.

The Adverts byli jedna z kapel, která se také líbila Johnnymu Rottenovi, a tomu se jen tak něco nelíbilo. Jaký byl naopak tvůj vztah k Sex Pistols?

Jasně, naprosto je miluju. Viděl jsem hodně kapel, když jsem se v roce 1976 přestěhoval do Londýna, například The Stranglers hrávali kousek od místa, kde jsem bydlel. Samozřejmě Pistols byli první pravá punková kapela. Myslel jsem si, že jsou ohromující, protože byli prostě jiní. Johnny Rotten byl tak neobyčejný a jiný frontman, takového jsem do té doby ještě neviděl. Někdo, komu je jedno, jestli si lidi myslí, že je dobrý nebo ne, a prostě si jede tu svou. Byl jen normální šklebící se týpek (přesně jako jsem byl já), stojící pár metrů ode mě na pódiu.

Pistols prolomili bariéru, která tady předtím byla – to, že by se kapely měly lišit od svého publika. Když jsi ale viděl Sex Pistols, seděl Steve Jones po koncertě na baru a dával si drink, Johnny Rotten si povídal s lidma – a přesto měli na pódiu věrohodný projev a skvělé, jednoduché písně, které k tobě promlouvaly. To byl pro mne velký rozdíl oproti kapelám, které jsem do té doby viděl.

Cast Of Thousands, druhé album The Adverts, bylo na svou dobu velmi odvážné. Byli jste jednou z kapel, která se nebála zkoušet i jiné hudební polohy. Řekl bych, že jde o velmi originální záležitost, album bylo v podstatě nadčasové a písně z něj uzrály až později s odstupem času. Jak se na tuhle desku díváš ty?

Jsem s tím albem velmi spokojen. Tenkrát to podělali, protože album mělo obal, který jsme nenáviděli. Tehdy jsme byli u velkého labelu RCA, kteří album nijak nepropagovali, přáli si, abychom přešli jinam, The Adverts vzbuzovali rozpaky na tak velkém labelu pro mega stars. A tak pro promo neudělali nic, odvedli hroznou práci s masteringem, takže album znělo hrozně, což jsem později na reedici pro Fire Records opravil.

Mou myšlenkou nebylo, abychom udělali druhé pokračování našeho debutového alba Crossing The Red Sea With The Adverts. To bylo hotové album, po kterém nastala otázka, kam se vydat s druhou deskou, jak se posunout? A o tom, jak jsem říkal, punk byl. Následuješ své srdce, děláš to, čemu věříš, a snažíš se najít něco kreativního a vzrušujícího, v čem bys pokračoval.

Album ale vyšlo v roce 1979, což byl problém, protože punk se v té době stal velmi úzkoprsým stylem, který byl jen o kytarách a rychlých, hlasitých a agresivních rockových písničkách, což nebylo to, co jsem chtěl zrovna dělat.

Z alb, které jsi vydal po rozpadu The Adverts, mě zaujalo hlavně nedoceněné Channel 5, které má zvláštní, chladnou atmosféru. Čím si vysvětluješ, že tehdy v podstatě zapadlo a dnes je to vlastně zapomenutá deska. Bylo to způsobeno hlavně tím, že label, který album vydával, krátce po vydání ukončil svou činnost? 

Hodně let jsem byl tehdy bez labelu, nikdo neměl zájem. Nakonec jsem našel společnost, která chtěla mé album vydat, a tak jsme jej natočili. Ovšem týden poté, co album vyšlo, label skončil a většina kopií alba se tak nedostala do obchodů. Myslím, že to byla ostuda, protože to album je opravdu jedinečné. Nikdy se mu nedostalo ani žádné reedice, k čemuž jsem se snažil nějak dopracovat.

Doufejme, že k tomu dojde příští rok. Myslím, že nyní by pro to byla vhodná doba, jelikož hodně skladeb na té desce je stále relevantních a zajímavých. Po Handwriting by se hodilo znovu vydat tohle album. Je na něm spousta různorodých zvuků a stylů. 

Píseň Lord's Prayer si napsal zhruba ve stejném období? Přijde mi, že má podobný feeling. Jak se stalo, že se tato píseň nakonec dostala na album Lords Of The New Church? 

Myslím, že to bylo přibližně ve stejnou dobu. Přesnou chronologii nevím, ale natočil jsem tehdy spousty demosnímků, které v tom čase nebyly vydány. Lord's Prayer jsem natočil jako demo v době, kdy jsem pracoval s Timem Crossem, pak jsem ji na začátku 90. let natočil s Cheap.

S Lords Of The New Church jsem se v Londýně často potkával a navíc jsem se dobře znal s Brianem Jamesem, protože dříve hrál v The Damned a zůstali jsme v kontaktu – dokonce jsme mluvili o společném projektu, který se však nikdy nekonal. Protože se skladba jmenovala Lord's Prayer, bylo samozřejmostí ji nabídnout právě Lords Of The New Church. A Brian i Stiv ji chtěli natočit.

V dokumentu We Who Wait jsi se zmínil, že 80. léta pro tebe byla těžká, neměl jsi smlouvu s nahrávací společností, neměl jsi manažera a snad deset let jsi musel žít na podpoře. Pamatuješ si, kdy se vše konečně změnilo k lepšímu?

Pokud bych měl označit jeden rozhodující, zlomový moment, je to určitě ten, kdy mi Atilla The Stockbroker řekl, ať to zkusím sólově. Nemohl jsem kapelu finančně uživit, bylo to jednoduše nemožné. Ale ta chvíle, kdy jsem si uvědomil, že můžu vzít do ruky akustickou kytaru a hrát v malém klubu nebo baru, vše změnila.

Najednou se mi znovu otevřel svět koncertování. Mohl jsem jet kamkoli, byl jsem jen já. Mohl jsem spát u kamaráda na podlaze – a to bylo vše, co jsem potřeboval. I když z koncertu třeba nebylo moc peněz, nevadilo to, protože jsem neměl žádnou zodpovědnost vůči kapele. Byl jsem schopen vyrazit ven a hrát pro více a více lidí. Byla to naprostá změna. Současně jsem nebyl nijak vázán ke stylu kapel, se kterými jsem hrával, vše bylo otevřené.

To byl tedy jeden zlomový moment. Další pak byl ten, že jsem byl pozván, abych odehrál několik koncertů v Německu. Někdo viděl hrát Cheap a chtěl původně pozvat nás, ale já jim řekl, že Cheap už neexistují, ale že mohu přijet sám. Jel jsem tam a zjistil, že v Německu se vážně zajímali o to, co jsem dělal.

V Británii o mně už pomalu nevěděli, byl jsem zapomenutý, ale v Německu se zajímali o The Adverts i o to, co jsem tvořil potom, což bylo hodně pozitivní. Najednou jsem hrál víc a víc v Německu, spojil se s Die Toten Hosen, a to mi pomohlo získat ještě více koncertů. Poté se ozvala Británie a já začal zase hrát více i tam.

Z toho malého semínka, které jsem zasel při svém prvním sólovém koncertě, vše vyrostlo během deseti patnácti let do bodu, kdy jsem si mohl dovolit žít – a taky mohl dovolit zase natáčet desky.