Tvůrčí krize při psaní spamů aneb Jeden den zoufalého textaře

Naši novou desku jsme nazvali Na počátku byl spam. Spamuji často a spamuji rád. Co jiného jsou „písničky“ než spamy? Nevyžádaná hromadná pošta, kterou se kapela (většinou neúspěšně) snaží zavirovat okolí a kdekoho připravit o trochu času. A v našem případě zaset trochu existenciální úzkosti… Pokud rozesíláte spamy, skončíte na černé listině.

Občas se ale dostaví krize. Jako onehdy. Právě jsem roztrhal další rozpracovanej spam. Procházím si zapsané nápady z minula, a pokud z nich někdo vymazal ty dobré, udělal to velmi pečlivě. Co tu čmárám, nemá cenu ani toho papíru. Vytrvale škrtám, až mi zůstává jen „Ten fušerskej rukopis a styl… mě naučil… proklínat den, kdy jsem se narodil“ – fajn, od tohohle dna se odrazím. Má múza potřebuje nakopnout, a to silně. Balím, opouštím jistotu svého konspiračního bytu, na nádraží sedám do prvního vlaku a pro výsadek si vyberu tu nejzlověstněji vyhlížející stanici. Její jméno mě nezajímá, ale z nádražní budovy přímo před mým nosem odpadne kus omítky. Vstup do městečka stráží opuštěná zrezivělá továrna a v dálce vyjí vlci. Nebo co to je. Hle, toť důstojné kulisy pro můj boj s frigidní múzou! Tady to bude bolet, tady něco napíšu. Stojím tu odhodlaně jako Nero před tváří Říma.

Ubytuju se v jediném zdejším „hotelu“, bezútěšné barabizně na náměstí, a protože už se smráká, sejdu do hotelového baru. Barmanka s jizvou přes tvář tu má zapnuté rádio, které naštěstí chrchlá tak příšerně, že nerozumím ani slovo, ale pro jistotu si nechám nalít to nejtvrdší, čím Bůh vybavil tenhle podnik. Kromě mě tu není živá duše, scvrknu se do kouta, co nejdál od chrchlání, nabiju zásobník a dám se do psaní. „Hrajem ruskou ruletu před laufem kulometu.“ Přichází vekslák ze zdejšího autobazaru a s barmankou polohlasem řeší jakýsi vztahový problém a taky to, že ta z šestky mívá večer často na pokoji pánskou návštěvu. Objednám ještě jeden drink, ať mám dost munice, a odcházím na pokoj odprásknout múzu.

V noci mě probudí duté rány odněkud zdola. Něco tam zaječí. Otevřu dveře, ale je ticho. Na chodbě je tma. Sejdu dolů, po špičkách, oči si zvykají na tmu. Vtom se rozletí dveře baru, cizí chlap si na mě svítí baterkou a nepřátelsky se ptá, co tady v noci pohledávám. Vyblekotám nějakou výmluvu a vracím se na pokoj. Ticho. Jen za oknem vyjí psi. Ve světle baterky si v posteli zapisuju: „Pokud to má být krutej vtip, co mě má znemožnit, nešlo to vymyslet líp.“

Po probuzení si vybírám elektronickou poštu. Přítel hudební novinář mě v e-depeši informuje, že hudební časopisy obecně nejsou ochotné dávat na titulní stranu české kapely - a to ani ty velké. Prý jde pak prodej rapidně dolů. Vida… lidi tu chtějí poslouchat hudbu česky, ale nechtějí české kapely. Kdyby chtěl Stvořitel zaplnit díru na trhu, stvořil by záplavu revivalů známých zahraničních skupin, kompletně v češtině. Ať mají Hudební masakry o čem natáčet.

Ráno naházím všechno do tašky a ve spěchu uháním k nádraží. Ještě když nastupuju do vlaku, město jako by po mně natahovalo pařáty. V kapse mám ale rozepsanej novej spam, a to není málo. Bude mít název „Stvořitel má tvůrčí krizi“.