Ultraísta připomíná svou jedinečností OK Computer

Už v roce 2012 se spojila trojice Nigel Godrich (producent Radiohead, U2, Becka, Paula McCartneyho nebo Rogera Waterse), ostřílený bubeník Joey Waronker (například R.E.M., Smashing Pumpkins nebo Atoms For Peace) a zpěvačka Laura Bettinson (Femme nebo LAU.RA), aby jako Utraísta předložili první dlouhohrající kolekci. Už tehdy na ní jasně načrtli své hlavní rysy: popovou melancholii, cit pro komplexní rytmické vzorce, analogovou elektroniku a důraz na dotaženou, atmosférickou produkci.

Po osmi letech se trio znovu hlásí o slovo s devítkou kompozic, které, stejně jako obsah bezejmenného debutu, vzešel z dlouhých jamů trojice. Trio znovu sází své akcie především na atmosféře neustále se proměňujících kompozic, kde není nouze o dlouhé reverby, smyčkované vokály a rytmické vzorce původně vycházející z afrických vzorů.

Vedle zásadní analogové elektroniky, která může svou pokrouceností připomenout Boards Of Canada říznuté sólovou tvorbou Thoma Yorka, tentokrát na mnoha místech přichází na pomoc smyčce. A to jak ve formě jednoduchých samplů (Anybody), tak komplexní aranžerské sítě (Bumblebees), které posouvají zvuku alba Sister do více artových pozic.

Album před vydáním propagovaly první tři skladby alba, jeho silnější část přichází až v druhé polovině, kdy Ultraísta dokáže opakovaně vycházet z niterných do robustních atmosférických nálad a zase se suverénně vracet nazpátek. Vokál spíše submisivní Laury zde vysloveně kraluje.

To, že na nová alba London Grammar, Lamb, The xx nebo domácí Khoiby si budeme muset ještě nějakou dobu muset počkat, nás už nemusí tak mrzet. Na jejich místo totiž suverénně vstupují Ultraísta.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Ne text, ani výrazné melodie, ale především atmosféra a jí podřízené aranže mohou stát za výjimečným hudebním zážitkem. Vzpomeňme na jedinečnou atmosféru alba OK Computer, které nastartovalo další, a nejen úspěšnou, ale také novátorskou etapu Radiohead. Za zázrakem z roku 1997 hledejme nejen jedinečnost kapely, ale také Nigelovu aranžérskou genialitu, pro kterou kapela spolupracuje s producentem do dnešních dnů.

V recenzi portálu Pitchfork velmi trefně recenzent srovnává poslech alba Sister s hlubokým ponorem pod hladinu. Stejně jako neustále proudící voda v oceánu, tak i v základu elektronické aranže a kolorativní bubnování Joey Waronkera dostává posluchače do změněných stavů vědomí. Lauřin hlas nás pak vede skrze album jemně za ruku.

A na závěr rada – album si nejlépe vychutnáte při poslechu na sluchátkách!

Ultraísta – Sister

Partisan/PIAS, 13. 3. 2020, 42:30

Indie Pop

85 %