Úplná kontrola nad uměleckým dílem může znamenat jeho smrt

Před pár dny vyšla druhá deska mýho hudebního projektu Zapomělsem, tentokrát díky úspěšný crowdfundingový kampani na Startovači i fyzicky. Celá práce na tomhle albu, který dostalo název Gejzír, celej ten proces tvoření, nahrávání a všeho kolem, bylo pro mě jedno velký dobrodružství, který mě hodně naučilo a zase posunulo někam dál a já bych se o to rád podělil. Gejzír totiž vznikal dost amatérsky v duchu DIY domácího přístupu, což má podle mě řadu výhod i nevýhod a třeba se mý zkušenosti a poznatky budou hodit někomu dalšímu, třeba to postrčí někoho, kdo zrovna stojí na začátku týhle cesty, aby vykročil.

Atmosféra desek nahrávanejch doma v pokojíčku mi odjakživa, ale zvlášť v posledních cca dvou letech, během kterých Gejzír vznikal, dost imponovala a myslim, že s rychlým technologickým vývojem i v oblasti hudby, kdy už se za fakt málo peněz dá dělat docela dost muziky, je to čím dál míň jen otázka lofíčkovýho folku, demáčů nebo různejch experimentů, a že pokojíčkový alba už můžou vznikat napříč všema žánrama. A zároveň bejt dobrý.

Když jsem loni na jaře začal dávat písničky, který jsem měl zrovna hotový nebo rozpracovaný, dohromady, se záměrem desky někde v budoucnu, měl jsem od začátku v hlavě, že teď je ta správná chvíle, udělat to doma. Právě tehdy jsem totiž nejvíc poslouchal různý upřímný nevyumělkovaný věci (viz For Emma od Bon Iver, první věci Antlers, Neutral Milk Hotel). Doma byly vlastně nahrávaný i všechny mý předchozí pokusy, včetně prvního Zapomělsem alba Nad hlavou, který vyšlo jen digitálně a bylo hodně punkový. Ne žánrově, ale v tom smyslu, že jsem vůbec nevěděl, co vlastně se stopama, který byly nahraný na mikrofon za pár stovek, dělat, takže bylo smíchaný pouze velmi intuitivně a zvukově je docela shit, ale holt je to věrohodnej odraz toho, co jsem v tý době prožíval a vnímal a tak je to správně. Ale právě z toho všeho jsem se chtěl teď co nejvíc poučit, zúročit všechny předchozí zkušenosti do jakýsiho uzavření týhle mojí DIY fáze – která, jak teď zrovna cítím, je právě s Gejzírem vyčerpaná. Jak se říká; nikdy neříkej nikdy, třeba se časem objeví impuls v podobě novýho prostředí a techniky, ale mám momentálně pocit, že minimálně příští deska bude nahrávaná nějak jinak, někde jinde, s vhledem někoho dalšího.


Ale ani s Gejzírem jsem na to vlastně nebyl tak úplně sám. Dlouho jsem pátral, jakej zdroj aspoň úplně základních základů mixování mi bude sedět (protože jsem konečně dospěl k tomu, že umělecký vyjádření je prostě taky zčásti i řemeslo) – nakonec jsem našel sympatickýho týpka, co si říká Musician on a Mission a točí na YouTube parádní srozumitelný vlogy o různejch tipech a tricích digitálního mixování, který zároveň nemají šílenou stopáž několika desítek minut. Prostě si s ním rád u toho vypiješ kafe.

Pak už to šlo ráz naráz. Furt jsem se snažil bejt dost intuitivní, což se vlastně u práce s hudbou asi stejně musí, v jakýkoliv sebevíc technický fázi, ale už to nebylo ‚dvakrát řež a neměř‘, ale spíš ‚aspoň vod oka to změř‘. Přes léto jsem měl nahráno a do podzimu smícháno a zmástrováno. Asi mě zvýhodnil i koncept, se kterym jsem do nahrávání Gejzíru šel, kterej mě měl vyvést ze slepejch uliček a pro mě typickejch postupů, a kterej se mi podařilo jakž takž dodržet. Chtěl jsem totiž, aby byl Gejzír hodně akustickej, úplně bez synťáků a vyloženě elektronickejch prvků, který jsem nahrazoval výrazně zefektovanýma akustickýma zvukama. Místo do bicích jsem mlátil do radiátoru a do krabice s pastelkama a do gauče, dupal jsem a tleskal jsem. Zároveň jsem po vzoru už výš zmíněnejch kapel netoužil po čistotě a profi zvuku, naopak mě těšili všechny ruchy a nezáměrný hluky a chyby, který jsem se snažil co nejvíc zachovávat, celkově všechno nahrávat na co nejmíň pokusů, bejt co nejvíc přirozenej a upřímnej. Land artovej umělec Andy Goldsworthy jednou řekl, že úplná kontrola nad uměleckým dílem může znamenat jeho smrt. To bylo motto.


Nakonec byla paradoxně nejsložitější a nejvíc stresující fáze úplný finalizace, kdy se chystaly ilustrace, který moc hezky vymyslela a namalovala Verča Kočiřiková, do tisku. Bylo to až potom, co se podařila vybrat cílová částka na výrobu cédéček na Startovači a peníze mi přistály na účtě, takže už byla zároveň povinnost Gejzír vydat. Byl jsem totiž, co se týče finalizace grafik, nechanej tak trochu na holičkách a kompozice jednotlivých obrázků jsem nakonec dělal sám, což pro mě bylo úplně první střetnutí s vizualizací čehokoliv. Ale jak řekl kámoš Honza, kterej mi vytáhl trn z paty tím, že dal hotový grafiky do potřebnejch formátů a šablon, „aspoň ses něco naučil ne?“.

Tak je asi potřeba brát všechno. Navíc to nakonec celý dobře dopadlo a cédéčka vypadaj fakt hezky. Křest proběhne 24. dubna v Olomouci v Kratochvíli v trojčlennym složení, ve kterým teď začínáme hrát, navíc i s různejma speciálníma hostama (Prune, Lukáš z Priessnitz…). Tak příště zas!