Váleční psi Mötley Crüe znovu provokují

Mötley Crüe nebyli nikdy jen obyčejnou rockovou formací a každý jejich krok vždy budil kontroverzní reakce. Jako když to v roce 1994 schytali od svých fanoušků poté, co namísto Vince Neila přivedli za mikrofon Johna Corabiho, nebo když o pár let později ohlásili Neilův velký návrat, ale jejich moderně pojatá deska Generation Swine propadla, jelikož se od ní očekával klasický sound Crüe. Nebo když v roce 2014 podepsali smlouvu, v níž se zapřísáhli, že už nikdy nebudou vystupovat, aby o čtyři roky později celý kontrakt roztrhali a hodili do koše. Zatím největší povyk vyvolal odsun kytaristy Micka Marse a nástup Johna 5 na jeho místo. Není tedy divu, že singl Dogs Of War na sebe strhl velkou pozornost.

„Nový song Mötley Crüe je příšerný. Je to trapné. Tohle nejsou Crűe. Zastavte to,“ zaplnil se internet po zveřejnění singlu zprávami od nespokojených fanoušků. Je to ale skutečně tak hrozivé? Vezměme to po pořádku. Píseň Dogs Of War zní jako Mötley Crüe a ve skutečnosti nijak nový či odlišný zvuk kapely nepřináší. Takto jsme ji mohli slyšet už v minulosti, v písních jako Sick Love Song, All Bad Things a dalších nahrávkách, které kapela vydala v novém tisíciletí. Singl má v sobě i cosi ze zmíněné desky Generation Swine a najdeme zde také menší odkaz na album Dr. Feelgood (policejní sirény v úvodu skladby). 

Hlavní změna přichází s Johnem 5, což je logické. Někdejší kytarista Marilyna Mansona či Roba Zombieho ještě před nástupem ke Crüe ukázal, že coby fanoušek skupiny má všechny její písně perfektně nastudované a zmáknuté. Rozhodně platí za nejmuzikálnějšího člena kapely, stejně tak tuto roli před ním zastával právě Mick Mars. John jeho party na koncertech přehrává s respektem, ale ve studiu měl konečně možnost projevit se sám za sebe. Kytara dostává ve skladbě hlavní prostor a Johnova přítomnost je patrná hned v úvodu. Po chvíli se dostaví těžkotonážní, téměř snad nu-metalový riff, a velká chvíle nového člena pak přijde v sóle, jenž představuje jakýsi vrchol skladby.

Tommy Lee rozhodně nebude upozaděn a chce, aby o něm bylo sakra slyšet. Jeho bicí hlasitě burácí od prvního úderu. Basová linka Nikkiho Sixxe jemně bublá pod povrchem a vše slepuje dohromady. No, a pak je tady Vince Neil, který je poslední roky pod palbou těžké kritiky. Jasně, všichni víme, že už mu to moc nezpívá, výšky nedává a na živých koncertech mu mnohdy musí přijít na pomoc backing tracks, další věc, která je kapele vyčítána. Ale ruku na srdce, kdo z dnešních umělců na takovéto úrovni této možnosti nevyužívá?

Ostatně Mötley Crüe používají podpůrné vokály v refrénech už léta, ale dříve to nikomu nevadilo. Zpěvy v temných slokách jsou pro Neila nezvyklé. Sám v jednom z rozhovorů uvedl, že pro něj ve studiu nepředstavovaly žádný problém, ale dle živých záznamů lze usoudit, že tomu zas tak úplně nebylo. Někteří dokonce razí tu teorii, že Neil nebyl ve studiu ani přítomen a jeho party obstarala umělá inteligence. Člověku se ale nechce věřit, že by se v něčem takovém angažoval zrovna John 5.

Nicméně pasáž, která přichází po sóle, a v níž Vince zpívá typické „whoooaaa“, tak trochu ve stylu Ozzyho Osbourna, je pro něj při koncertech téměř nemožné vyzpívat, a tak je velmi pravděpodobné, že došlo i na studiová kouzla. Refrén se v závěru opakuje a dostává se hlouběji pod kůži. Ve finále zjistíte, že si píseň musíte z nějakého důvodu pustit znova. Podivný videoklip vytvořený za pomoci CGI animace zvláštní pocit jen umocňuje.

Co na singlu oceníte jako muzikanti?

Dogs Of War rozhodně není skladba, s níž by se Crüe vyrovnali letitým klasikám jako Dr. Feelgood, Shout At The Devil nebo Looks That Kill. Spíše než to je prostě záznamem další fáze kapely. Z muzikálního hlediska nejde o nic převratného, je to jen solidní rockový song, kterým se ovšem povedlo vyvolat nejednu diskuzi. V tomhle byli tihle magoři vždycky precizní.

Nikki Sixx není žádný oslnivý baskytarista a nikdy se za něj ani nepovažoval, byznysmen je to ale určitě šikovný, nápady mu nechybí a skladatelsky se dostatečně projevil už v minulosti. Dalo by se říci, že se z něj stává takový druhý Gene Simmons. Tommy Lee je nenapravitelný divočák, který je za bicími ve svém živlu. Vince je líný spratek a tím už asi i zůstane. A John 5? Jak už bylo řečeno, je to prostě skvělý muzikant. Vskutku rozmanitá partička.

Jako producenta si přizvali starého známého Boba Rocka, který má s kapelou dlouhou historii a ví, jak Sixx a spol. přemýšlí, co jsou jejich přednosti a naopak. Je rovněž jakousi zárukou masitého soundu. Těšme se na další skladby, které mají být postupně zveřejňovány.

Mötley Crüe – Dogs Of War

Big Machine, 00:04:04

rock/hair/metal/glam

65 %