Važte si autorské tvorby

Jde o nekončící příběh. V určitých intervalech se objevují články, které se zamýšlejí nad tím, proč tolik posluchačů oslovuje převzatá tvorba. Proč vládne nostalgie a mnozí raději volí letitou tvorbu než nové objevy. (Jeden aktuální je třeba tady.) Málokdo z jejich autorů si ale uvědomuje, že jde vlastně o velmi zdravou atmosféru. Průšvih totiž nastane až ve chvíli, kdy si podobné otázky nikdo klást nebude nebo už budou prostě zbytečné.

Není tajemstvím, že jsme země revivalů. A že nejsou nijak výjimečné kapely, které hrají repertoár zcela funkčních, stále existujících a čile koncertujících kolegů. A že například 80´s a 90´s parties v pražském Lucerna Music Baru mají dlouhá léta týden co týden narváno. Přesto ale nemalá část hudebníků zcela přirozeně stále považuje vlastní tvorbu za cosi víc. A podobně jako panuje určitá míra opovržení k tomu nejkonzumnějšímu popu, který slevuje z kvality, aby byl přístupnější pro masy, nejrůznější posměšky padají i na hlavu revivalistů. Setkal jsem se ovšem i s muzikantem, jehož tvorbu hrají i jiní, a který už vážně uvažuje o tom, že je právně začne nutit, aby jméno originálu odstranili z názvu své kapely a uváděli ho jen v podtitulu. Protože prostě už začíná mít plné zuby plakátů, lákajících na jeho tvorbu, kde už je jen malým písmem někde dole informace, že ji nehraje jeho kapela, ale její revival...

Nedávno jsem se bavil s jednou písničkářkou, která občas vyráží buskovat. Tedy hrát na ulici. Mezi řečí si postěžovala, že ji to sice velmi baví, ale vlastně si tím nikdy nic moc nevydělala, protože tam hraje svoje písničky: "Abys měl plný klobouk, musíš prostě hrát to, co lidé už předem znají. Když hraješ neznámé písničky, jdou dál." Od té doby si na to vždy vzpomenu, když procházím městy, která se nechovají k pouličním muzikantům tak hnusně, jako pražští úředníci. Když někdo hraje například Beatles – a může je hrát sebehůř – má vždy svůj klobouk či futrál plný nejen mincí, ale i bankovek. Když se pokouší o cokoli originálnějšího, má tam jen pár drobných. Tady už zkrátka debata skončila. Nostalgie vyhrála.

Před pár dny jsem hovořil s muzikantkou, která se přestěhovala do Irska. S údivem mi sdělovala, že "cosi, čemu u nás říkáme 'nezávislá' nebo třeba 'alternativní' scéna, tam prakticky neexistuje. Nebo se mi ji teda alespoň ani po tři čtvrtě roce nepodařilo najít." Nejen v klubech, ale ani v hospodách a v nejrůznějších nekomerčních prostorech typu komunitních center se prakticky nehraje. Ne, že by takoví muzikanti vůbec nebyli, ale jejich množství je tam naprosto marginální. Drtivá většina jejich kolegů má za vzor buď úspěšný pop U2 a Cranberries, nebo hudbu přímo vycházející z tamního folklóru. Ostatně i u nás, když se řekne "irská hudba", nemálo posluchačů si jako první vzpomene na Pogues či Glena Hansarda. Když dotyčná, tak trochu z protestu, uspořádala bytový koncert, kde se hrála striktně autorská tvorba, stalo se cosi, co ji šokovalo. Okamžitě ji do mailu začaly přistávat nabídky i ze značně vzdálených míst, že až něco podobného bude dělat příště, že si pisatelé rozhodně rádi přijedou zahrát taky. Mnohé maily zněly prý až úpěnlivě, jako by snad byla zavedenou promotérkou.

Co z toho všeho vyplývá? Že bychom si sakra měli vážit každého, kdo se třeba i umělecky méně kvalitně pořád pokouší o vlastní skladby. Najít si někoho, jehož tvorba nás oslovuje a podpořit ho. Protože opravdu nejde o nic samozřejmého, co tady musí být věčně. Varianta, že to většina vzdá a hudební scénu ovládnou recykláty, rozhodně není tak nereálná, jak to u nás, kde je dlouholetá tradice perzekvovaných písničkářů a desítek podzemních kapel, kterým o honorář nikdy nešlo, zatím stále vypadá. Ono totiž rezignovat, přehrávat více či méně zručně skladby těch úspěšnějších z minulosti... a mít u toho plný sál, je tak svůdně jednoduché.