Přejít k hlavnímu obsahu
Vegy na Festivalu Svobody 17.11. na Václaváku
Vegy na Festivalu Svobody 17.11. na Václaváku
Antonín Kocábek -

Vegy: Dělal jsem z kytar i různý frankensteiny

Pozornosti se dostává především jeho vizáži, nicméně jak dokazují odpovědi, ještě zajímavější jsou jeho názory. A cesta od Madonny k Pink Floyd. Dalším v sérii SIDEMAN je baskytarista, zvukař i kytarista Jan “Vegy” Táborský.

Dělal jsi v dětství pózy před zrcadlem, co se jim dnes dnes říká air-guitar, a soutěží se s tím i mezinárodně?

Jasně že jo, měl sem dokonce malou plastovou elektrickou kytaru, která po zmáčknutí různých čudlíků vydávala různé zvuky. Moje jedna z prvních vzpomínek na dětství je právě ta, když v obejváku dělám rockerskej skluz po kolenou s touhle hračkou, táta mi do toho pouští AC/DC Thunderstruck, a máma následně Papa Don't Preach od Madonny. Jsem si na sto procent jistej, že tady zakořenila moje láska ke kytarám a synťákům.

Trocha bulváru: Nedávno se mě někdo ptal, jestli má “ten týpek z Wild Tides” něco společného s kytaristou z Chinaski? Nebo s tím hercem? Má?

Jestli se ptáš zda sem s nima spal, tak nikoliv.
Pokud se bavíme o shodě jmen, tak se opravdu jedná jen o shodu příjmení.

A co hudební geny? Pocházíš z muzikální rodiny?

Strejdové měli undergroundovou punkovou kapelu v Mladý Vožici, odkud můj táta pochází. Myslím, že proto, že je táta o několik let mladší, tak ho tenkrát mezi sebe nevzali. Každopádně byl od nich hudebně ovlivněnej. A příběhy, jak si přehrávali desky na páskáč, aby se deska neopotřebovala, a mohli jí poslat výměnou dál, zná snad každej z týhle doby.
Jeden z strejdů u toho zůstal a doteď hraje na bicí, stejně tak jeho syn, můj bratránek Lukáš. A z máminy strany – děda byl šéf výroby v Český televizi a babička tam celej život dělala postprodukční zvukařku. Což se do mě očividně taky promítlo, protože zvukařina mě teď živí, a jako malej sem tam u ní byl furt nalezlej.

Pomáhají ti zvukařské zkušenosti při hraní?

Hrozně moc, od místa kam si postavim aparát, kam ho nasměruju, kam si dám odposlech, přes to jak si nastavim hlasitost a EQ na aparátu a jak v odposlechu, co všechno si dám do odposlechu, až po gear na kterej na živo hraju. S nahrávánim do DAWů jsem si hrál vlastně úplně od začátku, co jsem se i začal učit hrát, pak jsem asi deset let zkoušel všechno vlastní “no budget” cestou, která byla dost často slepá a občas taky ne. Ale nejvíc mi dala pár let nazpátek půlroční zvukařská škola, kde jsem reálně pochopil, jak funguje zvuk, akustika, odrazy, ořezávání frekvencí, decibely a všechny tyhle základní věci, který by měl každej muzikant znát. Myslím, že by okamžitě odpadla ta věčná hradba mezi kapelou a zvukařem, kterej na ně řve, ať si to stáhnou, nedávaj mikofon k odposlechu atd. Zároveň by ale určitě prospělo, kdyby si zvukaři nehráli na nejchytřejší krále světa a snažili se to těm kapelám na místě vysvětlit, jak to reálně funguje, a z jakýho důvodu od nich danou věc požadujou. Tohle je hlavně v klubech pro malý kapely, který nemají na vlastního zvukaře, pro všechny zúčastněný obzvlášť velký tabu.

Znamená kombinace “zvukař a muzikant” přímou cestu k produkování nahrávek?

Je to složitější. Pokud jseš v kapele a nenajmeš si vysloveně producenta, tak jste producenti všichni a je často těžký se na něčem shodnout. Zároveň pokud si producenta najmeš, nebo si někdo najme jako producenta tebe, stojí na tobě velká zodpovědnost, protože rozhoduješ o tom, jak bude výsledná nahrávka vypadat. A ne všem se musí každej krok líbit. Z toho důvodu by se měl producent vybírat nejen podle zkušností k danýmu stylu, ale hlavně podle lidskýho faktoru. Jako důkaz se podívej na jednu z posledních desek Johnnyho Cashe – American IV: The Man Comes Around, kterou produkoval Rick Rubin. Ten, kterej předtím nahrával Metalliku nebo Rage Against the Machine. Přitom je to folková deska, až na dřeň nahraná na jeden mikrofon u něj na gauči.
Je to o zkušenostech, nápadech a hlavně o vzájemný důvěře.

Skoro všude, kde se o tobě někdo zmíní, dostáváš přívlastky typu “hyperaktivní muzikant”. Odkud se to vzalo?

Taky si toho podvědomě všímám, ale furt si neumim vysvětlit, jestli je to kvůli tomu, že hraju v hodně kapelách, nebo kvůli mejm pohybům na podiu. Který se mimochodem nezměnily od tý doby, co jsem si to nacvičoval jako malej s plastovou kytarou u zrcadla. Je to pravda, když jsem se nedávno koukal na videa z mých hudebních začátků a prvních kapel, tak se vlastně moc nezměnilo. Furt lítám ze strany na stranu, házím kolem sebe kytarou na všechny strany, a chvilku nepostojím. To dělám mimochodem proto, že mi přijde nudný stát na místě, a řekl bych, že i lidi, kteří si koupili za prachy vstupenku, z toho maj o něco větší zážitek.


Spousta lidí to na podiu neřeší, nicméně patříš taky k lidem, které kvůli vizáži nikdo nepřehlédne, a s nikým si nesplete. Je to výsledek cílené snahy o image?

Otázka je, co znamená cílená snaha. Jsem ovlivněnej šíleně moc kapelama, tím co hrajou a taky jak vypadaj. A obě věci jdou ruku v ruce. Stejně jako k filmu patří hudba, tak k hudbě patří vizuál, a to se vším všudy. A jelikož hudba pro mě znamená v životě úplně nejvíc, automaticky z ní přenášim všechno do sebe, a to včetně oblíkání. Nikdy jsem nebyl fanouškem převlíkání v šatně. Pro mě je automatický, že tak, jak vypadám během všedního dne, vypadám, i když vylezu na podium. Viděl jsi snad někdy Sida Viciouse nebo Michaela Jacksona v teplákách?

Ne. Vždycky mi připadalo zvláštní, že v téhle zemi spousta lidí obdivuje hvězdy světového popu a rocku i pro to, jak vypadají, a je schopná je i napodobovat nebo si aspoň vylepovat jejich plakáty – ale pokud k tomu někdo u nás přistoupí stejně, má často nálepku podivína nebo alespoň pozéra. Setkáváš se spíš s kladnými nebo negativními reakcemi na svůj vzhled...?

Spíš než by reakce byly negativní nebo pozitivní, tak lidi jsou spíš šokovaný a nevědí, co si o tom myslet. A to je samozřejmě moje živná půda, rád se pohybuju na hraně a lehká provokace mě baví. Nosím někdy rtěnku a makeup, protože odkazuju k The Cure nebo protože se cejtim bejt součástí nějaký queer scény? Což když je to oboje? Co když to není ani jedno? Myslím si, že nedostat odpověď na otázku je v mnoha případech odpověď sama o sobě.
Každopádně jsem se rok zpátky pobavil, i když bohužel nad smutnejma událostma. Nejdřív když zemřel David Bowie, a o pár měsíců později, když odešel Prince. Kolik z těch lidí okolo mě, pro který bylo nepochopitelný, jak se vizuálně projevuju, sdílelo na sociálních sítích RIP s obrázkama těhle velikánů, v absolutně nejšílenějších oblečcích v podpatcích a makeupem. Bylo to fakt legrační.

Čím jsi chtěl být jako malý? Chtěl jsi být někdy muzikantem?

Co to znamená být muzikantem? Já sem v tom nikdy neviděl peníze, čili jsem to nikdy nevnímal jako profesi či práci. Kromě klasickýho popeláře a kosmonauta jsem chtěl bejt potapěčem, smířil jsem se i s myšlenkou, že u nás budu moct maximálně vytahovat utopence z Vltavy. Dokonce jsem chodil do kroužku mladých potápěčů, a dodnes je to moje nejoblíbenější činnost ve vodě. A pak sem chtěl bejt hokejistou, bohužel na to už bylo pozdě, jelikož svoje léta, kdy se musí začít s hokejem, jsem strávil na koberci s plastovou kytarou a Madonnou.

Hrál jsi nejdřív na kytaru nebo na basu? A jakou přesně jsi měl jako tu první? Máš ji ještě?

To je trochu komplikovanější. Když mi bylo asi deset, dostal jsem klasickou španělu a naši mě přihlásili na kroužek kytary. Na něm sem byl ale jen jednou, protože mě štvalo hrát songy z “Já písnička”, a tak jsem radši chodil ke spolužákovi domů, koukat se jak jeho táta hraje na počítači Commandos. Zhruba po půl roce mi na to přišli, já dostal na prdel jak nikdy, a kytara šla na půdu.
Jenže pak přišel podzim roku 2003 a v tý době moje nejoblíbenější kapela Blink-182 vydala svoje nejlepší a zároveň jedno z nejpodcenovanějších rockovejch alb. V tom momentě jsem si vzpomněl na starou španělu, vytáhl ji z půdy, a začal sem se pokoušet hrát. Spolužák ze střední, co uměl hrát, mi ji dokonce přišel naladit. Problém byl, že držení baréček, ze kterýho vycházej všechny punkrockový kapely, mi prostě nešlo, takže jsem to vzdal, sundal béčko a éčko, a začal hrát “jako na basu”. Naučil jsem se číst taby, a jelikož to byla doba rozkvětu internetu a měli jsme ho už doma, učil sem se podle živáků Blink-182, The Offspring, Ramones atd. hrát jejich písničky.
Tim se taky vysvětluje, proč jsem pak dalších deset let v podstatě neuměl hrát, a postupný zlepšování přicházelo velmi pomalu. Ale jelikož mám skvělý rodiče, tak jsem o pár měsíců později na Vánoce dostal od táty červenou kopii Jazz Base i s tvrdym kufrem, kterýho koupil od basáka kapely Lahvátor, kde hrál na bicí můj strejda. Díky tomu jsem si našel kapelu, a začal zkoušet a hrát koncerty. Jak tu španělu tak toho Jazz Basse furt mám schovaný.

Takže jsi naprostý samouk? Ani později jsi k nikomu “na hodiny” nechodil?

Jsem naprostej samouk, což mě kolikrát omezuje, ale mám to rád, protože to člověku dává příležitost vyrovnat se s danou situací jak nejlíp umí. Ani sem k nikomu nechodil, vlastně mě to ani nenapadlo, vždycky když sem se chtěl nějakou věc naučit, tak to bylo na základě toho, že sem něco slyšel, no a pak už není problém to odposlechnout popř. se podívat na nějakej živák, jakým způsobem to ten muzikant hraje.

Ani dnes tě něco jako konzervatoř neláká?

Na tohle nemám vlastně odpověď ani sám pro sebe. Dlouho jsem zastával postoj odmítání “hudební terminologie”, jestli má pak přijít “dur” nebo “mol”, zdali to hrát v “triolách”, nebo že si to máš spočítat “na pět dob”.
Myslím že už teď vím hodně věcí, který jsem vědět nechtěl, přijde mi to omezující, beru to jako škatulkování.
Pro mě je nejdůležitější to slyšet, a vědět automaticky, co kde zahrát podle pocitu a zkušenosti. To se týká tvorby.
Bohužel po profesionální stránce je hudební terminologie nezbytná, a tak sem se jí v průběhu let celkem naučil ovládat. Hlavně pokud se živíš jako hudební producent a zvukař, nemáš na výběr. Pokud ale budeme vycházet z toho že mám odpor k většině institucím, tak neláká.

Výše zmíněný Lahvátor je mimochodem skvělý název. Něco mezi demencí a parodií. Jak se jmenovala tvoje první kapela?

Určitě se shodneme, že Lahvátor je lepší než Tři Svetry nebo Vaťák, ale pokud zůstaneme v oděvním průmyslu, tak moje první kapela se jmenovala “OrangeCap”, a je fakt, že název vznikl z úplně nejjednodušší myšlenky: náš kytarista nosil oranžovou kšiltovku, tak jsem řekl: “Hele, co třeba OrangeCap, psáno dohromady?”
Každopádně u nás oblíbená neschopnost pořadatelů psát názvy interpretů správně, z nás několikrát udělala OrangeCup, OrangeCunt nebo OrangeCrab. Ale to tady zažil snad fakt každej.


A co spoluhráči? Jak ses s nimi potkával a co tě vždy obvykle přesvědčilo, to s nimi zkusit?

Vždycky to byla hudba jako taková, takže když jsme začali hrát punkrock, bylo to proto, že jsme ho měli rádi. Takhle to bylo vždycky u každýho stylu a kapely kterou jsem měl. Je to jedna z mnoha věcí kterou na hudbě miluju, propojuje lidi ať už ve zkušebně při skládání, na koncertě mezi podiem a publikem, nebo po koncertě, kdy se s tebou začne bavit někdo, koho vůbec neznáš, a přesto máte o čem mluvit.
Mezi spoluhráčema to funguje stejně, a zároveň mě vždy bavilo se učit od ostatních, ať už novou hudbu nebo způsob jejich hraní na nástroje a vytváření společný synergie.

Kdo tě ovlivnil nejvíc?

Úplně všichni. Každej člověk je jedinečnej, když dáš třem kytaristům do ruky stejnou kytaru zapojenou do stejnýho aparátu a řekneš jim, ať zahrajou tři stejný akordy, tak je každej zahraje trošku jinak. S jinym feelingem, jinou dynamikou a s jinym přístupem. Hodně jsem to zjednodušil aby to bylo pochopitelný, ale je to tak. Ovlivnil mě jak můj spolužák Tomáš, se kterým jsem měl první kapelu. Mlátil do krabic a hrnců u nás v kuchyni, a já se do něj snažil trefovat. A stejně tak mě ovlivňujou všichni, s kterými hraju teď, a stejně tak mě ovlivnili všichni se kterýma jsem kdy hrál. Myslím, že to je na tom všem v muzice úplně to nejlepší. Nikoliv sedět doma u kompu a učit se stupnice, obdivovat Steva Vaie, Hermana Li či božskýho Hendrixe, a onanovat u toho, že to zahraju taky. Ne. Běž ven, zavři se do zkušebny se svejma kámošema, tvořte spolu muziku, ať už hrajete cokoliv, a vzájemně se poslouchejte. V tom je přece to největší kouzlo a celá ta magie.

Kolik, že ti je? Podobné postřehy bych spíš čekal od muzikanta, který má za sebou třicetiletou kariéru. Kdo dal nejlepší radu tobě?

Je mi 29 a začal jsem hrát v sedmnácti, takže teď hraju 12 let. To sice není tak dlouho, ale je to značná část mýho života, hlavně když od tý doby žiju každej den hudbou.
Nejlepší rady za poslední dobu jsem načerpal od Miguela Ruize a jsou čtyři: neber si nic osobně, nevytvářej domněnky, nehřeš slovem a dělej všechno jak nejlíp dovedeš.


Hm. Podle čeho si vybíráš nové nástroje?

Musí se mi líbit jak vypadá a hlavně jak hraje. Tyhle dva faktory jsou myslím pro všechny muzikanty stejný na celym světě, jediný co je od sebe odlišuje, je vkus každýho jednotlivce jak na vzhled, tak na zvuk.
To je samozřejmě daný tím co posloucháš, k jakým muzikantům vzhlížíš, a v jakým prostředí se pohybuješ. U mě to vystihujou nástroje tvarově starší a klasičtější, to znamená převážně Fender a Gibson. S tím, že pokud to jde, tak překopu ovládání na jeden snímač a jeden poťák. Myslím, že i v tomhle mě hodně ovlivňuje ta punková a rocknrollová duše, která říká “zapoj a hraj”.
Každopádně jsem pak schopnej přijít a hrát s tím třeba i funky. Jsem pohodlnej a línej člověk, a tak zvuk nástroje radši ovládám dynamikou hraní, tzn. pravačkou a levačkou.


Ty úpravy si děláš sám? A jde vždy jen o to zjednodušení nebo třeba i o výměny snímačů či mechanik za jiné?

Jednodušší úpravy dělám sám, táta mě jako malýho naučil pájet, ale i jiný řemeslný práce. Takže výměna hardware, snímačů a podobný malý pitomosti si dělám sám. Hrozně rád s tim experimentuju, měnil sem si krky mezi kytarama, dělal různý frankensteiny, jednu kytaru jsem si dokonce uříznul. A vlastně jsem si první humbucker vyrobil sám pomocí dvou singlů, i když paralelní, haha. Každopádně když jsem kdykoliv viděl Libora Kobrleho nebo Jirku Mázla jak s tím pracujou, laděj a seřizujou podle sluchu, tak teď vždy tuhle precizní práci nechám radši na nich. Co si budem povídat, přinést od nich seřízenej nástroj je pocit na úrovni toho, přinést si nástroj úplně novej.
Několik let jsem taky jezdil jako kytarovej technik s Michalem Hrůzou, Clou a Ewou Farnou, tam se občas podobný technický zkušenosti taky dost hodily.

Jak ses k tomu dostal?

Můj kamarád Kuba Alexa, kterej to dělal a dělá doteď, občas potřeboval záskok, slovo dalo slovo a já odjel cca čtyři koncerty s ním jako výpomoc na zaučenou, no a pak jsem se najednou ocitl v dodávce s cizí kapelou a bylo. V tý době jsem měl jen jednu kapelu se kterou jsme hráli málo. Byl to hezkej přivýdělek a hlavně v profi hudebnim prostředí, vzhledem k tomu, že jsem chodil do klasický práce osm hodin pětkrát v týdnu, bylo fajn vypadnout na koncert. Naučil jsem se díky tomu spousty dalších věcí a získal další zkušenosti, který se člověk naučí jen praxí. Dneska už bych to nedal, je to náročná práce, která se nedá sloučit s hraním v kapelách. Ale když mám občas čas, a je vhodná situace, tak jen tak rád z radosti pomůžu kamarádům z jinejch kapel na větších akcích. Pomáhal jsem třeba From our Hands na dvojkoncertě se SUM 41 v LMB, Donnie Darko před Rise Against v Malý sportovní hale nebo The Atavists před Biffy Clyro ve velký Lucerně, je to zábava, člověk se dostane do zákulisí a může očumovat všechen ten profi gear a vůbec jak fungujou velký kapely.

Co zkoušení dosud neozkoušených typů aparátů nebo “krabičky”? Na to tě neužije?

To je hroznej mor. Samozřejmě, že furt něco zkoušim, kdybych se snažil spočítat, co všechno mi za ty roky prošlo rukama za nástrojů, aparátů, krabiček a jinejch věcí, přes stovku bych se dostal určitě.
Jediný, co mě zachraňuje je, že se vždycky najde něco, co zjistím, že už nepotřebuju, tak to jde z domu. A samozřejmě taky malej byt. Každopádně nejvíc mi prošlo rukama určitě nástrojů, z toho tak minimálně pět mě dodneška štve, že jsem pustil. Ale to je holt život, věci přicházej a odcházej.

Slučuje se u tebe vkus toho, co posloucháš s tím co hraješ, a nebo naopak posloucháš rád i hudbu, kterou bys sám nikdy nehrál, a naopak hraješ věci, které bys od jiných možná ani neposlouchal?

Moc hezká otázka. Já si myslím, že se to všechno šíleně vzájemně ovlivňuje. Takže to, co poslouchám, to logicky promítám do toho co hraju. Vlastně je mi líto každýho, kdo někde hraje a takovou možnost nemá, protože to beru jako základní kámen toho, proč hrát. Hudbu, kterou mám rád a kterou bych nehrál, to by byla určitě klasická, protože bych ji neuměl zahrát. A ta poslední část – možná hraju stejný céčko, géčko a déčko jako někde maj Ortel nebo Orlík.

Když už je zmiňuješ - kloníš se spíš k tomu, že angažovanost a promítání politických postojů či jiná snaha posluchače ovlivnit svým přístupem do muziky nepatří, a nebo naopak jsi z těch, kteří říkají, že pokud něco z toho v hudbě není, tak je to jen prázdná kulisa?

Politický texty jako takový mě nikdy nebraly, resp. v naší zemi a aktuální době mi nedávaj moc smysl. Před rokem 89 bych samozřejmě mluvil naprosto opačně. Zároveň zajímat se alespoň trochu o politiku beru jako nutný zlo, jinak se dostanem do velkejch průserů. Vadí mi ale nařčení z toho, že umělci by se neměli vyjadřovat k politice, je to přesně naopak. A hlavní věc na kterou se zapomíná je, že kultura každý země odráží naprosto přesně její tvář. Podívej se právě na Ortel, výsledky Slavíka, nebo třeba na lineup letních festivalů, to jsou - minimálně za těch dvanáct, co to sleduju - furt ty samý kapely. Na to, jak malá země jsme, tu máme snad nejvíc festivalů na jednoho obyvatele, bohužel s tim furt stejnym lineupem.
Mám to štěstí, nebo možná smůlu, že díky tomu co všechno mám za sebou, jaký lidi sem poznal, a že to celou dobu sleduju, tak vím, jak to je. Ale to by bylo na další článek a hlavně do úplně jinýho magazínu.

Co ovlivňuje tvůj vývoj jako instrumentalisty? Baví tě i dnes hrát skladby jiných, popřípadě třeba podle videa přijít na to, “jak to ten člověk hraje”?

Baví, ale - v první řadě se snažim na to přijít sám, už jenom proto že to je větší zábava zároveň tahle část často přechází v jamování, protože co je lepšího než si zajamovat s Black Sabbath, The Cure nebo třeba Howlin Wolfem. A když už sme u těch Sabbathů, asi před rokem jsem na YT zveřejnil video, jak hrát Paranoid jako Tony Iommi, a přestože to byla cynická legrace, která odkazuje na příběh, jak přišel o články prstů na ruce, a proto hraje s plastovejma nástavcema, je na tom vtipný, že to většina lidí a to i profi muzikantů vzala jako naprosto vážnej tutoriál. Myslim, že tady lidi po revoluci postupně zapomněli vkus pro určitej druh humoru.


Překvapilo mě, že používáš i více než čtyřstrunnou basu – často se u punkových basistů setkávám s tím, že “pět a více strun je hnus, přičemž horší je už jen slapování a basa výše než nad koleny”. Ty máš nějaké osobní úchylky, ve smyslu odporu k něčemu?

Jo, trefil jsi to naprosto přesně. Nesnáším víc jak šestistrunný kytary, a víc jak čtyřstrunný basy. Fender Bass VI je ale takovej odstrčenej nedoceněnej paskvil, to neberu ani jako basu ani jako kytaru, přestože to je paradoxně oboje. Pak ještě nemůžu metalový rampy na bicí. Slapování taky nemusim, ale jsou muzikanti který když s tím nevysíraj furt, tak to může bejt i cool, třeba Flea.
Taky nesnáším kytarový hi-gain aparáty, třeba 5150, to bych si chtěl jednou koupit jenom kvůli tomu, že bych chtěl vidět, jak to hoří. Vlastně nesnášim moderní tvary nástrojů, z toho vysloveně bleju, včetně toho jak to bejvá i zvukově “dokonalý”. Nic v životě neni dokonalý, tak proč si neužít tu nedokonalost? Rád se peru s nástrojem, rád se peru se zvukem, možnost ho ohejbat i nechtěným způsobem, v tom je ukryto spousta proměnnejch, který z dokonalosti nevzniknou. A to mě hrozně baví.

S čím novým sis naposledy udělal radost?

Teď po zimě je to blbý, samý dementní výdaje a člověk nemá prostředky na to si dělat radost. Ale koupil jsem si vlastně konečně větší pedalboard aby se mi tam vešly všechny zbylý krabičky, který se mi doteď válely doma.

Jak rozděluješ svou pozornost mezi kapely? Dáváš nějaké z nich přednost? A přistupuješ k nim stejně, nebo každá vyžaduje něco jiného?

Přednost nedávám žádný, všechny jsou pro mě stejně důležitý. Vedu si kalendář, kterej poctivě hlídám, to je základ, akce která příjde první, nehledě na kapelu, má prostě přednost. Pokud je tam časová a poziční možnost, jsem schopnej se přesunout na dvoják. Ke každý kapele se snažím hraním přistupovat originálně, vzhledem k tomu, co potřebuje. Ono to z velý části vychází z toho, co jsem říkal předtím: každej člověk hraje jinak, a v každý kapele jsou jiný lidi, takže můj přístup hraní se automaticky přispůsobuje tomu, jak hrajou ostatní a samozřejmě stylu, i když škatulkování nemám rád. Ale když hraješ hardcore, tak k tomu logicky musíš přistupovat obráceně než k folku a opačně. Mám taky štěstí, že každá kapela kde hraju, hraje úplně jinej žánr.

O The Prostitutes se celkem ví a o Wild Tides se také mluví stále víc. Co ale v dohledné době čeká ty další dvě?

Bylo by nefér nezmínit všechny, s The Prostitutes jsme momentálně ve fázi skládání desky, a v srpnu by se měla nahrát. Deska s Wild Tides je nahraná a hotová, ta vyjde teď 1. května, a myslím, že přinese do českejch hudebních vod slušnej vír. S F V T V R E máme hotový EP a momentálně se čeká jen na klip. Black Lion teď trochu spí, protože můj parťák je pracovně vytíženej, já mezitím vymyslel koncept a způsob jak, s kým a kde to nahrát. Každopádně na to teď sám nespěchám, protože je toho teď docela dost. Navíc se začnou valit koncerty, takže pořádná zábava teprve začíná.


Tradiční dotaz na závěr: Vlastní band, kde by se vše podřizovalo jen tobě, a tys byl ten frontman, jehož písničky všichni ostatní dotvářejí, do budoucna plánuješ?

Několik let už píšu do šuplíku vysloveně popový songy, který jsou založený na synťácích, lehkejch a přitom temnějších kytarovejch vyhrávkách a jednoduchejch basovejch linkách. Celý to odkazuje na pop osmdesátejch let, takže se vlastně nakonec tak trochu vracíme na začátek rozhovoru k tý Madonně. Vždycky mě bavil ten sound interpretů jako Genesis, Michael Jackson, nedoceněná deska Tango in the Night od Fleetwood Mac, Kate Bush, Dead or Alive, nebo moji milovaní The Cure.
Bohužel, a nebo naštěstí, s tímhle před pár lety přišli The 1975, který sklízej úspěchy po celým světě, a tak mi to přijde blbý dělat něco podobnýho. Každopádně poslední dobou jsem objevil kouzlo a naprosto se zamiloval do Pink Floyd, Talk Talk a jejich desky Eden of Spirit, Dead Can Dance a podobnejch vlastně zvukovejch a aranžérskejch úchylností, takže to vidim spíš jako tu cestu a hlavně výzvu, kterou se teď vydám.

---

KDE HRAJE:
The Prostitutes (2016 - )
F V T V R E (2016 - )
Wild Tides (2011 - )
Black Lion (2011 - )

KDE HRÁL:
Birds & Wolves (2009 - 2016)
Black Reporter (2006 - 2008)
My Alley (2005 - 2006)
OrangeCap (2004 - 2006)

NA CO HRAJE:

Počet nástrojů se mi poslední dobou daří držet okolo 15 kusů. Tak to rozepíšu podle kapel.

V The Prostitutes hraju na Fender Mark Hoppus Signature, to je vlastně Jazz Bass s P-Bass snímačema a 1x volume, růžovej model je z roku 2009 a bílej 2011 se starym japonskym krkem a snímačema v opačnym gardu.

Pro F V T V R E použvám Fender Mike Dirnt Signature P-Bass, což je v podstatě klasickej původní P-Bass s tim divným velkým pickguardem a hlavou z telete, akorát přizpůsobenej na “moderní” styl hraní.

Box Ampeg pololednice HLF 410, preamp SansAmp RBI poslanej do koncáku QSC, je to profi analogová simulace SVTčka, pro zvukaře i do studia naprosto geniální věc s nádherným zkreslením. Viděl jsem to u technika Fall Out Boy a Guns N´ Roses, který přes to hrajou naživo.

Ve Wild Tides používám Peavey T-40 z roku 1978, což je na mě sice zbytečně komplikovanej nástroj na ovládání ale hraje skvěle. A na pár věcí používám Squier Bass VI, což je šestistrunná elektrická baskytara jak se píše na její hlavě, a je to nepovedený dítě Jaguara a Jazz Base, který se snaží bejt barytonkou, nicméně na skládání věc naprosto skvělá. Ve Wild Tides sem doteď jezdil s kytarovou 150w bednou s 1x12´ a předělaným DORDem od našeho kamaráda Jirky Nedvídka, kterej mi z toho udělal Marshall Plexi s přepínačem na osmikilo, a čistym ala Fender Blackfacem, že to má prej stejný lampy.
Ještě za Birds And Wolves sem na to hrál na kytaru a je to boží aparát, kterej nikdy nikomu nedám. 100w krásnýho lampovýho zvuku.

A v Black Lion, což je jediná kapela kde ted hraju na kytaru, používám buď můj signature Fender Jazzmaster, a v poslední době spíš Epiphone Tom Delonge Signature ES-333, protože ten plnej tlustej zvuk pololubovek mě na kytaru baví momentálně nejvíc. K tomu vozím malý skladný lampový kombo Ibanez TSA5, což je takovej Princenton se zabudovanym Tubescreamerem.

Pedalboard používám pro všechny stejnej: Boss DD-5 s ext. tap tempem, EHX Holy Stain hlavně jako reverb ale dá se s tim dělat bordel pitch shifterem a vestavěnym fuzzem, EHX Small Clone klasickej cobainovskej chorus, Mod CleanBoost, Danelectro French Toast fuzz, ladička klasicky nejhorší Boss TU-2.

A doma mám ještě nějaký straty, SGčko, telecaster a akustiky.

VYUČUJE NĚKDE: Nevyučuju nikde, ale kdyby byl přece jen zájem, tak stačí napsat a domluvíme se. Za krabičku cigaret a pár piv nějaké rady velice rád předám.

S The Wild Tides při nahrávání alba S FVTVRE na soustředění na chalupě S The Prostitutes
Tagy Sideman Jan Vegy Táborský

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Zkouším muziku poslouchat. Zkouším o muzice psát. Zkouším muziku vyrábět. Zkouším muziku pouštět. Zkouším existovat. Všechno metodou pokus-omyl. Mám rád lidi. Snad mi to ještě chviličku vydrží. (Další o mně TADY.)
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY