Velké divadlo s malým kašpárkem #10: pasti, pasti, pastičky

Jen málokterý muzikant by si nepřál rozšířit možnosti svého nástroje, ať už zvukové nebo rozsah či polyfonii. Nejde hned o to, aby housle dokázaly zastoupit i cello, když už ne kontrabas, ale někdy chybí jeden dva tóny dolu. A možnost zahrát akord by občas uvítali nejen hráči na smyčce, ale hlavně dechaři. Pianistů a varhaníků stejně jako hráčů na polyfonní syntezátory se to většinou netýká, ale už hráči na spinet vědí své, nemluvě o harmonikářích.

Doba tak pokročila, že většinu těchto přání lze splnit, existují různé druhy algoritmů, které umožňují takřka cokoli, ale ne každý muzikant s sebou chce brát na pódium počítač. Propojení nástroje s počítačem navíc vyžaduje zvukovou kartu a s rostoucím počtem prvků v řetězci roste riziko, že něco nebude fungovat. A nepůjde-li laptop, odejde-li zvukovka, či bude vypadávat, tak není jak to obejít. Nemluvě o tom, že ne každý si umí v složitých programech vše optimálně nastavit, a na koncertech na to ani není čas. Musí to být na jedno kliknutí myší nebo otočení dvou knoflíků. Se závistí se pak lze dívat na kytaristu, který má dvě krabičky, něco tak přestaví a má úplně jiný zvuk.

Ono je otázkou, zda skutečně potřebujeme, aby saxofon nebo kytara hrály jako syntezázor, zda je nutné si kupovat různá zařízení, které umožňují pomocí kytary nebo dechového kontroleru ovládat syntezátor – samozřejmě pokud nejsme Michael Brecker. Možná je jednodušší si pro takový případ koupit syntezátor s klávesnicí a zkusit si na něj ten doprovod zahrát.

V dnešní době se často uvádí nejen, co všechno dané zařízení umí, ale jaký je poměr cena výkon. Nikdo nemá peněz nazbyt, o muzikantech to platilo vždy a po koronavirové krizi dvojnásob. Takže půjdeme cenou nejmenšího odporu. Koukneme se, co se nabízí kytaristům. Ti jsou často postiženi pocitem, že jim jejich nástroj zvukově nevyhovuje. A protože jsou nejpočetnější, výrobci se jim snaží vyjít vstříc, neboť vědí, že kohorta kytaristů nabízí větší šanci na zisk než hráči na trubku nebo violu. Proto je také nabídka vybavení pro kytaristy mnohem bohatší, i když i někteří saxofonisté by si rádi zaexperimentovali se zvukem.

I hráčům na syntezátory brzo přestanou stačit firemní zvuky. Většina je jich banálních, ty zajímavé se zase rychle oposlouchají. Protože ne každý umí zvuky upravit, i klávesáci uvažují o koupi nějakého toho efektu, co by ozvláštnil zvuk. A majitelé monofonních syntezátorů by rádi stejně jako hráči na trubku a trombón nebo housle a cello rádi přivítali možnost zahrát akord. Trumpetisté mohou toužit po tom nehrát jen břeskně jako ve vojenském pochodu. Jon Hassell, Jarmo Sermilä, Erik Truffaz či Nils-Petter Molvaer ukázali, jak se dají využít efekty při hře na trubku a křídlovku a udělat zní nástroj plný melancholie. I železa si zaslouží trochu zvuk upravit, aby to bouchání nebylo furt stejné.

Nejdostupnější efekty jsou různá kreslítka, overdrivy a distortiony. Protože je má skoro každý kytarista a patří k těm nejlevnějším, bývají těmi prvními, které se dostanou do ruky i hráčům na jiné nástroje, vždyť overdrive Orange od hongkongské firmy Caline stojí devět stovek stejně jako Fuzz nebo Heavy Metal s ekvalizérem, Behringery OD 300 a TO 800 jsou ještě o 250 korun lacinější stejně jako efekty od Danelectra, a do tisícovky stovek se dají pořídit i různá kreslítka od TC Electronic jako Cinders Overdrive, Eye Master Metal Distortion nebo Metalistik. Zatímco na kytaře znějí dobře, hlavně když se hrají power chordy s pořádným dozvukem, u bohatých akordů kláves velké zkreslení není optimální, vzniká zvuková koule, ve které se dají tóny sotva rozeznat. Harmonicky plné zvuky rozmazávají, což dělá i fuzz jako je Big Muff. A použít je na krátké rychle mizející zvuky nejde, dát distortion na automatického bubeníka pokud zrovna nehraje nějakou zběsilou technocorovou linku, k ničemu není, z konkrétního zvuku vznikne ošklivé přebuzení prásknutí, které působí jako nějaká porucha. Dobrý overdrive, distortion a fuzz se uplatní i jiných nástrojů než je kytara, Apocalyptica ukázala, co dokáže udělat zkreslení se zvukem cella, ale dát distortion na kvákání žab nebo bzučení hmyzu není k ničemu, zvláště když je sampl je zašuměný.

I když si vybereme adekvátnější efekt, jako je flanger nebo delay, a uplatníme ho na kvalitní zvuk a ne na signál získaný z bůhvíjakého zdroje, můžeme být z výsledku zklamáni. Kytarové efekty jsou určené pro kytaru a s jinými nástroji si ne vždy dobře rozumí. U baskytary nebo mandolíny může být problémem odlišné frekvenční spektrum nástroje, takže distortion může zbavit basu těla. Kytarové efekty se také musejí připojovat k vysokoimpedančním vstupům. Strkáme-li výstup z kytary do zvukové karty, musíme přepnout vstup na HiZ. A když do něj zapneme znovu klávesy, které mají linkovou úroveň, musíme přepínač vrátit do původní polohy, jinak bude zvuk tenký a ztratí svůj přirozený charakter. Impedance mírně posouvá frekvenční spektrum signálu. Ještě horší je výsledek, když zapneme do krabičky mikrofon. Ten má většinou ještě slabý signál, takže budeme výsledkem roztrpčeni. Samozřejmě záleží na výrobci. Značku Boss tady často zmiňuji proto, že u ní lze zapojit výstup z dynamického mikrofonu do krabičky, aniž bychom dostávali hrůznosti hlasem lehce modulovaného šumu, i když o kvalitě mluvit nejde. Přestože to v nouzi jde, je lepší, když je efekt vybaven přímo vstupem pro mikrofon.

Ten najdeme dost často u různých looperů, jako je BOSS RC-30, nebo byl původní Digitech JamMan. Za ně pak můžeme dát další efekty včetně těch kytarových. A firma TC Helicon spojená s TC Electronic vyrábí celou řadu efektů pro zpracování hlasu a lišících se vybavením, některé jsou zaměřené na reverb, další na echo či sbory (Critical Mass). Pro hlas jsou asi nejlepší a jednodušší verze jsou i cenově dostupné. Mají mikrofonní vstup s konektorem canon a umožňují připojit i kondenzátorové mikrofony, protože mají phantomové napájení, bohužel ne plnohodnotných 48 voltů ale jen 24 V, takže s některými mikrofony fungovat nebudou. Díky mikrofonnímu vstupu se však dají použít i pro úpravy zvuku nástrojů snímaných mikrofony, takže dechaři už nemusejí řešit otázku přizpůsobení impedance vstupu. Problémem je, že většinou je jejich základem harmonizér, který umožňuje odstranit intonační nepřesnosti, což zvyšuje cenu.

Další možností je použít předzesilovač. Behringer Mic 100 Tube Ultragain nestojí ani tisícovku, o zvuku si nemůžeme dělat moc velké iluze, nedostatečně napájená elektronka zvuk spíše zkresluje, než aby mu dávala osobitý charakter, ale je to lepší než nic. Navíc nejde o věrné zachycení operní koloratury, ale o zesílení signálu, aby ho šlo dále procesovat. Podobný je Art Tube MP Project Series, ale více je vyplatí lepší je Art Tube Pro Studio V3 za 2500, kde lze volit mezi hotovými nastaveními pro různé nástroje, ale hlavně je nabízena možnost flat, tedy neupraveného rovného zvuku, kde už se lampa tolik neprojevuje. Tenké zkreslení připomínající starý tranzistorák sovětské výroby začne brzo lézt na nervy.

Další možností je připojit mikrofon do nějakého jednoduchého mixážního pultu, pětikanálový Mackie Mix 5 s jedním mikrofonním vstupem stojí 1500, čtyřkanálový Alesis Multimix 4 s dvěma mikrofonními vstupy je za 2500, protože má digitální výstup na USB. Pětikanálový Behringer XENYX 502 s jedním mikrofonním vstupem a USB pak nestojí ani tisícovku a osmikanálový Mackie Mix8 za 2000 už nabízí efektovou smyčku. Pokud chceme kombinovat více zvuků, používat kondenzátorové mikrofony s phantomovým napájením a popřípadě všechny zvuky upravovat je nějakým externím efektem, je to optimální řešení.