Velké divadlo s malým kašpárkem #2: doba železná

I když jsem sliboval, že se nezaměřím na industriál, který je dnes mrtvější než punk, začnu u něj. Aspoň pochopíte, že sliby jsou jen chyby, ale mám proto ještě další dobré důvody – nejsem schopný bastlíř a s arduinem si zrovna netykám, abych mohl psát o výrobě různých podivných zdrojů zvuku pro modulární systémy. Budu se jako správný švec držet svého kopyta – tedy industriálu. Důvod je prostý. K tvorbě hudby jsem se dostal přes něj.

Industriál byl zjevení. Naráz nebylo nutné mít absolutní sluch, bez jakého se neobejdou houslisté, za sebou osm let Lidušky (to nebyla žádná holka, které se motala okolo kapel, ale Lidová škola umění), přičemž já neměl žádný, a neuměl jsem na nic pořádně hrát, což tedy neumím pořád, ale už je to méně patrné. Taky nebylo potřeba šetřit na drahé nástroje. Stačilo navštívit šrotiště nebo si počkat na železnou neděli a vzít si dvoukolák nebo starý kočárek a zkoušet cestou, co jak zní. A pokud se něco líbilo, tak to sebrat a naložit. Stejný přístup lze použít i dnes, i když se železné neděle nekonají a sběren kovů ubylo kvůli komplikacím při jejich výkupu. Ono bylo blbé, když někdo ukradl nejen ozdoby a plakety z hrobů, ale i kanálové mříže.

Protože hudba stojí na zvuku, musíme vybírat kusy kovu, které zní zajímavě a produkují dost hlasitý zvuk. Skřípání kráječe na chleba sice může znít působivě, ale je trochu tiché, takže se s ním v kapele neprosadíte. U nádrže na tisíc litrů rozhodně podobný problém nebude, znít bude skvěle, jenomže se vám ji jaksi nepodaří odvézt, byť nabízí vysněný zvuk. To pravé ořechové není ani zvuk brzdícího vlaku nebo tramvaje projíždějící obloukem, protože nám na pódium asi žádný vlak nebo tramvaj nepřijedou. A myslím si, že ani Paprsky inženýra Garina nikdy nehráli naživo skladbu VEB Automobilwerke Eisenach, jejímž jádrem bylo vyšroubování svíček z běžícího motoru wartburgu, přičemž se přidával a ubíral plyn. S tím už by se na nějakém open airu k pódiu dojelo, ale kde vzít dneska wartburga. Mnozí už ani neznají tento výdobytek východoněmeckého automobilového průmyslu, jehož moderní koncepci vozu s motorem vpředu a pohonem předních kol degradoval dvoutaktní tříválcový motor. Použít bourací kladivo jako zdroj zvuku také není vždy optimální, majitelé klubů nemají rádi, když se jim rozbíjí podlaha, jak to dělali Einstürzende Neubateun, kteří své kango nakonec nechali nějakým squatterům v Kodani. Dobře si pamatuju, jak Missing Foundation v Rock Café házeli do lidí plechové značky s hořícím asfaltem a promotér René Breila se marně snažil plameny zašlapat, až mu chytily adidasky, protože nechtěl, aby sál lehl popelem. Budeme v duchu Haškovy strany radikální jen mírně v mezích zákona.

S železy je to jednoduché. Nejlépe se dají použít tyče, trubky, kusy plechu a pružiny. Ty všechny znějí hlasitě a dlouho doznívají. Z tyčí se dá vytvořit nápodoba trubkových zvonů, které daly jméno nejslavnější desce Mika Oldfielda. Pokud budeme kratší kusy trubek klást vedle sebe na dřevěný rám potažený filcem, dostaneme obdobu xylofonu nebo metalofonu. A pokud umíme dobře počítat a ještě lépe řezat, můžeme si z kusů trubek sestavit i naladěný xylofon nebo trubkové zvony, pokud ne, tak bude výsledkem Orloj snivců, který využívá Orchestr země snivců.

Kusy silnějšího plechu mohou nahradit ploché zvony a tenčí plech se dá použít k doplnění soupravy činelů nebo jako náhrada hromu. Úder do tenkého deset čísel širokého plechu dlouhého půldruhého metru a vydá za jakýkoli crash. Ne zvuk ta dobrý není, ale slyšet je víc. A některé plechy lze podobně jako činel rozeznít i smyčcem.

A není nutné se omezovat jen na železo, tedy ocel, nebo bronz. Dobře zní i titan, i když na ten asi hned tak nenatrefíme, ale i různé hliníkové slitiny nebo zinkové desky. Chce to to zkoušet. A není nutné ani složitě pátrat, dobře zní i klíče, myslím ty k utahování matek, které používal(a) už Jablkoň v půlce osmdesátých let, dobře zní i zednická lžíce, nebo lopata či rýč, ty samozřejmě bez násady. Ale uplatnit se mohou taky hrnce a pánve, což ostatně dobře věděl i spoluhráč kytaristy Pavla Richtera Jiří Fidler, který sice rád používal jako zdroje zvuku i letecké vrtule, ale z důvodů přepravitelnosti jsme častěji mohli vidět jeho filderofon, což byly pánve přišroubované na speciální rám.

Kuchyň je vůbec dobrým zdrojem, použít se dá i kráječ na vejce, ale i různá plastová vědra a kbelíky. A někoho může fascinovat skřípání pěnového polystyrénu, který s takovou chutí využívala magická vypravěčka Anna Homler, nebo staré dětské hračky na klíček, různé houkačky a pískací zvířátka i trubky pro vedení vody nebo husí krky pro uložení elektrického vedení pod omítku, jimiž se dá nejen divoce točit, ale taky se do nich dá foukat, navíc se do některých dá snadno vložit hubička od klarinetu či saxofonu.

Využití nejrůznějších kusů želez jako zdrojů zvuku však není jen doménou industriálu. Najdeme ho v mnoha vážných skladbách a nejen u různých avantgardistů, ale také u Richarda Wagnera – stačí si poslechnout Zlato Rýna, myslím pasáž s Alberichovou dílnou, kde zní kovadliny, na což bylo nutné zareagovat a podobné nástroje nabídnout i těm, co na šrotiště nechodí.

Kovadliny nabízí třeba Grover Instruments, dvoutónová je za 220 dolarů, levnější je jednotónová 35 cm dlouhá od Steve Weiss Music vyjde i se stojanem na 26 dolarů. Firma ale nabízí ještě více podobných nástrojů, třeba pochromovaný plech 22,5 x 20 cm za 20 dolarů, valchu v podobné ceně a dokonce i vinutou pružinu.

Asi nejširší nabídku mají Kolberg Instruments, které nabízejí trubkové i ploché zvony, dvojice plochých však stojí podle ladění 360 až 1900 eur, trubkové jsou do čtyř set, samozřejmě eur. Vinutá pružina jak ze žigulíka přijde na 130 euro, brzdový buben taky. Kovadlina z jeklu se prodává od 90 do 120 eur, čtyři sladěné jsou za 470 eur a sada laděných pánví přijde na 929 eur. Ladění je zaručené, stejně jako zvuk, ale možná je lepší fakt projít půdy, sklepy a šrotiště, je to levnější a zábavnější.

A pohrát si jde i s dlouhými napjatými dráty, jak to dělá Martin Janíček, nebo s koly ze starých bicyklů, na jedno doprovázel slovenskou písničkářku Zuzanu Homolovou na desce Slovenské balady Vlasta Redl.