Ventolin: Dělat hudbu vážně si neprotiřečí s legrací

David Doubek alias Ventolin je ve vrcholné formě a rok a půl od vydání alba Vitajte pokračuje ve vyprodávání klubů. Pražské Café V lese v jednom týdnu vyprodal dokonce hned třikrát po sobě. Právě se nachází na turné v Polsku, po němž ho 5. dubna na brněnské Flédě a 6. dubna ve Fuchs2 v Praze čekají koncerty s americkým producentem Containerem. Klip Petra Marka z Ventolinova singlu Disco Science udělal internetovou senzaci. A dost se povedlo i jeho angažmá ve videu ke skladbě Technický já od Načevy. Ventolin však není žádný rychlokvaška. Má za sebou dlouhou kariéru hudebníka, kulturního antropologa a neherce. Ptal jsem se ho na kořeny dýdžeje-výzkumníka s imidží Františka Koudelky, jeho dvojí život, lék na astma i Nejhodnější medvídky.

Jaké to bylo složit si z kusů Moniky Načeva štokrle a dovybavit koupelnu?

Hodně náročné. Klip se začal natáčet někdy loni v lednu, únoru. Natáčelo se v několik krocích. Nejdřív v televizi, kde jsem byl a nakonec se ukázalo, že být nemusím. Strávil jsem den obhlížením kulis Sama doma. Pak se domluvil další natáčecí den ve studiu s greenscreenem. Vypadá to jednoduše, ale je tam spousta scén, které se točily několikrát. Strávili jsme tím celý den a odjížděl jsem úplně vyčerpaný. Pořád jsem se ptal: „Když už bude ten klip?“, ale bylo s tím ještě strašně moc střihačské a postprodukční práce. Vyšlo to až v listopadu.

Klip ke skladbám Technický já stejně jako k Disco Science točil Petr Marek z Midi Lidí. Z konceptu internetového přitom v obou případech udělal docela krutou legraci. Je vám to blízké?

S Petrem si docela rozumíme. Mám rád příbuzný smysl pro humor. Já dokážu ocenit, co vymyslí, a jemu se líbí, jak hraju.

Petr Marek učí na FAMU, kde vznikl i dokument o vás. Tam jste říkal: „Mým plánem je trapností vysvobodit lidi z jejich vlastní trapnosti.“ Trpíte mesiášským komplexem?

Vůbec, to jsem jen vysvětloval. Slovo vysvobodit není asi úplně správné. To byl spíš pokus popsat, jak jsem si v té době myslel, proč to vystoupení funguje. Když to vezmu na sebe, lidi se odvážou, s čímž mám hodně dlouhou zkušenost.

Ventolin je sirup na průduškové astma. Je to vtip nebo vám jen ten název zajímavě zněl?

To má příběh. Měl jsem první vystoupení v pardubickém Divadle 29 a byla to znouzectnost. Měl jsem hrát s kapelou, kapela to odřekla, ale mě to bylo blbý, protože to byli kamarádi. Vymyslel jsem prazáklad Ventolina pod jiným jménem. Přijel jsem v sezóně, kdy mám alergický problémy. Musel během vystoupení aplikovat ten sprej. Řekl jsem si, když už ho musím aplikovat, udělám z toho aspoň show. Bral jsem to jak fór. Pak mi ti kamarádi, Honza a Bára z kapely DVA, říkali: „Ty jseš prostě Ventolin.“ – „Hele, to je dobrej název… “

Hudbu jste ale skládal daleko dřív v dost oceňovaných Kazetách. Prorazil jste ale až jako Ventolin albem Vitajte. Myslíte, že se v tuzemsku může ujmout i jiná než vtipná muzika, i když až v třetím plánu?

Určitě, spousta hudby, která se lidem líbí, je sentimentální.

Češi mívají tendenci svoji hudbu ironickou pózou shodit, případně ji sentimentem omluvit. Ptám se, jestli je možný dělat muziku úplně vážně.

Ale to si neprotiřečí s legrací.

I když zlehčuju to, co se snažím říct?

To ale neznamená, že to neříkáte vážně.

Na desce jsou podle vás temné a vážné momenty. Které?

Třeba Lost Track nebo Skills. Není to postavené na vtipu, ale reflexi technické nebo civilizační věci. Ale i největší hit Disco Science, ve kterém ten vtip je, má základ myšlený docela vážně.

Teď si vypůjčím vaši citaci z Reflexu: „Disco Science je písnička o nás všech, kdo se moříme doma s hudbou a doufáme, že ji pak někomu pustíme a bude to super. Všichni jsme vlastně hrozní vědci. Dumáme, počítáme, měříme frekvence, studujeme internetová fóra, jaké si koupit reprobedny, kabely, krabičky a děláme prostě Disco Science.“ To je obrovské zobecnění. Nemluvil jste hlavně o sobě?

O sobě jsem mluvil, ale potkávám spoustu lidí, kteří to takhle mají. Dělám různé workshopy, kam chodí okukovat, konzultovat. Potkávám se na koncertech se spoustou lidí, které zajímá, jak to tam mám pospojované. Na youtubu jsou kanály, které vysvětlujou, jak se s čím zachází a má to velký ohlas. To je spíš etnografický popis než odraz mého osobního světa.

Mnozí vědci své téma doslova vyzařují. Vy se jako výzkumník pohybujete v sociálně vyloučených lokalitách západočeského pohraničí. Nenašel jste tam někde Ventolinův předobraz?

Ne. Viděl jsem tam spoustu různých věcí, které se do tvorby dostaly, ale ne svůj předobraz.

Tvrdíte, že do vaší image jste se narodil a vyrostl. Netahal jste toho dokumentaristu za fusekli? DJ Arnoštek ovládl Vorlův Kouř, Stávka dýdžejů Štěpána Turka jeden ročník Superstar a kultovní je i duo Čokovoko. Do jaké míry jste při vymýšlení své image počítal s pověstnou českou zálibou v bizáru?

Dlouho jsem hrál divadlo s Nejhodnějšími medvídky. To bylo postavené na bizáru a hodně vtipně napsaných hrách pro samé neherce se zajímavým ksichtem nebo projevem. Strašně se mi to líbilo. Napsal jsem pro něj pár her, režíroval, hrál a taky dělal hudbu. Ze všech těchto zkušeností a práce s publikem se pak vyloupl Ventolin. Kdysi jsem v rakovnickém second handu s originál anglickým zbožím koupil bundu a rozbily se mi brejle. Neměl jsem peníze na nové obroučky. Našel jsem tam ty, co teď mám a nechal si udělat skla. Zároveň to chtělo k hudbě něco rychle najít.

Arnoštek mi byl celkem ukradený. Větší vliv na mě měl Ariel Pink. Jasný, že se v Čechách najdou různí s podobným smyslem pro ironii. Má to dlouhou historickou tradici, ale pro mě v té době byly víc inspirativní jiné věci.

Tím si úplně jistej nejsem. Našel jsem si nahrávku od Kazet, která mi přijde jako parafráze soc real estetiky.

To byla Krajina posedlá tmou a fanouškovské video. Vůbec nevím, kdo to dělal. A zrovna Krajina vznikla na popud Pavla Klusáka, který dával dohromady album k výročí Suchého & Šlitra. Oslovil Midi Lidi, Kazety, Muchowa, Vypsanou Fixu, Manžele Havlovy, Zuzanu Navarovou … Fakt nesourodou směsici lidí od punku po jazz a vážnou hudbu. A on z toho udělal kompilaci písniček, které si lidi zpívaj u táboráku. Nebo to nic spontánního. Na objednávku udělaná věc.

Spousta bavičů je mimo pódium docela vážná, nicméně jejich okolí podvědomě očekává, že je budou neustále bavit. Jaké je vaše zkušenost?

(odmlčí se) Moje bezprostřední okolí ví, že docela rád mlčím. Na druhou stranu mám rád legraci a rád se připojím, ale nejsem stroj na zábavu. A u lidi, které potkávám – ani bych neřekl. Kromě psychopatických ožralů, kteří jsou nesnesitelní za všech okolností. Spíš se mě ptají na různé věci.

Devět let jste zkoumal komunikaci mezi učiteli a žáky. Jak se do vaší vlastní komunikace se studenty promítá vaše umělecké alterego?

Do školy ho nezatahuju. Není to striktně oddělené. Studenti vědí, že to dělám. V jednu chvíli jsem si říkal, že to nebudu tajit. Ze začátku jsem pár těch, se kterýma jsem se víc bavil, pozval, jestli se nechtějí na něco podívat. A pak se to rozkřiklo. Ti zvídavější se přijdou podívat na aspoň jeden koncert a z některých se stanou fanoušci. Rád je tam potkávám, ale abych jim říkal: „Dneska mám koncert, měli byste přijít…“ Ve škole se bavíme o normálních věcech, ale když přijdeme na vánoční večírek nebo někam mimo, tak na to přijde řeč. Občas to používám při výuce. Když jezdím, docela dost toho vidím. Občas se z toho dá čerpat.

Pro kulturní antropologii?

Vidím průřezově celou Českou republiku.

Na vaše koncerty chodí dost specifické publikum.

A taky spím na hotelu, jsem ve městě, jdu do hospody. Publikum je možná zvláštní, ale má své zkušenosti. Něco se dozvím o tom, jak to chodí v místní politice nebo kulturních kruzích.

Je něco konkrétního, co vás při takových rozhovorech zajímá?

Jezdím sám, bývá mi smutno a dost rád si povídám víceméně o tom, co přinese ta chvíle. S místní učitelkou o ní a jejím životě, se studenty umění o jejich tématu. Někdy, když se to týká věcí, které dělám, například sociální vyloučení, klidně i podrobněji.

Jak dlouho trvalo, než se o Ventolinovi dozvěděli vaši kolegové z fakulty?

Kamarádi to věděli už docela dlouho, ale až s tou medializací se to rozkřiklo. Loni, když se zpopularizoval Disco Science, mi o něm říkali i lidé, se kterýma jsem se o tom předtím nebavil a ani by mě to nenapadlo.

Změnil se jejich vztah k vám?

Zatím ne, ať už tím nebo oním směrem. Spíš je to pobavilo. „To je super! To se nám líbilo!“

Ve filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku! je suchý učitel nedopatřením za masového vraha. Změnil Ventolin způsob, jak na vás studenti nahlížejí? Že tomu, co říkáte, můžou přisuzovat jiné konotace.

To neumím úplně posoudit. Když přednáším, je to tak dlouhá doba, že veškerý dojmy ustoupí. Je to docela normální nuda. Stejně se nakonec musí zabývat tím, co říkám, ne tím, co dělám kolem. Obecné věci z psychologie a antropologie mají svůj samostatný život. Někteří jsou rádi, že vědí, že někdo má jiný život než učení. Teď už se s tím nesetkávám tolik, než když jsem začínal.