Viah: Pocit vykořenění je pro nás zásadní motiv

Její rodiče do ČSSR přišli z Vietnamu. Snažili se ji vychovat, aby také zapadla. Naopak ji baví jít proti proudu a překvapovat (se). Prošla SuperStar, stájí Kapitána Dema i letošním Eurosonicem, nejzásadnější pro ni ale je v tuzemsku ojedinělý projekt Viah. Poodhaluje totiž zvláštní zkušenost generace, která v dětství ve dne pekla buchty s českou „tetou“ a večer s rodiči, co se vrátili z práce, zapalovala předkům vonné tyčinky. Toto a mnohem víc popsala Huyen Vi Tranová. Aktuálně je trio Viah mezi třemi finalisty soutěže Jednou ranou na Sziget.

Nedávno jste zveřejnili videosingl Samurai, který jste zaplatili z výhry v posledním Czechingu. Produkoval ho Aid Kid. V čem se nejvíc liší od Kapitána Dema?

Od samého začátku projektu Viah mě nepřestává bavit sledovat, jak se pořád pohybuje na hraně mezi komercí a alternativou. Pro komerční rádia budeme vždycky moc málo popový a podle alternativních médií zase moc jdeme s proudem. Jsem vlastně ale ráda za to, že jsme pro okolí těžko škatulkovatelné. Dává nám to mnohem větší svobodu v tvorbě. Nikdo pořádně neví, co od nás má očekávat příště. Upřímně to někdy nevím ani já sama, a to mě baví. Tahle intuitivní tvorba mi vždycky byla hodně blízká.

Klip vymysleli a natočili Duc Viet Duong a Tomáš Bláha, singl má pro vás dost osobní pozadí. O něm nechcete mluvit, a proto jste oběma filmařům dala naprosto volnou ruku. Není to kontraproduktivní?

V jednom z rozhovorů pro Radio Wave jsem uvedla, že se příběh kolem písně Samurai týká mého křehkého vztahu s prastrýcem, který žil ve Vietnamu na vesnici (do chvíle, než nás na konci loňského roku opustil) a měl problémy s pamětí. Při mé poslední návštěvě Vietnamu loni v létě už mě nepoznal, ale v jeho očích bylo vidět, že cítil potřebu mě chránit a neměl tušení, čím to je. S touto intenzivní vzpomínkou, nebo spíš emocí, jsem Samuraie psala a vzala ho k Aid Kidovi do studia. Po poslechu finální verze tracku jsem získala pocit, že už jsem do hudby vložila všechno, co jsem potřebovala. Kluci režiséři o mém příběhu za písní věděli od začátku naší spolupráce. Rozhodli jsme se, že tu emoci budou ctít, ale dostali volnou ruku v tom, jak s ním naloží. Neměli jsme potřebu být doslovní, ale troufám si říct, že tam moje osobní příběhová linka je.

Co vám projde hlavou, když ve večerce zaslechnete útržek V-popu?

Že by mě zajímalo, jak by si ve Vietnamu vedla moje hudba. A že vůbec neznám současný Vietnam. Začala jsem se zajímat o vietnamskou historii, o tradice a hodnoty, které utvářely myšlení mých rodičů, abychom si navzájem víc mohlo porozumět. Ale současný Vietnam nestíhám. Míjí mě. Vůbec třeba nevím, jaký je současný vietnamský pop.

Jste jediná česká hudebnice s vietnamskými kořeny, o které jsem slyšel. Víte ještě o nějaké?

Znám pár zpěvaček a zpěváků, kteří zpívají covery. Vím o pár DJích a hudebnících z techno sféry, kteří se alespoň snaží českou hudební scénu měnit, vnášet do ní čerstvý vítr. Pak vím o rapperovi jménem Anki Tran… No, moc nás není. Proto si troufám říct, že mám silnou základnu Vietnamců, kteří mě v tvorbě podporují. Ze zahraničních jmen vím jen o popové zpěvačce Griff z Velké Británie.

Vietnamci chtějí být úspěšní a taky na sebe neupozorňovat, tvrdí Do Thu Trang na blogu Asi jatka. Vy jste nezůstala u domácího karaoke. Šla jste do talentové soutěže a pak začala vystupovat sama. Bylo těžké sebrat odvahu?

Pro mě osobně to těžký nebylo, ale to je dáno mojí náturou rebelky. Dělá mi dobře jít proti proudu a proti očekáváním. Ze začátku měli rodiče velký problém s tím, že by ze mě měla být veřejně vystupující osobnost s vlastním názorem. Nemám jim to za zlé. Trang má pravdu. Generace našich rodičů, tedy první generace vietnamských imigrantů v České republice, by nás nejraději vychovala do neviditelnosti. Je to zakódováno do jejich myšlení. Ostatně se tak chovají i oni sami v Čechách. Jsou povětšinou milí, nekonfliktní. Otevírají si malé podniky. Snaží se zapadnout.

Ještě k Asi jatce. Vietnamská rodina je podle ní jako korporace. „Váš názor, jakkoliv pro vás rozumný, může být bezdůvodně odmítnut kvůli zažitým pravidlům a procesům.“ Jak vaši pohlížejí na vaši hudební kariéru?

Podle mě ji doteď neberou moc vážně. Nedivím se jim. Ono snažit se živit hudbou jako začínající kapela v Praze není zrovna volba, který by byla orientovaná na instantní výsledky. A na ty by moji rodiče slyšeli nejvíc. Na druhou stranu mám velké štěstí v tom, že mi finančně pomáhají, chodí na koncerty. Je to vlastně jejich způsob předání rodičovské lásky.

O hodně vietnamských dětí se v 90. letech staraly české vychovatelky, zatímco rodiče prodávali po tržnicích. Byl to i váš případ?

Pocit vykořenění je pro Viah zásadní motiv. Naši přijeli do Československa s jednou z prvních vln vietnamských studentů v 80. letech, oba vystudovali technickou univerzitu v Bratislavě s výbornými výsledky. Po škole nejdřív začali pracovat jako překladatelé, pak začali podnikat, založili několik firem. Nikdy nepracovali po tržnicích, ale vietnamskou pracovitost v sobě samozřejmě měli. S mladší sestrou jsme trávily hodně času u Alenky, naší české tety v Šeberově, která nám třeba ukázala, jak se pečou české buchty, naučila nás českým příslovím, četly jsme u ní Kačery Donaldy, luštily křížovky. Večer nás vyzvedla máma, doma nám k večeři uvařila rýži a zapálila vonné svíčky na oltáři pro předky.

Zásluhou Superstar si vás všiml Jiří Burian alias Kapitán Demo. Přiměl vás otrkat se v Republic of Two, a produkoval váš debut. Do jaké míry byla Viah jeho výtvor?

Myslím si, že ze začátku byla Viah opravdu spíš naším naším společným projektem. Naše investice do tvorby byly procentuálně tak 50 na 50. Pak taky přišel ten katarzní moment po vydání prvního klipu Viy k singlu My Head Is Glowing in the Dark, když jsem se měla osamostatnit, protože by pro něj nebylo reálné se časově věnovat tak malému projektu. Navíc jsem začala mít svoje vlastní představy o projektu, který jsem si čím dál tím víc osvojovala jako svoje alter ego. Odpojení od Jirky bylo jako odpoutání se od rodiče, který mě vychovával, ale vnímám to tak, že to muselo přijít. S Jirkou se každopádně vzájemně respektujeme a rádi spolu pracujeme i nadále.

Také vás získal pro AquaBabes, o kterých zatím píší hlavně, řekněme, „lifestylová“ média. Není to na vás moc velký kontrast, performance a minerálkami sponzorovaná dívčí kapela?

AquaBabes pro mě byly prací, necítila jsem za ně příliš velkou kreativní zodpovědnost. Propůjčila jsem svoji osobu a hlas reklamě na vodu. Nemám potřebu se o nich zmiňovat jako o důležité fázi mojí kariéry. Byl to pro mě způsob, jak nahlédnout do komerčního profesionálního prostředí, do kterého jsem mohla sama vložit svoji přirozenou zvídavost v rámci hudby a zpěvu. Kromě cenných zkušeností a skvělých kontaktů jsem si hlavně vydělala na náklady na vlastní projekt. Dělat hudbu v dnešní době vůbec není levná záležitost.

V Aqua Babes jste potkala Eleni Michailidu. Pochází z Krnova s početnou řeckou komunitou. Jsou vaše kořeny mimo ČR ten důvod, proč jste si tak sedly?

To upřímně nedokážu říct, jestli je to našimi kořeny, v nějakém ohledu možná ano. Magnetizovaly jsme k sobě, protože máme stejně zvláštní smysl pro humor, jsme obě staré duše. Navzájem jsme si od našeho setkání na začátku minulého roku hodně ovlivnily životy.

„Od chvíle, co mám v kapele polořekyni z Moravy, jsem se daleko víc naučila naslouchat lidem a být v komunikaci trpělivější.“ Co je pro vás největší úskalí při komunikaci s ostatními členkami kapely?

Tak zrovna tuhle větu, kterou citujete, jsem řekla s velkou nadsázkou. Je ale pravda, že je pro mě někdy složité vést skupinu lidí, které jsou zejména moje kamarádky. Mám jediné štěstí, že jsem si do kapely vybrala holky (kromě Eleni Michailidu je ve Vie ještě Rosalie Malinská), které jsou klidné, zodpovědné, upřímné, schopné improvizace a otevřené jakémukoli šílenému nápadu, který přinesu. Nedorozumění jsme se naučily časem řešit tak, abychom se vždy vzájemně respektovaly. Jde o balanc, ten ostatně v životě hledám všude a pořád.

Proč jste se vůbec do Aqua Babes pouštěla, když vaší doménou jsou showcasy?

O existenci showcaseových festivalů jsem se dozvěděla až loni v létě. Pozvání do projektu AquaBabes jsem přijala už začátkem roku 2019. Jsem střelec, co se týká projektů jako AquaBabes. V minulosti jsem se i účastnila soutěže SuperStar. Nemám pocit, že bych měla co ztratit. Je to pro mě často osobní sociologický experiment. Baví mě překvapovat sebe sama.

Máte ambice prosadit se v zahraničí. Co jste si slibovaly od EuroSonicu?

Našimi konkrétními cíli je koncertovat více na Slovensku a zahrát si na letních festivalech po Evropě. Co nebylo naším přímým cílem, ale jsem ráda, že jsme se tomu přiblížily, bylo zařadit se do profesionální sféry hudebníků, a to jak v Čechách, tak i v Evropě. Do výhry v Czechingu, exportní hudební soutěži Radia Wave, se nám často stávalo, že nás nikde nebrali moc vážně. Přece jen jsme holčičí kapela, která přijede s laptopem jako hlavním nástrojem.