Vicki Kristina Barcelona: Akordeon lidé ve Státech nepovažují za nástroj, ale za vtip

Je rok 2021, byl rok 2020. Co letošek a toulání se?

Rachelle: Letos máme fakt kliku, že se z New Yorku můžeme podívat za oceán do Německa a Čech. Scéna je celou dobu v limbu.

Amanda: Už je to dlouho, co jsem byla v ČR, a fakt se hodně těším, že si tam zahrajeme.

Terry: Nikdy jsem tam nebyla, ale jsem taky hodně natěšená.

Bylo těžký vyřešit papírování kolem cesty z New Yorku?

R: Máme štěstí na úžasnej label (Jaro Records). Jsou v oboru rovných čtyřicet let a mají lidi po celým světě. Taky jsme s nima dělali naši první a jedinou desku. Jsme z ní fakt nadšení, až na to, že jsme musely odložit turné.

A: Dvakrát, takže si držíme palce, ať to tentokrát klapne. Jsme připravený, naočkovaný …

 T: A fakt se hrozně moc těšíme.

A jak se hrálo přímo v New Yorku?

A: No, byla to hodně hubená sezóna. Loni v létě jsme hráli na bezpečném festivalu, poprvé od zimy. Tehdy se smělo hrát jen venku a v celém New Yorku bylo jen jedno vhodné místo. Pak se zas situace zhoršila a všechno se zavřelo. Letošní letní sezóna byla taky napjatá, ale už živější, protože jsme hráli venku i uvnitř.

R: Doufám, že tahle krize a hlad po hudbě kulturu zas oživí a budeme moct hrát pro ideálně dvě stě padesát lidí. Spousta klubů skončila dávno před Covidem. New York by zas mohl být takový, jaký býval. Anebo ještě lepší.

Když už mluvíme o hladu po poptávce, věděli jste, že v Čechách ještě docela často uslyšíte akordeon, banjo a že oblíbenější než folk a country jsou u nás revivaly?

R: Víme. Je to fakt hodně jiný než hrát ve Státech. Tady lidi považujou akordeon za vtip a ne nástroj.

A: Texty Toma Waitse jsou sice bytostně americké, ať tím myslíme reálie, lokace nebo situace, ale nástrojové obsazení je pořád víc evropské.

Dřevní muzika za pandemie rostla po celým světě, a byla i komerčně úspěšná. Teď nemyslím jen Mumford & Sons, ale taky Taylor Swift a její Folklore. Jak vnímáte, že najednou spousta umělců, včetně těch popových, se vrací zpátky ke kořenům?

A: Podle mě je to skvělé. Dokonce jsem si všimla, že mladí muzikanti dokonce studují bluegrass na zvláštním studijním programu na Berkley. S několika z nich jsem si párkrát zahrála, a jsou úžasní, s obrovskou vnitřní integritou.

Podávají tradiční hudbu jinak?

T: Stopro, a to přesně na nich miluju, že ji podají po svým: kdo jsou a co se zrovna děje v hudbě a kultuře. Neučí se jen spoustu písniček. Je to věc interpretace. Taky mě ohromilo, jak to některý dvacetiletý žáby drtí na YouTubu.

A: Moje zkušenost je taková, že pro ně je to životní styl. Lidovky leckdy hrají i po koncertě v backstagi, což mě těší, protože tím prokazují žánru skutečný respekt, který se předtím trochu ztratil.

R: Nenapodobujou a přidávají i něco svýho. Je povzbudivý slyšet, že tradicionálů ještě nejsou muzejní kousky.

Vaše kapela se jmenuje Vicki Kristina Barcelona podle slavného filmu od Woodyho Allena o třech ženách a jejich složitém vztahu s jedním úžasným umělcem-kreténem. V čem všem je váš vztah s Waitsem složitý?

R: Nejsem drbna, ale něco bych měla. Tom Waits nebyl zrovna ten typ, který bychom potkali na rozcestí mezi náma třema. Pak si mě ale label zaškatulkoval jako Waitse v sukni, protože prostě chraptím a hraju na akordeon. Ale to už je za mnou. Waitse už jsem si předělala po svým.

A: Zpívám úplně jinak než on, mám i jiný rozsah, a proto jsem si ho vybrala. Jestli mám někoho interpretovat, nechci ho imitovat.

T: Já jsem jen jeho fanynka, která si občas s chutí od něj něco zahrála. Myslím, že ostatní to cejtí stejně.

A: Nepřipadám si, že bychom ho coverovali, jen mu děláme dobré jméno.

Kde jste si Waitse vyložily po svém?

T: Ani jsme nemusely, to děláme samy od sebe. Nepřemýšlely jsme, co bychom udělaly jinak než on, prostě jsme si jen řekly, co z toho ladí s našimi, dost rozdílnými muzikálnostmi. Třeba Amandino podání je víc filmový. Není to o tom ty písničky předělat, ale najít v nich to svoje. Že inspiruje vznik další umělce, je to nejlepší, co o uměleckým díle můžete říct.

A: Za sebe bych jen ráda doplnila, že Waitse nemám tak v paži jako Terry. Viděla jsem ho několikrát, ale přistupuju k němu jinak. Naučím se texty, melodie, a už rovnou interpretuji.

V jedné recenzi jsem se dočetl, že se snažíte odhalit vnitřní krásu a křehkost u beatniků, otrlých cyniků a pijáků. Vnímáte to taky tak?

R: Rozhodně. Tom Waits je v jádru hodně křehký a pro diváky je taky zážitek spojit si jeho texty a příběhy s našimi jemnými hlasy.

T: Hodně jsme si užily Jockey Full of Bourbon, písničku, kde hoří barák s malými dětmi.

A: Je fajn být občas za tu zlou. Anebo si zahrát na kamioňáka.

A nestalo se vám, že tyhle křivý charaktery občas vidíte lepší, než ve skutečnosti jsou?

T: Díváme se na odvrácenou stranu s respektem, protože i tam je spousta něhy. Měly jsme spoustu příležitostí po cestě poznat podobný typy lidí.

Teď trochu víc o vás. Začnu od Rachelle; vy jste začínala jako busker. Co vás ulice naučila?

R: Že jakmile přijde jakákoliv krize, můžu tam snadno skončit taky, a že se musím soustředit hlavně na hraní, protože nic nevydělám, když jsem pod tlakem, že nutně potřebuju zarobit. To je tam hlavní: proč tam jsem a co chci světu dát.

Jaký jste měla podíl vlastních a rádiových písniček?

R: Obvykle jsem je kombinovala. Málokdo by mi odpustil, kdybych nehrála Free Bird. Taky jsem přibrala něco z Francie, Itálie, Mexika, klezmer a i nějakou jakože klasiku. Hlavní ale bylo vyluzovat zvuk a prostě být tady a teď, ať už v parku, v metru nebo na ulici. Pak lidi občas i tancovali.

Terry, prý jste byla několikrát nominovaná na Grammy. Za co to bylo?

T: Lichotíte mi, když říkáte několikrát, protože to bylo jen jednou, ale tý nominace si považuju. Byla za písničku I Don’t Want to Feel Like That pro country zpěvačku Patty Loveless (z alba Long Stretch to Lonesome z roku 1997), kterou jsme dělali s jiným národním pokladem, Donem Schlitzem.

Předpokládám, že to nebyla vaše jediná podobná zkušenost. Máte prostor se prosazovat jako suverénní autorka?

T: O to se snažím každej den, když vezmu do ruky kytaru nebo akordeon. Jsem na výpravě za dobrodružstvím. Nemůžu se snažit o určitý typ písně. Kdybych každej den v deset večer ještě skládala s tím, že musím napsat hit, byla by to konečná. Víc času si rezervuju pro sebe a snažím se být pořád lepší v psaní o tom, kde teď jsem a co mě drží naživu. Proto je tahle waitsovská kapela tak skvělá, protože v ní hraju s dalšíma dvěma skladatelkama.

Amando, vy jste z Waitse nebyla tak nadšená. Proč jste změnila názor?

A: Ale byla. Nechtěla jsem ho hrát, protože zpívá úplně jinak a používá nástroje z celýho světa. Přesvědčilo mě, až když jsme ho zkusili dělat po svém.