Viki Aster: Začínat je lepší než končit

Festival ve Slavonicích, dvě hodiny ráno, stojím v podloubí a hraju na půjčenou kytaru MUDr. Viktora Astera. Moc mi to nejde, nehrál jsem asi 10 let, ale Vikimu to vůbec nevadí. Naopak, moje „tři akordy a pravda“ ho docela rozparádili a křičí: „Martine, tu kytaru už nesmíš sundat!“ Z davu lidí se na chvíli přitočí Lukáš Pavlásek a uznale pokývá hlavou. Vím, že je na tom stejně jako já. Taky miluje hudbu a taky moc akordů neumí. Končím až ve chvíli, kdy mám pravou ruku od strun úplně rozbitou, a ze všech prstů mi crčí krev. Byl to skvělej večer. Zítra mi bude 40 a já vím, co udělám. Koupím si poprvé v životě slušnou akustiku a začnu cvičit.

Přijel  jsem ze Slavonic, koupil si kytaru a začal psát písničky. Prostě to přišlo. A s nima i nápad udělat zase kapelu. Promítly se mi střípky z mého „hudebního“ života. Jak v osmnácti zakládám první a zatím poslední kapelu Fuzzy Headed s Emilem Koptou, který dneska hraje u Michala Hrůzy. Jak jsme si zahráli na Besídce Divadla Sklep a David Vávra nás na zvukovce hezky okomentoval: „Kluci, kdo se neztrapnil, hovno zažil, tak hodně štěstí!“ Jak jsem pak odjel do Paříže, abych přes kapelu Noir Desir a jejich klip od Michela Gondryho objevil svět filmu a videa a začal natáčet, což mě přivedlo do dodávky Vypsané fixy. Jak jsem v tý dodávce jezdil pět měsíců a čtyřicet koncertů a natočil dokument, který se ztratil, ale naštěstí se z něj po patnácti letech aspoň něco našlo a dnes je z toho docela zajímavej záznam doby. Jak jsem se po letech zase potkal s Emilem a dělali jsme spolu hudbu k mým filmům Tomorrow Will Be Better a L.A. People a i díky tomu jsme pak na za TWBB dostali cenu na Českých lvech. Jak ty momenty s hudbou byly v mým životě takový ostrůvky mezi dobou, kdy jsem nehrál vůbec. Taková dlouhá bílá přerušovaná čára.

Šlo to rychle. Kámoš Ondra hrál kdysi na basu v nějakým bigbandu a s Martinem Přikrylem těsně před zrodem The Prostitutes. S kytaristou Honzou jsme si zahráli akusticky na jedné oslavě, a když jsme dohráli, hodil jsem mu lano: „Mám basáka, zakládáme kapelu, nepřidáš se?“ Vzpomněl jsem si na prvního fanouška, který to vlastně po letech celý nastartoval a dodal jsem: „Jmenujem se Viki Aster.“ Honza byl pro a navíc znal bubeníka Michala, který žil dlouho v Anglii a hrál tam v několika kapelách, takže má ten správný britský feel. Hotovo. Byli jsme čtyři a začali jsme zkoušet. 

Docela jsme do toho šlápli. Neutekl ani rok, máme nacvičenejch patnáct písní, čtyři už jsme si nahráli a teď jdeme točit první klip. Blázen je song, který docela k naší partě zapadá. Bubeník je anesteziolog, basák má ženu lékařku a kapela je pojmenovaná po doktorovi. Když mi tohle na jedné zkoušce došlo, naskočila mi představa klipu, kde by jezdila sanitka a sbírala „Blázny“. Když máme tolik doktorů kolem sebe, možná by nebyl problém tu sanitku sehnat a všechny ty bílý pláště a svěrací kazajky k tomu.

Do role doktora musíme dát Vikiho, když se po něm jmenujeme. Nápady lítaly. Pak jsem zjistil další věc. Viki má ségru. A to exoticky znějící jméno Aster bylo najednou hrozně známé. „Ségra je Jitka… Jitka Asterová.“ – „To je náhoda, Viki, nezahrála by si v klipu s tebou?“ – „Počkej, zeptám se.“ Za dvacet minut telefon: „Jo, jde do toho.“ Vážně to bylo takhle snadný? Kdo dál? V Kytarách.cz potkávám Lukáše Pavláska. Zdravíme se, pamatuje si mě ze Slavonic a chlubí se, že má kapelu. Jmenuje se Teambuilding. Mám taky kapelu, kontruju. Jmenujem se Viki Aster. Lukáš přestal na 10 minut komunikovat.

Vikiho má hrozně rád. Teď chodí po obchodě tam a zpátky a pořád dokola opakuje… Viki Aster, proč to nenapadlo mě? Viki Aster… Dostávám nápad a nahazuju udičku. „Lukáši, nezahrál bys nám v klipu?“ V rychlosti mu vysvětluju scénář. Viki tam bude hrát s Jitkou posádku sanitky, měl bych pro tebe roli blázna, nezabere to víc než hodinu. Lukáš souhlasí, ale říká si o roli lapiducha. „Hele, to by bylo super, ale to je role na celý den, seš určitě dost vytíženej.“ – „Mně to nevadí, v týhle partě tam budu rád klidně celý den.“

Spadla mi brada. Ty jo, pěkně se to rozjíždí, volám ještě Michalu Daleckému, kterého všichni znají jako Žížalu z Tondy Blaníka. Je to skvělej herec, profesionál a muzikant z kapely Bombarďák. Jde do toho! Jak jinak, že? A pak ještě Mejla z Fixy, Bekouš, bubeník z Post it, Znamen, legenda ze světa extrémních sportů a Žďorp, taky bývalý bubeník, co vypadá jako Gerard Depardieu. Pár starých známých a casting je hotový.

Scházíme se v Mejlově klubíku Cíl na Žižkově, před který právě přijíždí Lukáš s Terkou z Asociace dobrovolných záchranářů se svojí sanitkou Mamut a Dáša se skupinkou kamarádek do komparsu. Jsme všichni. 

Holky! Kluci! Jste skvělí, že jste dorazili natočit klip kapele, kterou ještě nikdo nezná. Díky moc! Můžeme začít. Začínáme, i když je nám 40, ale vůbec nám to nevadí. Začínat je totiž lepší než končit.