Vinnie Moore: Když hraní miluješ, není cvičení žádná práce

„Co se stane, když se v jedný místnosti sejdou dva basáci? To přece musí bejt nějakej vtip,“ směje se v šatně na pražské Chmelnici jeden z nejvýraznějších kytaristů neoklasické shred éry let osmdesátých. Není to pohrdání ostatními muzikanty, Vinnie Moore je prostě dobře naladěný chlap, který i po dekádách na obřích pódiích s UFO nebo hraní v kapele Alice Coopera miluje to, co dělá. A že v hraní na kytaru rozhodně není žádné ořezávátko.

Pocházíš z hudebnické rodiny?

Ne. Všichni v rodině muziku poslouchali, ale nikdo na žádný nástroj nehrál.

V kolika letech jsi začal hrát?

Bylo mi skoro 13, když jsem dostal kytaru k vánocům. Začal jsem brát lekce, učit se akordy, číst noty a všechny základy.

Jak se člověk posune od učení akordů k tomu, že hraje jako ty?

Spousta lásky a vášně pro to, co děláš… Hodně cvičení a studia. Zabralo to hodně času, ale když to miluješ, tak to není práce.

Jak cvičíš dneska? Tedy ne dneska před koncertem, ale jak cvičíš?

Když jsem na tour, tak necvičím. Jen se rozehřívám a snažím se „šetřit“ na samotný koncert. Ale doma hraju prakticky celý den. Kytaru mám vždycky po ruce a hraju patnáct minut, hodinu, nebo třeba několik hodin. Ale většinou je to spíš náhodné a nedá se říct, že bych cvičil. Opravdu jsem radši, když se mi podaří napsat písničku, nebo zahrát nový nápad. Když jsem začínal, tak to bylo opravdu hodně a hodně cvičení a stupnic, které jsem hrál pořád dokola, abych rozvinul svojí techniku, ale teď je to spíš o hraní a improvizaci.

Proč se ptám, dělal jsem rozhovor s fusion kytaristou z Rumunska (Marius Pop), který mi řekl, že není ve své kůži, když necvičí aspoň dvě hodiny denně…

Když se chystám na tour, musím se dostat do tempa, takže začnu cvičit každý den. Ale jakmile se dostanu do toho tempa, stačí mi třeba patnáct minut, abych to udržel. Ale jakmile bych na tu kytaru nesáhl pár dní, hned při dalším hraní bych cítil, že jsem necvičil. A pak bych se s tím nástrojem „pral“. A to si myslím, že je to, co ti říkal. Když cvičí ty dvě hodiny denně, nemusí se s tím nástrojem prát. Kdybych týden nehrál, taky budu mít pocit, že je to souboj, spíš než souhra. A pak se snažím soustředit více na tu technickou stranu, protože překonávám to fyzické nepohodlí. A to mi nevyhovuje, mám radši, když je ta fyzická stránka tak přirozená, že se můžu oddat okamžiku.

V hraní jsi velmi verzatilní, nejen na svých nahrávkách ukazuješ, že zahraješ cokoliv. Ale jaký styl je nejblíže tobě?

Asi prostě rock. Jsem od základů rocker a to mě baví nejvíc. Ale zároveň jsem otevřený i ostatním stylům a moc mě baví jazz, blues i klasika. Všechno! Myslím, že je ve všem něco dobrého a snažím se učit a naučit se věci z každého stylu.

To je slyšet na tvé nové nahrávce, Soul Shifter, na které je slyšet například funk v písničce Kung fu grip. Jak přistupuješ k nahrávání desky, sestavené z tolika různých hudebních stylů? Je pro tebe těžké mezi nimi přecházet?

Ani ne, vlastně nemám žádný plán, když nahrávám desku. Prostě si vezmu kytaru a začnu psát skladby. Nechám to plynout a nahraju si to, co ke mně přijde. Většinou je v mém hraní slyšet to, co mě právě ovlivnilo, proto se tam objevují funkové věci, proto se tam objevuje blues i bebopové věci. Všechno je to přirozené, nikoliv plánované.

Je nějaký specifický zdroj inspirace, ze kterého čerpáš? Vím, že na nové desce jsou skladby věnované Carlosi Santanovi, Chrisu Cornellovi a Elliottu Rubinsonovi, CEO firmy Dean Guitars…

Tyto věci se prostě stávají, pamatuju si, že jsem jednou ráno vstal, udělal si kafe, koukám, kdo mi píše na mobil, a z rádia slyším, že zemřel Chris Cornell… To bylo tak smutné a depresivní. Tak jsem vzal kytaru a začal hrát pár akordů a tu písničku jsem napsal ten den. Heard you were gone jsem napsal pro svého přítele Elliotta, který zemřel… Když skládám, většinou nevím, o čem to je. Něco cítím a to mě inspiruje, ale nedá se říci, že je to specifická událost. Ale u těchto dvou, Mystified a Heard you were gone, jsou to tyto smutné události.

Je nějaká specifická oblast hry na kytaru, kterou se snažíš podchytit?

Moc bych si přál přijít na to, co dělal Allan Holdsworth. (smích) Ale to je nemožný! Je hodně věcí, ve kterých se chci zlepšít, ale není to nic specifického, že bych si řekl „Wow, na tomhle budu teď pracovat“.

Máš nějaké hudební hrdiny?

Chlape, těch je tolik! Vyrůstal jsem na Deep Purple, Queen, Led Zeppelin, Beatles, Pink Floyd! Asi bych tam zařadil i Van Halen… Všechny ty ikony z mládí jsou do teď vzory, Hendrix, Robin Trower, Santana byl velkým zdrojem inspirace… Frank Marino! Když jsem vyrůstal, hrálo tolik úžasných kapel a muzikantů, že jsem mohl krást a učit se od spousty lidí.

Když tu otázku otočím, při poslechu Dream Theater z 80. a 90. let, je tam slyšet jasný vliv tvé hudby. Přemýšlel jsi o svém vlivu na tvrdou hudbu od svého prvního alba?

Asi bych řekl, že jsem si svého vlivu vědom. Rozhodně nad tím moc nepřemýšlím, ale stane se mi, že něco slyším a řeknu si „to zní povědomě“. Možná to bylo inspirováno něčím, co jsem nahrál. Člověk si nikdy nemůže být jistý, ale někdy mě přímo zmiňují jako vliv, například můj kamarád Gus G, nebo i chlapi z Dream Theater. Pamatuju si, že Petrucci i Mike Portnoy moje nahrávky zmiňovali jako vliv. Pokud si správně vzpomínám, tak moje nahrávka Time Oddyssey je jeden z důvodů, proč prvotinu When Dream and Day Unite nahrávali v Kajem/Victory, ve stejném studiu jako já. A taky z té nahrávky znali Jordana Rudesse (klávesistu, který se k DT přidal v roce 1999, poznámka autora).

Jsi endorser kytar Dean. V podstatě máš u nich dva modely, superstrat a lubovou kytaru stejného tvaru. Jak si kytary vybíráš?

Ve studiu je to jednodušší, prostě popadnu kytaru, která se nejlépe hodí k danému partu. Mám tam Stratocaster, Les Paul, šest nebo sedm Deanů, Danelectro… Zkrátka co je potřeba. Ale většinou používám své signature kytary, protože mi připadají nejlepší. A když jedu na turné, jako teď, vím, že chci vzít třeba dvě kytary. Tak nad nimi stojím a nakonec si řeknu „OK, beru tu bílou a tu červenou“. (smích) Mohl jsem vzít tu hnědou, mohl jsem vzít jinou, ale bylo potřeba se rozhodnout.

Máš kytaru, kterou by sis s sebou vzal na opuštěný ostrov?

Byla by to ta, na které mi nikdy neprasknou struny!

Hraješ stále na aparáty Engl?

Ne. Stále Engla mám, ale vrátil jsem se k Marshallům.

Ty jsou slyšet i na tvé nové desce, že?

Na desce hraju na JMP, stowattovou hlavu z 80. let. Používám ho na nahrávání posledních pět let. Ale bojím se ho brát s sebou na turné, nechci ho poškodit, takže si ho nechávám doma. Na šňůře hraju na JCM 2000.

Považuješ se za posedlého vybavením?

Byl jsem tím úplně posedlý, ale v poslední době mě to spíš unavuje. Je toho tolik, pedály, mikrofony… Až mě to frustruje. Já chci psát a nahrávat muziku a ne se pořád učit s novým vybavením! Byl jsem „gearhead“ a v jisté míře pořád jsem. Ale nesleduju to už tolik.

Experimentoval jsi s digitální modulací?

Ne, to mě úplně minulo. Ale asi se do toho budu muset pustit. Kluk, co se mnou hraje, Emiliano, má Fractal AXE effects, nebo co, tak jsme se o tom bavili. Dřív to bývalo, že sis koupil multiefekt s nahranými nastaveními a někdy tě tenhle „patch“ inspiroval k písničce nebo nápadu. Takže pokud je tam nějaká inspirace, tak to rád využiju.

Dáváš osobní lekce?

Ne, to jsem nikdy nedělal. Myslím, že to je věc, na které musíš pracovat. Že jsi schopný kytarista, neznamená, že umíš učit. Je potřeba specifických schopností a já se na to nikdy nesoustředil. Znám spoustu lidí, kteří na tom pracují a jsou mnohem lepší, než bych byl já. Určitě bych mohl někomu ukázat, jak něco dělám, ale nemám žádný program, žádný systém. A to učitelé mívají.