Vladimír Kroc: Genialitu Iron Maiden jsem objevil až okolo čtyřicítky

Vladimíre, jako s rozhlasovým kolegou se s vámi běžně potkávám na chodbách Českého rozhlasu. Bylo pro mě proto velkým překvapením, když jsem objevil váš medailonek na YouTube, kde sedíte za bicí soupravou. Jak jste se k muzice a hraní na nástroj dostal?

Začalo to jednou velkou chybou, a to houslemi, do kterých jsem musel šest let chodit. Bylo to trápení pro všechny zúčastněné.

Máte ještě housle doma?

Mám za to, že ne. Pak jsem zkoušel bendžo okolo desátého roku věku. Když nad tím přemýšlím, tak ani nevím proč zrovna tenhle nástroj, asi z obdivu k Ivanu Mládkovi… Hrál jsem tehdy v takové dětské kapele a už tehdy jsem závistivě pokukoval po bubeníkovi a hrozně jsem mu záviděl jeho blyštivou soupravu. Tu jsem si nakonec pořídil okolo patnácti a začal jsem hrát s různými vesnickými kapelami v okolí. K muzice jsem se pak vrátil na vojně, kde jsem na Kladně hrál s dalšími vojáky. Poslední etapou je pak hraní s kolegy z Českého rozhlasu v Bárově barové bandě, například dříve s Honzou Pokorným nebo Jakubem Železným, a stále s Mirkou Kašubovou. V téhle kapele hraju už více než 23 let.

Celou „kariéru“ jsme prolétli z rychlíku, tak se vrátíme k jednotlivým etapám. Kdy jste si pořídil první bicí?

První byla taková vesnická směska. Jako kopák jsem měl takový ten velký buben, který se nosil v průvodu potažený kůží. První opravdové bicí Amátky přišly na řadu až v mých patnácti. Našetřil jsem si na polovinu jejich ceny, druhou mi přidala maminka, pro kterou to byla velká finanční oběť, když se vezme, že sama táhla i finančně naší domácnosti od smrti otce v mých šesti. Byl jsem skrze ty opravdové bicí „hvězdou“ našeho gymplu. Cvičil jsem na ně nejprve u babičky, na vesnici, kde jsem bydlel, a pak jsem trénoval v domě mé starší sestry. Musím je zpětně ocenit za to, že ten rámus bez větších připomínek vydržely. Hrál jsem tehdy se staršími kluky v zábavové kapele. Na nástroj mě učil jeden chlapík z města Touškova, za kterým jsem z domova jezdil na pionýru. Tam to bylo hodně nevyzpytatelné. Bylo jasné, že si ho vždy musím vyzvednout v hospodě. Bylo to tak padesát na padesát, jestli bude hodina nebo už bude pod obraz. Na druhou stranu, co on byl schopen i s patnácti pivy v sobě suverénně odbubnovat, jsem dodnes nepochopil.

Co jste měli v repertoáru?

Všechno možné, od dechovky až po metal typu Saxon. Já tehdy většinu z toho vůbec neznal, byl jsem typický produkt socialistického venkova, který znal jiné zábavovky jako Odyssea nebo Bumerang. Já si vůbec prošel podivným vývojem. V mládí jsem byl fanoušek Beatles, který teprve jako dospělý zjistil, že ho mnohem víc baví Rolling Stones. Ještě později, okolo pětačtyřicítky, jsem najednou objevil genialitu Iron Maiden.

Spousta lidí se dívá na zábavové kapely skrz prsty, ale pro muzikanty to je strašně tvrdá škola. Několikahodinové sety, muzikanti musí umět hrát stovky písniček různých stylů, aby mohli vyhovět přání publika…

V tomhle to byla skvělá škola, protože se člověk musel nadřít i spoustu skladeb, které mu nebyly blízké. Teď, v rozhlasové kapele, je to alespoň pro mě ohromný relax. Ideální hobby. Bárova barová banda si říkáme podle dlouholetého hudebního dramaturga Vladimíra Bára, tatínka Vládi Bára z Tata Bojs, který byl jediný z nás profi muzikant.

Nikdy jste neuvažoval to navážno zkusit?

Chtěl jsem říct, že ne, ale musím se přiznat, že bych lhal, protože jsem se zúčastnil jednoho konkurzu na bubeníka kapely Turbo. Ani už přesně nevím, kdy to bylo, jenom si pamatuji, že jsem byl na konci uraženej, protože konkurz vyhrál nějakej Pavel Bady Zbořil, který byl – jak jsem zpětně uznal – asi o deset tříd lepší než já. Vůbec jsem na to neměl, jen to sebevědomí. (smích)

Na vysoké škole jste také fungoval ve studentském rádiu na kolejích na Jarově. Jak určující pro vás tahle zkušenost byla?

To byla klíčová zkušenost. Nejprve jsme si dali v létě brigádu, abychom ho technicky uvedli do chodu. Poctivě jsme obešli všechny pokoje, a kde rozhlas po drátě nefungoval, tak jsme ho spravili. Je třeba si uvědomit, že to byl konec osmdesátých let, doba komunismu, tak chvilku ještě trvalo, než jsme si prosadili, že budeme vysílat naživo. Vedení totiž mělo představu, že pořady budeme natáčet na pásky, a nosit je ke schvalování. Nakonec jsme si živé vysílání prosadili, prostě jsme řekli buď naživo, nebo vůbec nic dělat nebudeme. Podpořilo nás i místní SSM (Svaz socialistické mládeže – pozn. autora). Pamatuji si, jak jsme dostali nějaké peníze na nákup fonotéky. Šli jsme tehdy do prodejny gramodesek, myslím na I. P. Pavlova, a takhle jsme si ukazovali, jaké vinyly chceme, protože tehdy jsme opravdu hráli muziku ještě z gramofonů.

Měl jste v rozhlase nějaký hudební pořad, nebo už tehdy jste se věnoval především publicistice?

Už si moc nevzpomínám. Dobře si ale pamatuju, že jsem dlouhou dobu měl pocit, že mám nějakou řečovou vadu. Jak jsem byl kluk z vesnice, tak jsem byl nesmělý a když jsem přišel do obchodu a chtěl jsem si koupit chleba, tak jsem zašumloval „půlku chleba“ a prodavačka na mě přes pult zavolala, „co jste říkal, já vám nerozumím“. Tyhle zkušenosti mě v té představě jen utvrzovaly. To až šéf našeho rozhlasového studia mě jednou slyšel něco povídat a řekl mi, že mám dobrý hlas, abych to na mikrofon zkusil. Během práce v kolejním studiu jsem se seznámil s lidmi z tehdejšího Československého rozhlasu, takže když jsem skončil školu a měl po vojně, tak mě k velkému překvapení do rozhlasu vzali.

Dostáváme se na vojnu. Jaké bylo hraní v zeleném?

Taky to byla taková zábavová kapela a hlavně úniková, protože skrze hraní se člověk mohl dostat z kasáren. To bylo totiž tak, že zavřeli bubeníka do blázince, protože měl nějaký problém, a aby se vyhnul vězení, nechal se hospitalizovat. Vojenské kapele náhle chyběl bubeník, tak jsem ho zastoupil, protože jsem disponoval vlastní bicí soupravou. Byla to úžasná zkušenost. Hráli jsme třeba na dole Antonín Uxa na MDŽ. V sále byly asi dvě ženy, nějaké jeřábnice, jinak samí chlapi. To jsme se nikdy nevrátili do kasáren po svých. Horníci stále: „chlapi, dejte si ještě na nás“, takže to bylo docela o zdraví. Po třech měsících pustili původního bubeníka z psychiatrie zpátky do služby, ale i ta krátká doba stála za to.

Kdo byl tehdy váš bubenický vzor?

Na to si už dnes nevzpomenu. Je to legrační, ale možná to byl Jirka Lang z toho Turba. Já tehdy bubeníky jménem neznal, po jménech jsem tehdy vůbec nepídil.

Po vojně tedy šla hudba na druhou kolej?

Ano i ne. V rozhlase jsem nastoupil do zpravodajské směny, pak jsem si vyškemral pozici proudového moderátora, dokonce jsem uváděl i nějakou hitparádu, což jsem vůbec neuměl, prostě to tenkrát na mě spadlo. Vedle toho jsem ale pár let pracoval v hudebním vydavatelství v reklamě. To byly úplně dřevní začátky gramoprůmyslu na začátku devadesátých let, kdy se vše vyrábělo na koleni, včetně reklamy do televize. Nejprve to bylo Tommü records, posléze Popron. Lidé byli hladoví, alba se prodávala až ve stotisícových nákladech, to se dnes zdá úplně neuvěřitelné. Dokonce jsem nějakou dobu dělal manažera kapele Žentour. Všechny tyto zkušenosti byly na jednu stranu opojné, ale brzy jsem zjistil, že nejsem stavěný na to, dělat takovou práci delší dobu. Abych to ilustroval na jednom příkladu: Žentour měl koncert v Lucerně, já už byl po koncertě dávno doma a najednou o půlnoci telefon. Tehdy ještě žádné mobily nebyly. Zvednu domácí pevnou linku a na druhém konci nějaká holka, že s kamarádkou přijely na koncert Žentouru a právě jim odjel poslední vlak domů. Jestli bych to nemohl nějak vyřešit. (smích)

Na rozhovory s kapelami a hudebníky jste se tedy těšil?

I díky zkušenosti z vydavatelství jsem se dobře znal s garniturou tehdejších muzikantů. Spousta z nich zůstala mými kamarády dodneška. Třeba Ivan Hlas, s ním se znám více než 30 let. Na rozhovory s nimi jsem se vždycky těšil.

Neměl jste někdy chuť si s nimi zahrát?

Chuť by asi byla tak, ale po té zkušenosti z konkurzu jsem byl už trochu střízlivější v hodnocení svých kvalit. (smích)

Jak se proměnilo vaše bubenické nádobíčko?

Měl jsem jedny z prvních elektronických bicích, takové ty plástve. Považoval jsem to za hrozně užitečné, protože na to člověk mohl hrát klidně v paneláku a nikoho svým cvičením nerušil. Pak mě to ale přestalo bavit a pořídil jsem si bicí soupravu Ludwig, vždycky jsem jí chtěl. Je to takový můj pozdně splněný klukovský sen. Komická byla situace, když mě kamarád Miloš Vacík přivedl za svým kamarádem, který má specializovaný obchod. Tam jsem se svěřil s tím, že bych se rád zbavil té elektronické soupravy, že už je stará, jestli by jí vzali na protiúčet. Pak majitel nebyl proti a zeptal se mě, jaká je moje představa, kolik bych do nového nástroje chtěl investovat. Na to jsem řekl, že asi dvacet tisíc. Jo, zareagoval kamarád Miloše, za to by byly činely. (smích) Skončilo to tak, že jsem koupil základ, činely mi půjčil Miloš, a já si je pak postupně dokupoval asi dva roky, než jsem měl soupravu složenou tak, jak jsem chtěl. Radši už nepočítám, kolik v tom je peněz.

Někde jsem poslouchal rozhovor fotbalového brankáře Petra Čecha, také hráče na bicí, který říká, že na ně velmi často chodí hrát, když se potřebuje zbavit tenze. Že tu blbou energii vymlátí do škopků.

To je úplně přesný. To je jedna z těch výhod hraní na bicí, i já se u hraní dobře uvolním. Ne že by to pro mne byl často první plán, ale funguje to. Nevýhoda je, že hráč postupně přichází o sluch.

Představíte mně blíže Bárovu barovou bandu?

My jsme začínali s Vláďou Bárem a Honzou Pokorným (současný ředitel Zpravodajství Českého rozhlasu – pozn. autora), dokonce s námi zpíval Jakub Železný a kapelou prošla další hromada členů. Na začátku jsme to fakt brali především jako legraci, protože jsme říkali, my nikdo neumíme hrát, to je takový punk. Dokonce jsme jeden čas zkoušeli v Radlicích opravdu v garáži. Zajímavý je fakt, že jak k nám přicházejí noví mladí členové, tak posunují kvalitu bandy postupně nahoru. A protože oni hrají dobře, tak vám to nedá, a chcete se posunout také výš. Dlouho jsem to držel, že v kapele hráli pouze rozhlasáci, teď poprvé, kdy jsme to zase už po x-té oživili, s námi hrají dva profíci. Jedním z nich je Robert Jíša, hudební skladatel a klávesista. Když jsme s ním zahráli jednou věc našeho kytaristy, tak jsme jen koukali. Ta synergie zafungovala tak, že ze skladby náhle stříkalo mnohem více energie než kdy předtím. Trochu jsme se vzdálili mottu, které vymyslel Honza Pokorný. Ten říkal, že naše kapela se po minutě rozchází rytmicky, po druhé minutě melodicky a po třetí minutě lidsky. Měl částečně pravdu, protože kdykoliv jsme někde vystoupili, pak jsme se tak minimálně měsíc nemohli vidět. Takže jsem se nejprve rozpadli a pak jsme zase začali zkoušet nanovo. (smích)

Jaký má kapela repertoár?

My jsme příliš demokratická kapela. Každý to táhne někam jinam, zpěvačky to tlačí do popu, tak se z toho vylžeme, že Mamma Mia od ABBA hrajeme trochu punkově. Vedle toho ale taky hrajeme třeba ZZ Top. Každý si tam najde to svoje. 

Máte po letech nějakého bubeníka, jehož hru obdivujete?

Teď z hlavy si vzpomenu snad jen na Davida Velčovského, který mě bavil, když doprovázel Vlastu Redla.

Má Vladimír Kroc ještě nějaké sny spojené s hudbou?

Rád bych, aby se naše Bárova barová banda dala po tom všem, co teď prožíváme, znovu dohromady. A taky bych byl rád, abychom přestali být pouhým revivalem, ale dokázali si postupně vybudovat vlastní repertoár, hraní pro nás byla radost, a aby to naše pachtění někoho zajímalo.

Tento text vyšel u příležitosti letos už 11. narozenin Frontmana, kdy se ohlížíme za inspirativními články magazínu. Poprvé byl zveřejněn 17. března 2021.