Vladimír Merta: Je důležité mít nějakou laťku

Je 17. listopad, něco po jedenácté večer. Vladimír Merta dohrál sváteční koncert v zaplněném podkroví, kde se už po několikáté v řadě konal Bruntálský Open Mic. Rekapituluju si pro sebe otázky, zapínám záznamník, ale pořád tak trochu nemůžu uvěřit, naproti komu to sedím. Od doby, kdy jsem napsal svůj první rozhovor, uběhl sotva měsíc a teď kladu otázky někomu, kdo zásadním způsobem ovlivnil přes dvě generace lidí. Snažím se zklidnit a pokládám první dotaz.

Věděl jste, že jste součást maturitních otázek?

Někdo už mi to kdysi říkal, ale mohlo to být tak před desíti lety. Doufal jsem, že za tu dobu už jsem odtud vypadl. Jestli jsem tam pořád, tak se tedy všem maturantům omlouvám.

Co by se o vás měli mladí učit?

Ani ne tak o mně, jako spíš o tom, jak je důležité, aby lidi zhudebňovali svoje vlastní pocity, aby si nepůjčovali cizí a aby si za svými pocity stáli. Stačí dobře zazpívané dvojverší nebo čtyřverší. Když vám jde z duše, tak někdy znamená o dost víc než čtyřminutová písnička.

Je to podstatné i u folkové písně?

Ano, lidová píseň nesmí být výsada někoho, kdo se jen zmocní mikrofonu.

Má folková píseň další specifika? Jak výraznou roli hraje třeba určitý etický aspekt?

Etika ve folkové písni může být a nemusí, já bych si o tom ale nedělal iluze. Když se podíváš například na balet Jiřího Kyliána, což je na nejvyšší možné technické i profesionální úrovni odtančená krása i běs našich životů, najdeš v mimoslovním gestu a pohybu daleko víc podnětů, než v našem slavném Šafránu.
V jisté chvíli má každý ne svých pět minut slávy, ale svých pět minut odpovědnosti, kdy se musí rozhodnout mezi dobrem a zlem. Ale to je obecná věc, netýká se jen folkové hudby.

Do jaké míry je folkař zodpovědný za to, jestli se chová podle toho, co sám zpívá?

V podstatě je to stejná odpovědnost, jako když křesťan každou neděli něco slibuje Bohu a pak to nesplní. Je to jako laťka, kterou se člověk neustále snaží přeskočit, ale i když o to usiluje, pořád ji jen podlézá. Přesto je ale důležité nějakou laťku mít. Člověk si předepíše svůj osud tím, jak zpívá, pro koho zpívá a taky co odmítá.

Jak je pro vás a vaši hudbu důležitý dialog?

Dialog s posluchačem je úplný základ. Když padesát let hraješ tu samou kombinaci akordů, jediné co přetrvá je radost z toho, že se můžeš otevřít a nemusíš se nijak přetvařovat. Mně v tom taky pomáhá, že jsem studoval filmovou režii. V prvním járu jsme cvičili etudy, hereckou improvizaci. Baví mě být pokaždé v kontaktu s lidmi, kteří přijdou. Ne každý má to privilegium, že může být tak otevřený a že nemusí myslet na to, co a jak bude hrát. Vnímám to taky jako určitý dar, součást toho, proč na mě vůbec lidi chodí.

Jak probíhá komunikace v triu s Ondřejem Fenclem a Janem Hrubým, které je pověstné i pro improvizaci?

V triu těžím z toho, že jsou oba výborní muzikanti. Domluva je taková, že když zpívám, mají jen držet harmonie, což přirozeně Honza Hrubý nikdy nedodrží, Ondra Fencl většinou jo. Při sólech pak ze sebe vytáhnu něco, co bych sám od sebe nikdy nezahrál. Díky triu jsem se naučil hrát na saxofon a učím se na housle. Beru to jako součást písničkářského víceboje, co mě drží nad vodou.

O písni Vzdálené výstřely jste řekl, že to byla píseň, kterou jste nemohl nenapsat. Kolik dalších takových písní máte?

Pět, možná deset. Vzdálené výstřely beru trochu jako zhudebněný plakát, jako zoufalý výkřik do tmy, směs vzdoru se zoufalstvím.

Vnímáte od listopadu 1989 nějakou podstatnou změnu, která vás těší?

Důležité je, že mladí lidi mají svá vlastní témata, kvůli kterým můžou vyjít do ulic. Nemusí se schovávat za názory starší generace. Podstatné je, že v nich vzrůstá sociální citlivost. To je věc, která může spasit kapitalismus, protože dosavadní orientace na výkon mi přijde smrtelná. V mladé generaci vidím silnou touhu po čistotě a po vzájemné citlivosti. Hrát pro vás v prostředí souznění, jako dneska, je pro mě opravdu oblažující.

Po roce 1989 se z exilu vrátilo i dost písničkářů, změnil exil jejich uvažování, v porovnání s tím vaším?

To jsem nějak nevnímal. Písničkář prodává své srdce na dlani. Nemůže předstírat, že umí něco, co doopravdy nedokáže. Žili jsme na otevřené scéně, kde má každý svou silnou stránku. Třeba Karel Kryl ji měl v úžasném hlasu a úderné melodii. Každý z nás na chvíli vyplave nad pěnu dní a pak se zdánlivě ponoří, přesto jsem ale rád za to, že to každý dělá trochu jinak a po svém.

Po revoluci se na mnohých podepsalo, že se neuměli sžít ani s novým režimem, vy jste s tím problém neměl?

Měl jsem s tím obrovské problémy. Ve snaze dobrat se nezávislosti na nakladatelských domech jsem se pokusil založit vlastní společnost a vylámal jsem si na tom zuby. Zjistil jsem, že spousta iluzí, které jsem měl o svém morálním vlivu na okruh lidí kolem mě, bylo spíš sebeklamem a byla tvrdě zaplacena. Skeptická nota v mých písničkách není žádná stylizace, to je můj životní pocit.

Našel jste věc, za kterou se dá bojovat?

Ne, já jsem celoživotní pacifista. Nevím sice, jak bych se zachoval ve skutečné situaci, ale bojovat za jakoukoli myšlenku, víru nebo pravdu se zbraní v ruce proti civilistům je mi odporné. Důležitý je ale duchovní boj, kde člověk zápasí sám se sebou, ten nemá hranic. V něm vidím podstatu lidského vývoje.