Vladimír Mišík: Vždycky mě bavilo zhudebňovat básně, které mají příběh

Jak fungují vaše tvůrčí debaty s Petrem Ostrouchovem coby producentem?

Spolupráce s Petrem je, řekl bych, až příkladná. Já jako protagonista – nebo řekněme spíš „vykřikovač na tónech“ – mám akorát úkol to nazpívat, takže já mu do zbytku práce nezasahuju. Ne že bychom se nebavili o tom, jak to celé bude probíhat nebo jakým způsobem se bude natáčet, to ano. Petr přišel s nápadem, že se bude natáčet živě, všichni muzikanti dohromady. To byl základní rozdíl oproti dvěma předchozím albům, na kterých jsme spolupracovali. Je to spontánní hraní, a to mě nadchlo. Aranže se v podstatě vytvářely improvizačně na místě – přičemž já jsem pak přišel až k hotovému. Muzikanti strávili ve studiu sedm dní, kdy nahráli patnáct písní s Petrovým zpěvem, já jsem se to pak naučil a nazpíval.

Třináct písní z toho je hudebně přímo Petrových, já tam pak mám dvě skladby – v podstatě takové jednodušší dvanáctky. Mám totiž v levé ruce artrózu, takže kytara mi tady stojí v koutě a bohužel už neumáčknu struny, i když jsem si tam dal místo strun dvanáctek desítky.

To je velká důvěra mezi vámi a hudebníky, kdy oni dokáží vystihnout, jak byste danou skladbu vy sám slyšel.

Petr je geniální nejen jako producent, ale také jako kytarista – a ještě k tomu je právník. (smích) Má přátelský a empatický projev, takže se s muzikanty dokáže domluvit a jsem rád, že desky vznikly v jeho produkci. Kupodivu mě to takhle ke stáru dost povzbudilo, protože zdravotně jsem měl dost dramatický konec léta. Zaplaťpánbůh jsem všechny své party dozpíval a až asi deset dní nato jsem se složil a byl asi dva měsíce v nemocnici.

Během poslechovky ve studiu SONO jsem právě obdivovala, že slyším pořád ten typicky zabarvený hlas – a kromě jiného naprosto intonačně čistý a jasný.

Když to člověk dělá šedesát let, hlas už je vycvičený. Od covidu v roce 2021 jsem už veřejně nevystupoval, ale chodil jsem do hospůdky s přáteli, takže hlasivky byly pořád v permanenci – taková diskuse je dokáže taky pěkně prokrvit. (smích)

Překvapilo vás na posledním nahrávání něco oproti předchozí spolupráci s Petrem Ostrouchovem?

V podstatě mě nepřekvapilo nic, protože vím, jak je Petr zdatný, a i na předchozích dvou deskách byl výběr muzikantů excelentní. Byli tady i zahraniční hosté jako třeba B. J. Cole na steel kytaru a Michito Sanchez na perkuse. A jinak taková česká parta – i když třeba Ondřej Pivec pendluje mezi Evropou a USA, takže má zkušenosti z těch černošských gospelových partiček, kde hraje na hammondy... Zkrátka jsem tušil, že to bude dobré. (smích)

V několika písních z nové desky slyšíme též hlas vašeho syna Adama. Jak vnímáte vzájemně svou tvorbu? Bavíte se navzájem o své muzice?

Adam bydlí tady u nás v domě, stejně jako moje dcera Bára a syn Maťo. Takže se vidíme poměrně často a občas přijde a říká: „Poslechni si tohle, co myslíš?“ Tak já si to poslechnu a buď se mi to líbí... nebo středně líbí...

Nebojíte se říct si navzájem názor?

Ne, je to úplně v pohodě. Jsme k sobě otevření, a dokonce jeho poslední pecka Berlín, ke které má teď klip, ta se mi až hodně líbila, byl jsem nadšený. A Maťo, který je původně výtvarník, je také muzikant – hrál třeba s Tata Bojs nebo s Anetou Langerovou a teď má takovou heavy metalovou partičku s jedním Australanem a je to dobrý.

Pojďme k písňovým textům. Svědčí podle vás zhudebněným básním nejvíc písňová forma? S Matadors, Flamengem nebo Blue Effect jste hodně experimentovali i s prokomponovanými formami.

Matadors byli takový pradávný, raný bigbít. Ale třeba album Kuře v hodinkách (s Flamengem, vyd. 1972, pozn. aut.) bylo hodně aranžované. V té době jsme hodně zkoušeli a jezdili jsme dlouhá turné, třeba dva měsíce po Polsku, takže kapela byla sehraná a když jsme točili Kuře, bylo slyšet, že je to parta, která drží pohromadě a má docela fajn hudební nápady. V Etc… byli taky skvělí muzikanti, a i když se sestava časem proměňovala, byla to dobrá kumpanie a panovaly tam dobré vztahy – byla to spolupráce na přátelské bázi, nikdo nebyl diktátor.

A když se ještě vrátím k textům, v prokomponovaných skladbách šlo o velké instrumentální plochy, mezi něž byly vloženy úseky s vokálním partem. Máte někdy chuť se k takové hudební formě vrátit?

Nemám. (smích) Byl jsem rád, že to kluci tak komponují, že si můžou zahrát – ale já byl rád, že můžu na chvíli zmizet z pódia a jít si dát do šatny třeba panáka. (smích) Přiznám se, že jazz rock a jazz fusion věci moc neposlouchám – i když bylo období McLaughlina, Mahavishnu Orchestra nebo třeba Jazz Q s Martinem Kratochvílem. Byla to dobrá muzika, ale já jsem měl radši folk rock, písničky a trochu jazzu.

V případě zhudebnění básní jiných autorů, zasahujete do nich někdy, třeba i po konzultaci s autorem?

V podstatě ne. Včetně Variace na renesanční téma to byly vždycky hotové básně. A mě vždycky bavilo zhudebňovat básně, které mají příběh. Do toho se člověk může vložit, navíc když to byl – jako třeba v případně Variace – příběh o lásce, což jsme tehdy všichni prožívali, protože mladý člověk vzplane snadno. Nebo Stříhali dohola malého chlapečka – všichni jsme tehdy věděli, jak vypadají The Beatles, ale máma mě vždycky honila, že už mám moc dlouhé vlasy, a musel jsem jít u nás za roh do oficíny, kde to skutečně vypadalo jako v té písni. Takže já si vždycky vybírám texty z tohohle úhlu pohledu.

A pak co se týče zhudebnění, to je věc nálady. Našel jsem si vždycky na kytaře sled akordů a melodii a své nápady jsem pak nosil do různých uskupení, ve kterých jsem byl.

Mohl byste si třeba s Michalem Žantovským říct: „Tohle mi nejde do pusy, nenapsal bys to ještě jinak?“

Michal je velice šikovný a my jsme každý dodali Petrovi Ostrouchovovi nějakých dvanáct textů. U Michala bylo vybráno pět šest a u mě taky – takže jsme to ještě proseli a vybrali ty, které mi opravdu sednou, a ty pak Petr začal zhudebňovat.

Už se vám někdy stalo, že s vámi nějaký text nejprve vůbec „nešel“, nesedl vám, a teprve třeba za deset let se to úplně obrátilo a najednou k vám promlouval?

To se mi stalo u spousty textů, respektive se mi z některé básnické sbírky líbil třeba jen jeden text, který jsem si založil a pak ho otevřel třeba po letech, když jsem měl chuť něco tvořit.

A může být naopak text, který pro vás ve své době hodně znamenal a dnes už na něj pohlížíte jinou optikou?

Já svoje skladby poslouchám hodně intenzivně v momentě, kdy po nahrávání sestavuju jejich pořadí na albu – ale potom už ne. Nemám to tak, že bych se i potom „opájel“ svojí tvorbou.

Interpretům se prožitky písní hodně mění i během koncertů.

Mně ani ne. Někdy je člověk unavený, ale musí se snažit stejně dobře, protože jinak by ho taky mohlo publikum vypískat – což se nám naštěstí nikdy nestalo. Ale je to jako u sportovců: člověk musí podat výkon, i když zrovna třeba není v kondici, což u mě někdy bývalo vzhledem k mým zdravotním neduhům.

Jak v současné době vnímáte své posluchače, ke kterým se dostáváte prostřednictvím audionahrávek?

Já už je nevnímám, protože už přes tři roky nekoncertuju, ale poslední koncerty byly vřelé. (smích)

Nicméně dostávají se k vám reakce těch, kdo poslouchají vaše nahrávky?

Tak třeba tady v hospůdce ano, sousedé přijdou a říkají: „Vláďo, to je dobrý… A zase dobrý!“ A pak si občas přečtu recenze, když máme třeba videoklip – to se přiznám, že mě zajímá, co si myslí redaktoři a redaktorky. Ale že bych měl nějakou reakci na to, když se to někomu nelíbí, to ne. Protože ne všechno se může líbit všem. Ale zaplaťpánbůh je z naší práce většina lidí dobře naladěna.

Co se týče vizuální podoby obalu nového alba, jdete hodně do abstraktna, naopak texty písní často zachycují hodně konkrétní obrazy a situace. Je to záměr?

To je tím výběrem. Já nejsem žádný pěvec, jsem spíš vypravěč. Záměrně jsem si vybíral texty, ve kterých je nějaký příběh, abych je pak mohl svou interpretací na tónech důvěryhodně převyprávět.

Co dalšího kromě příběhovosti musí text mít, abyste měl chuť jej zhudebnit?

Třeba u Kainara bylo skvělé – a u Hraběte vlastně také –, že oni sami byli výborní muzikanti. Jejich texty už samy o sobě nastiňují melodii. Když si to člověk čte, cítí už rytmus i sled dlouhých a krátkých slabik – skoro bych řekl, že jejich texty přímo vybízely ke zhudebnění. A proto jsem si je vybral a zaplaťpánbůh za ně, protože některé z nich si lidi hrají i po hospůdkách nebo u táboráku. To je fajn.

V textech na poslední desce se objevuje i spousta neologismů a slov ze současné popkultury.

Nejsem odtržený od kultury, zpráv a tak. Mám tady iPad a pročítám si, co se kde děje, což tedy není nic veselého – teď mám na mysli geopolitickou situaci: válka na Ukrajině za dveřmi, Rusové... A člověk podléhá, nechci říct přímo depresi, ale pocitu, že už je to skoro „navážno“. Sleduju částečně i politickou scénu a samozřejmě s některými souhlasím a s některými méně, s některými nejsem spokojený – ale už to neprožívám tak dramaticky jako před lety.

Ale proč by pak člověk nenazpíval pár smutnějších nebo vážnějších textů – a v mém věku sedmdesáti sedmi let už se to přímo nabízí, nezpívat o děvčatech někde vedle v hotelovém pokoji. (smích)

Obdivuji touhu tvořit, přestože vnější okolnosti nejsou úplně veselé.

Ale ony i za totality byly kruhy, kde veselo bylo – zvlášť když jsme třeba vyjeli na Moravu. (smích) Ani dneska to není každodenní drama, netrpím nějakou depresí. Ale i na té poslední desce je několik textů navážno, třeba píseň Nocí bloudí stíny nebo některé Michalovy texty obsahují zamyšlení se nad tím, že život někdy končí.

Zároveň legrace musí být – třeba píseň Milé mozkové závity, ta je úplně příkladná. (smích) Máme tady okolo takové společenství sousedů a přátel, jsou trochu mladšího věku než já. A když se mluví o nějaké historické události nebo datu, jsme jako teenageři – všichni vytáhneme mobily a googlíme. A kdo to dohledá jako první, ten je nejveselejší.