Vladimír Václavek: Hudba je nesmírně intimní záležitost

Je to zápletka trochu jak z laciné detektivky. Nenápadný majitel čajovny v pohraničí má za sebou barvitou minulost legendy (brněnského alternativního) podsvětí. Co ho vedlo k tomu si otevřít podnik ve městě, kde předtím nikoho neznal, jakou roli v jeho tvorbě hraje šamanismus a jak vůbec došlo i na roky naprosto vyloučený reunion Dunaje? Odpovědi také na tyto otázky jsem u čaje vyzvídal od Vladimíra Václavka.

Včera, když jsme domlouvali rozhovor, jsem asi (v čajovně Hvězda a Tygr) vpadnul do školní besedy. Jak vám je v té roli, že už vás ukazuje učitelka dětem jako živoucího umělce?

Tak to nebylo. Spíš to byli žáci, kteří mají zájem o literaturu. Paní učitelka učí literaturu a udělala tady seminář o tvorbě. Jak tvořím písně a texty, něco jsem jim k tomu řekl a taky se mě mohli ptát.

Na co tedy kladete důraz?

Čisté spojení s vnitřním zdrojem inspirace. Bez toho se k ní nedostanu.

Když jsem koukal na vaše webovky, první, co mě praštilo do očí, byl rozcestník hudba – šamanismus. Dá se říct, že jedno ovlivňuje druhé?

Určitě. Po hodně letech jsem si uvědomil, že u tvorby používám postupy bez toho, abych věděl, že jsou šamanské. Potom jsem začal šamanismus studovat přímo. U šamanů kdysi dávno byl zrod umění jako takového. V té malé kultuře, kmeni, ve kterém putovali po planetě, nosili příběhy, zpívali, tančili, a to všechno mělo podtext. Aby lidé ve společenství byli zdraví a dál putovali.

A tohle přesně jste říkal i těm žákům?

Takhle zrovna ne, ale říkal jsem jim jiné věci. Co jsem v té chvíli cítil, že bude vhodné. Ale mluvil jsem i o tom původním.

Není to tak dlouho, co jste se usadil v Broumově. Pak jste si otevřel čajovnu. To druhé chápu, přeci jste zosobnění brněnské alternativy a k té čajovny patří. Ale proč právě Broumov? Chtěl jste zmizet někam, kde je to podobné vašemu rodnému Rýmařovu?

Mě sem přivedl šamanismus a čisté sepětí s duchem. Se světem, který je trochu jiný než ten běžný a ten mi v životě dává navigaci. Že mám jít do Broumova a udělat tady čajovnu.

To vás sem přilákaly nějaké místní ezo kruhy?

Vůbec ne. Neměl jsem nikdy žádné vazby k Broumovu. Kromě toho, že jsem v tomhle kraji párkrát hrál.

Nejdřív jsem uvažoval: jste hudebník a na to, že tohle město má sedm a půl tisíc obyvatel, to tady docela žije. Pětatřicet let tu pořádá koncerty bývalý disident Standa Pitaš, kousek odsud u Vernéřovic je Soulkostel. To jste vážně nevěděl?

Nebyly pro to racionální důvody. Dostal jsem znamení, zprávy, že mám jít sem. Co tady miluju, je nádherná krajina i v širším okolí. Všude kolem dokola i na polské straně hory. Pro mě osobně je to nesmírně důležité. Být v krajině, která mi dává inspiraci a šťávu. Skoro každý den jsem v lese a pochoduju. Potom Broumov má velice silného a speciálního genia loci. Jako takové je to maloměsto se vším všudy, co to nese, a možná ještě víc vyhraněně, protože je za kopečkama.

Pro festival Jeden svět jste tvrdil, že jste sem přišel hlavně dělat dobrý čaj. Často ale ve Hvězdě a Tygrovi hrají vaši známí z alternativní scény. Neotevřel jste si spíš hudební klub?

To vyplynulo z toho, když jsme měli prostor hotový. Najednou jsem si uvědomil: „Jsem dlouho na hudební scéně. Já i moje manželka milujeme hudbu. Znám tolik lidí, máme prostor… To se nabízí, aby sem jednou za čas přijel a zahrál.“

Jsme v severovýchodních Čechách. Odtud pochází i bubeník Miloš Dvořáček mladší. Sešel jste se s ním v Čikori, ve VRM. Je to osobitý, ale školený muzikant z rodiny hudebníků, vy sám jste samouk. Jak se zrodil váš nezaměnitelný styl, čím jste se v začátcích inspiroval?

Začínal jsem na kytaru jako v té době většina trampskými písničkami. Potom si mě vzala klasická hudba, tak jsem začal hodně studovat Bacha a hrál hodně renesanční skladby. To mě hodně bavilo. Potom jsem poznal Black Sabbath. Pak jsem šel do Brna, a to už jsem věděl, že chci jít svou cestou. Že chci tvořit hudbu, která bude ze mě a nebude imitovat nějaký styl. Že si najdu svůj vlastní jazyk.

Jsem rád, že jste si to vybavil. To se zas dostávám k jinému rozhovoru pro Radio Wave, kde jste tvrdil, že jste spoustu hudební teorie musel zapomenout, aby pro vás hudba byla tajemstvím a mohl nad ní žasnout jako dítě.

To je pravda, ale nejdřív jsem se spoustu hudební teorie musel naučit. Harmonii, skladební postupy. Hodně jsem psal smyčcové kvartety, kvintety. Pak jsem najednou zjistil, že místo toho, aby mě hudba zasahovala jako dřív, ji analyzuju a musím se vrátit k tajemství.

Po jakémsi „mantrickém období“ se vracíte k rockovému vyznění. Dalo by se to popsat tak, že jste dokončil mandalu a nastal čas ji rozbít?

Nechci to nazývat destrukcí. To je něco jiného. Úplně všechno, co v životě tvoříme, se rozbíjí. Člověk stojí uprostřed trosek a neví, kam dál. To se periodicky opakuje. Mám to štěstí, že se mi to za život stalo vícekrát. A nazývám to štěstím, i když to není jednoduché.

Tím se dostáváme k Dunaji. Dlouho jste návrat vylučovali. Teď se vracíte takřka v původní sestavě. Co vás přimělo změnit názor?

Nejjednodušeji bych to řekl: „Uzrál čas“. Taky jsme se mohli potkat, strávit nějaký čas společně a mohl jsem vnímat, jak jsme se každý posunuli.

Takže to souviselo s tím, že jste se s bývalými členy potkával v jiných projektech?

To ani ne, ale spíš během natáčení filmu Dunaj vědomí. Měli jsme i společnou plavbu po Dunaji a bylo to završené koncertem v Banátu. Tam jsme se mohli po těch letech sblížit. Hudba je nesmírně intimní záležitost, pokud člověk nepracuje v profesionální rovině, která je pro mě úplně v pořádku. U nás to bylo vždycky osobní.

Název Dunaj se zpočátku nevrátil. Nazvali jste to Dunajská vlna. Dávali jste tím najevo, že bez Jiřího Kolšovského to nikdy nebude ono nebo že jste se tak úplně nezpronevěřili svým zásadám?

Teď už jsme Dunaj. Je s námi zase i Pavel Koudelka, takže si to můžeme dovolit. Předtím to byla Dunajská vlna, protože jsme s Pepou Ostřanským cítili chuť si to zahrát a na to navázat žánrové písně, ale nebylo by to fér nazvat to Dunaj.

Po odchodu bubenice Michaely Antalové byly mezi vámi a Josefem Ostřanským rozbroje. Co se vlastně stalo?

Neporozuměli jsme si. Nenašel jsem k tomu klíč, abych to mohl vnitřně uchopit. Chtělo to chvíli čas, abych se s tím mohl srovnat.

Co způsobilo to nedorozumění?

Pepa nechtěl hrát s Michaelou. Bylo to velice fajn nastartované, takže jsem to cítil jako zářez, kterému jsem vlastně neporozuměl.

Takže si nesedli?

Vypadá to tak.

Výraznou roli ve vaší hudbě hraje poezie Bohuslava Reynka. Čím vás, šamana, tento katolicky orientovaný básník z Moravy tak oslovil?

(Odmlčí se) Jeho textové výpovědi jsou velice vnitřní. Taky to, v jaké době a za jakých podmínek byl schopný tvořit a následovat svůj vnitřní hlas. Pro mě jsou jeho básně nádherné, i když moje cesta je jiná. Neplavu ve vodách, ve kterých on plaval, ale obdivuju ho. Je skvělej.

A hrálo určitou roli, že Reynek patřil za normalizace mezi zakázané autory a před Ivou Bittovou a vámi si ho všiml impresário Plastiků Ivan Magor Jirous? Platilo, že zakázané ovoce chutná nejvíc?

Vůbec jsem ani netušil, že měl něco s Plastikama. Nějak se ke mně dostal, ty básně mi sedly a vybízely mě ke zhudebnění. Jak pracuje s jazykem a krásně to plyne. Na to se nesmírně dobře dělá hudba.

Co podle vás stojí za zázrakem jménem „brněnská alternativa“?

Duch doby a generace. Vždycky, když se blíží změna, duch doby je nesmírně silný. A potom je tam generační výpověď lidí, kteří to vnímají a hlavně mají odvahu opustit vzory a zažitý jazyk. Z toho pak vznikají nové styly. My jsme tím žili. Naprosto. Bylo to široké společenství v Brně. Dneska se mluví o Dunaji a pár kapelách, ale nás bylo spousta. I lidi, o kterých dneska nikdo nic neví. To vřelo. To byl tavicí kotlík. Hodně jsme spolu pili, diskutovali, tvořili, hledali impulzy.

A mimo kapel, ve kterých figurovali členové Dunaje, koho byste zmínil?

Mám hodně rád Ještě jsme se nedohodli. V té době byli naprosté zjevení.

Jaká nová kapela mimo okruh vašich starých známých vás v posledních letech zaujala?

Teď měl zrovna Standa Pitaš festival (k 35. výročí jeho vůbec první akce v Šonově) a tam hrála australská kapela Cash Savage and the Last Drinks, která byla úplně skvělá. Jinak tady v čajovně poslouchám spoustu dobré muziky.