Vladivojna La Chia: Baví mě začínat úplně od nuly

Nové EP Břehy avizuje videoklip k písni Řeka, která vznikla už v roce 2006 a její původní verze vyšla na vašem albu Jungle s kapelou Banana. Myslíte, že ty dvě verze jedné písně, které dělí skoro dvacet let, v něčem ilustrují cestu, kterou jste za tu dobu jako muzikantka ušla?

To bych neřekla. Písnička Řeka byla i na Bananu hodně netradiční. Tenkrát jsem psala spíš surrealistické texty a ve vladivojštině, tohle byla srozumitelná, česky otextovaná balada. Podoba Řeky na EP uzavírá mou desetiletou civilní etapu. Je to jemná deska, která mě zachycuje na vrcholu mé civilnosti a řekněme čistoty, jak instrumentálně, tak vším ostatním. Není tam elektronika, jen klavír, kytara, basa, bicí, pak cello nebo foukací harmonika – a já, taková nejnormálnější. 

Klavír většině písní dominuje. Byl to záměr, nebo to vyplynulo z aktuální konstelace uvnitř kapely Tepe a září, která s vámi desku nahrála?

Určitě to je vyústěním naší práce. V roce 2021 jsem natočila desku Tam v hluboké tmě tepe a září, kterou jsem si celou sama složila a pak i doma nahrála. Když jsem tu desku chtěla předvést naživo, potřebovala jsem novou kapelu. Přizvala jsem multiinstrumentalistku Karolinu Šustovou, která přivedla basistku Terku Čepkovou ze skupiny Vesna, a pak jsem oslovila bubeníka Luboše Pavlíka, který předtím hrál v akustickém 4triu i ve Vladivojsku. V Tepe a září se ukázal také potenciál Karoliny jako klavíristky a aranžérky. Já klavír miluju od doby, kdy jsem s Beatou Hlavenkou spolupracovala na soundtracku Až po uši, ale nikdy jsem ho neměla v kapele. S Karolinou tahle nová krásná příležitost nastala.

EP Břehy obsahuje vesměs písně, které nikdy nebyly vydány. Proč na ně dřív nedošlo? Byly moc osobní, niterné, nehodící se v době, kdy vznikly, na vaše tehdy aktuální desky?

Já toho vydávám hodně a vždycky pracuju s tím, co je pro mě aktuální, co je čerstvé. Když jsem nahrávala desku Tam v hluboké tmě tepe a září, byly na ní až na jednu výjimku nové věci, které jsem napsala v nějakém tvůrčím výtrysku, a ty vytlačily starší skladby, které bych možná jinak natočila. Takže EP Břehy zahrnuje vesměs písničky, které se nepodařilo vydat s kapelou, protože do toho vždycky spadly aktuální projekty, v minulosti třeba soundtrack 8 hlav šílenství nebo kapela Vladivojsko.

S Terezií Kovalovou, která mě doprovázela až do loňska, jsme ale ty písničky dál hrály na koncertech. Tím pomalinku zrály a nakonec se z nich staly jedny z mých nejsilnějších věcí. Díky nové kapele, aranžmá a instrumentaci pro mě získaly zase další rozměr a čerstvost.

V jedné z těch písní vzpomínáte na svého tátu, skladbu Snídaně jste zase věnovala mámě, v Záclonce zpíváte o svých babičkách. Předpokládám, že to není náhoda?

Asi ne. Ale ani to nebyl záměr. Prostě to vyplynulo. Možná proto považuju písničky na EP za tak silné, že jsou hodně prožité, vycházejí ze vzpomínek, i když v nich hodně pracuju s metaforami.

Řeka, Záclonka i Snídaně jsou pozitivně laděné, skoro bych řekl láskyplné písničky. Jaké emoce ve vás vyvolávají vzpomínky na vaše dětství?

Do devíti let paráda. Pak to bylo chvilku trochu podivné. Mě hrozně bavilo dětství v Mariánských Horách v Ostravě, kde jsem bydlela do těch devíti. Pak se rodiče rozešli a my se s mamkou přestěhovaly do Poruby, což je sice taky Ostrava, ale úplně jiná městská čtvrť. Bydlely jsme v garsonce po prababičce, pak v „domě hrůzy“, jak se tam říkalo komunistickému baráku, kde čím výš jste bydlel, tím to bylo horší. V tom domě se děly věci, občas někdo skočil z okna... A pak přišla puberta, tu jsem taky neměla zrovna jednoduchou.

Z alba Břehy tematicky vyčnívá titulní píseň, zpívá se v ní o mediálním infotainmentu, hysterii sociálních sítí, složitém hledání pravdy. Co vás k téhle písničce inspirovalo?

Text jsem psala v roce 2016 původně pro Vladivojsko, což byla kapela, v níž jsem se soustředila i na společenskou kritiku, přišlo mi, že to k metalu a Vladivojsku patří. V té době mě taky hodně zajímalo prolnutí oblíbených filmů, především hororů, do textů Vladivojska. Písnička Břehy byla úplně na začátku parafráze na Matrix a tak se původně taky jmenovala.

Vladivojsko se nakonec rozpadlo, ale k té písni jsem se jednou doma vrátila s akustickou kytarou, složila jsem úplně novou aranž, právě pro kytaru a violoncello, a najednou dostala úplně nový význam. Z Matrixu zůstal jen odkaz v textu: „Červená ti změní snění v realitu, co skrývá se mi“. Možná si pamatujete na scénu, kdy Neo dostane od Morphea dvě pilulky s tím, že pokud si vybere červenou, pozná pravdu, která vůbec nebude příjemná...

Břehy jste na EP zařadila hned ve dvou verzích, studiové i živé. Co vás k tomu vedlo?

Karolina mi do života přivedla zajímavé hudebníky, vedle Terky Čepkové taky Kamilu Csenge, kytaristku, která studovala Berklee a hodně se věnuje metalu a jazzu. Normálně bychom na sebe asi nenarazily. Chtěla jsem k EP místo klipu udělat live session, protože mám málo živého materiálu a zároveň mě různé live sessions hodně baví sledovat. Vybrala jsem skladbu Břehy a během pár zkoušek jsme tu písničku s kapelou a Kamilou jako hostem posunuli zase úplně jinam.

Už poněkolikáté vydáváte nové písničky na albu ve formátu EP. V čem je pro vás album o pěti až šesti písních komfortnějším způsobem zaznamenání vaší tvorby?

Mám pocit, že na EP se mi líp daří uhlídat koncepci alba. Taky můžu pěti nebo šesti skladbám věnovat víc energie a snáz na to našetřím. Před vydáním EP Břehy jsem měla materiál na celé album, takže mi ještě nějaké písničky zbyly, ale já už bych to prostě nezaplatila. EP je praktický formát, který mi dává smysl. 

Krátce po vydání EP Břehy jste oznámila vznik nového projektu Kyuubi, který jste poprvé představila na festivalu v Jihlavě. Kdo jsou Kyuubi?

Kyuubi je posvátná japonská devítiocasá liška! A taky Uma Zenko, Ebi Tenko a Tori Yakö, které hrají hudbu na pomezí fiktivního filmového soundtracku, lo-fi world music a řízené improvizace. Za futuristickými maskami těch tří lišek se skrýváme my tři: já, Karolina Šustová a Terka Čepková.

Skladby z EP Břehy mě baví, jsou krásné, ale písňovou formou jsem už přesycená. Když jsme letos jely s holkama na soustředění, chtěly jsme původně dělat na nových písničkách. Ale pak mě napadlo, co kdybychom se na to vykašlaly a jen improvizovaly? Od té doby, co se mi narodila dcera Žofka, jsem začala pracovat se zvukem a rozšiřovala svůj zvukový repertoár. Začaly mě bavit syntezátory. Svůj hlas používám skrz různé efekty jako živý modulátor. Baví mě zvukový design.

S Karolinou a Terkou jsme během soustředění natočily několik kompozic a dostaly jsme se při tom až do transcendentálních stavů, což se mi už dlouho nestalo. Pak jsme uspořádaly veřejnou zkoušku a ověřily si, že to lidi baví. A vznikla skupina Kyuubi.

Na co všechno v Kyuubi hrajete?

Uma Zenko na akustické dřevěné nástroje – třeba na dombru, nástroj z Kazachstánu, řecký baglamas nebo housle, a to kombinuje s virtuálními instrumenty a sound designem. Tori používá basový syntezátor, bezpražcovou basu a pětistrunnou baskytaru. Já jako Ebi hraju na analogový synťák, který používám na organické beaty, další synťák mám na harmonie. Nejvíc ale pracuju s hlasem a efekty. Hraju také na elektrickou kytaru a postupně to rozšiřuju. Je to celé zvukově nesmírně barevné a hodně zvláštní.

Díky Kyuubi se taky vracím k performanci a kostýmům, což je v úplném protikladu k civilnímu písničkářství, kterému jsem se věnovala dřív. S Kyuubi se mi otevírá úplně nová přítomnost, chci tomu projektu věnovat maximum času, protože mě to neskutečně baví.

Loni jste začala – zase trochu překvapivě – vystupovat s Evou Turnovou, bývalou baskytaristou Plastic People of the Universe. Jak se to přihodilo?

Jednou jsem Evu doprovázela na jejím autorském čtení, myslely jsme si, že zůstane jen u toho, ale nakonec jsme utvořily duo Rozkoš a od té doby jsme hodně koncertovaly po klubech a hospodách. Obě vedle muziky taky píšeme, Eva svoje skvělé sloupky, já zase své Vladibajky, takže je někdy proplétáme. Součástí našeho programu je ale třeba i předělávka Anarchy in the U.K. od Sex Pistols nebo Hallo Spaceboy od Davida Bowieho.

Eva je nesmírně inspirativní člověk, obdivuju, jak si celé roky dokáže udržet svobodu. Žije si na chalupě v Rozkoši, kde maluje, hraje na basu, vaří kombuchu a píše. Ta svobodomyslnost z ní úplně tryská. Ráda s ní trávím čas.

Vedle písničkové tvorby skládáte i scénickou a filmovou hudbu, ale taky hudbu pro audioknihy. To je asi zajímavá práce, ne?

Super! Pracuju nejvíc pro vydavatelství OneHotBook na audioknížkách pro děti i pro dospělé, kriminálkách i eposech... V těch žánrech si tak poletuju a dost mě to baví. Co se týče divadla, naposledy jsem skládala hudbu pro představení Bílá Voda v Městském divadle Brno, což byly kompozice pro živý smyčcový kvartet.

Za filmovou hudbu jste už byla dvakrát nominována na Českého lva – za Hřebejkovu Nevinnost a za drama 8 hlav šílenství. Rýsuje se něco dalšího?

Bohužel, zatím nebyla další příležitost. Ale já se tím nijak netrápím, zajímavé práce je dost. Mám Kyubbi, mám Evu, mám audioknížky, je toho až až. A na jaře mě čekají čtyři divadelní premiéry, možná pět...

Na sklonku roku 2020 jste měla těžký úraz, který vás na čas vyřadil z uměleckého provozu. Ovlivnilo vás to nějak?

Na některé věci si od té doby nepamatuju, úplně se mi vymazaly z hlavy, a kromě paměti mám lehké problémy s čichem. Ale jinak jsem se z toho celkem rychle dostala, určitě i proto, že jsem v té době zažívala velmi epickou lovestory. Po tom pádu ze schodů se mi všechno rozmlžovalo, nemohla jsem nic sledovat ani číst a moje partnerka mě musela třeba i koupat, protože jsem měla zlomené obě ruce. Výstup z komfortní zóny to byl absolutní.

No, a tři měsíce po úrazu jsem otěhotněla. První trimestr jsem problila, ve druhém jsem založila novou kapelu a vydala desku Tam v hluboké tmě tepe a září, třetí trimestr byl příšerný a na konci roku 2021 se narodila Žofka a já na rok přestala hrát.

Proč?

Trpěla jsem spánkovou deprivací, necítila jsem se na koncertech dobře. Ani jsem nechtěla jezdit hrát s malým miminem. Rozhodla jsem se to raději přerušit. Měla jsem pocit, že jsem vyhořelá.

Co vám zase zvedlo sebevědomí?

Hodně mi pomohla režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová, která mi po porodu nabídla práci na hudbě k inscenaci Marie Antoinetta v libereckém Divadle F. X. Šaldy. Zase jsem začala pracovat a pak už se rozjela kapela a další aktivity. První dva roky po porodu jsem ale byla k smrti unavená. Dneska už je to mnohem lepší, Žofce už budou tři, líp spí a tak teď zažívám fakt dobrý období. I když teď je zase Žofka nemocná a chytly jsme to od ní, takže je to úplně na...

Máte ještě chuť rozvíjet i svou kariéru výtvarnice?

Nové EP vyšlo i v exkluzivní vinylové edici s originálním obalem, který jsem sama zpracovala. Byl to můj dvojí plán, výtvarný a podnikatelský. Výtvarný v tom smyslu, že jsem našla cestu, jak se zas aspoň trošku o to výtvarno otřít, když na něj vůbec nemám čas. A podnikatelský v tom, že při množství deseti kousků, které jsou vyrobeny v nejlepší možné kvalitě a s originálním obalem, si mohu dovolit prodat je draze – část z toho mi doplatí náklady na EP, část na klip k Řece. A ještě mi malinko zbylo na rozvoj projektu Kyubbi. Vždycky hledám cestu, jak ukočírovat náklady a současně udělat něco fakt zajímavého a exkluzivního.

Když se ohlédnete za dvaceti lety, které jste na hudební scéně prožila, máte pocit, že se vám vyplatilo jít si svou cestou, bez ohledu na řekněme komerční dosah svých rozhodnutí?

Určitě jsem nasekala neskutečné množství chyb, ale nelituju – rozhodně ne toho, že jsem nešla vstříc komerci. Protože kdybych uvízla v něčem, z čeho by nešlo jednoduše vystoupit, byla bych strašně nešťastná. Mě baví rozjíždět projekty, které musím budovat úplně od nuly a pokaždé jsou jiné. Přijdu si pořád jako dítě, které má pocit, že s každým novým projektem a novou deskou našlo svatý grál, ale nikdy tomu tak není. Nakonec je to asi dobře, protože člověk má o to větší potřebu, touhu a chuť jít a hledat dál.