Vladivojna La Chia, zdroj: Facebook umělkyně

Vladivojna La Chia: Svobodně tvořit je nade vše

Skládá hudbu, píše povídky, básně, kreslí, maluje, fotí, mluví doslova vlastním jazykem a aktuálně obráží republiku s pásmem básní Anny Barkovové 8 hlav šílenství. Na jedné z nedávných štací, v kostele sv. Markéty v Šonově u Broumova, jsme se však s Vladivojnou La Chia zastavili také u jiných témat – u rozdílů mezi její filmovou a autorskou hudbou, doprovodné kapely, Colours a taky humra.

Hymnu a lá humr na humra jsem slyšel poprvé. Kde a jak se z něj staly dudy?

Myslím, že někde na Valašsku. Několik let jsem ho nosila na hlavě, pak na popruhu kytary a nakonec se „zdudnil“. Koupila jsem ho někdy v roce 2007 v New Yorku, kam jsem jela na pár měsíců po škole. Byla to hodně zvláštní doba a ten humr k ní patří, akorát se během svého života různě transformuje. Hymnu na něj hraju už tak tři, čtyři roky a hodně s ním jamuju.

Na ČSFD jsem četl, že „Vladivojna chvíli nuceně chodila na hudební školu, ale nebavila ji teorie a brzy byla vyloučena za demoralizaci ostatních dětí”. Co se tehdy vlastně stalo?

Nevěřte všemu, co je na ČSFD. Nuceně jsem nikam nechodila, ale teorie mě skutečně nikdy nebavila. Poté, co jsem místo učení dělala s dětma kotouly, mě slušně z hudebky vyloučili.

Mamka mě tam dala, protože jsem měla jako dítě těžké problémy s dýcháním. Musela jsem chodit dvakrát týdně dýchat kyslík do ordinace ve Vítkovicích, kde spolu se mnou bylo asi deset dalších lidí různého věku. Pouštěli nám k tomu třeba Krotitelé duchů. Prostě sedíte v křesle, máte na tváři dýchací přístroj a musíte dvě hodiny vydržet. Strašná otrava. Doktorka doporučila, ať hraju na dechové nástroje, že mi to roztáhne průdušnici a plíce, a já od malinka milovala saxofon. Je mi líto, že jsem neudržela chvíli pozornost.


Z hraní v kostele sv. Markéty v Šonově u Broumova se mně vybavuje úryvek z Kitchennových Sudet: „A starý fabriky, co vypadaj jak vymlácený kostely.“ Co Jakub König říkal na váš metalový cover?

Vykřikl: „Hej, Vojno, to je ale super cover!“

Standa Pitaš vás na Broumovsko nepozval poprvé. Prvně jste ale hrála v kostele, kde před vámi vystupovali Marián Varga, Monika Načeva nebo ještě jednotní Plastic People of the Universe. Co to pro vás znamenalo?

Jsou to všechno velké persony a věřím, že si atmosféru v kostele taky užili. Bylo úžasné sledovat to procesí, které jde polní cestou ke kostelu na koncert. Mám velkou radost, že přišlo tolik lidí i přesto, že byly Velikonoce. Co mi Standa povídal, ten kostel má fakt ohromnou historii. Vždyť v něm ještě zůstaly stopy po kulkách z války. Celé to prostředí Broumovska je dechberoucí. Akorát ty kocoviny bolí.

Jako dítěti vám vadilo, že „máte ženské jméno, hrála jste si s puškami, s kluky jsem zažívala spoustu dobrodružství, lezli jsme po střechách a do kanálů”? Jaký je vůbec váš současný postoj k ženským a mužským stereotypům?

Můj současný postoj je, řekla bych, moudře otevřený. Stereotypy tvoří společnost, nikoliv jedinec. Každá žena a každý muž mají jiné potřeby, touhy, sny a cíle bez ohledu na pohlaví. Společnost, ale ještě potřebuje trošičku dozrát, aby člověka respektovala v celé jeho šíři.

Působíte jako velká individualistka. Nedrhne kvůli tomu komunikace s doprovodnou kapelou?

Moc té otázce, přiznám se, nerozumím. Moje komunikace s kapelou je, řekla bych, velmi efektivní a přátelská. Doprovodná kapela je složená z takových lidí, aby nám spolu bylo dohromady dobře a hlavně, aby to skvěle hrálo. Na prvním místě je práce. Pokud někdy drhne komunikace, což je normální úplně ve všech kapelách, není to proto, že je někdo individualista (i když vlastně taky přesně nevím, co tím myslíte), ale že je zkrátka někde něco blbě. To se prostě vyřeší a jde se dál.


Liší se vaše filmová a vlastní hudba i v něčem jiném, než že v prvním případě se trefujete do cizí představy a v druhém vyjadřujete tu svoji?

Předně v sólové tvorbě řeším stejnou měrou hudbu a texty. Texty jsou skutečně důležité, pak jakási stavba a aranž písně. Ve filmové hudbě pracuju s motivy. Nejsem zatížená texty ani písňovými formami. V jistém smyslu tam je více svobody, pakliže ctíte scény, scénář a vizi režie.

Skládáte hudbu, píšete povídky, básně, kreslíte, malujete, fotíte, doslova mluvíte vlastním jazykem… tak mě napadá, kdo koho našel dřív? Jestli 8 hlav šílenství vás nebo vy je?

8 hlav šílenství je kniha básní, prózy, deníkových zápisků, útržků z dopisů a sešitů Anny Barkovové a zároveň je to film Marty Novákové, ke kterému jsem složila hudbu. Potom je to i název písničkového soundtracku, který vyšel u Supraphonu souběžně s premiérou filmu (2017). 8 hlav šílenství našlo mě a já mu dala svou kreativitu a pokusila se dát jiný život. Zhudebnila jsem Anniny básně a připravila s Martou Novákovou a svou kapelou velmi zajímavý recitál.

Film Marty Novákové pojednává o geniální ruské básnířce Anně Barkovové (1901-1976). Viděla jste nějaké podobnosti mezi jejím a vaším životem?

Její život byl nesmírně těžký. Představte si, že žijete v Rusku, vládne vám Stalin, chcete svobodně psát, tvořit a navíc jste žena. Anně bylo ve dvaceti prorokováno, že bude největší ruský básník, větší než Puškin. Nakonec strávila 22 let v Gulagu a zemřela zapomenutá ve vyhnanství. Naše životy se skutečně nemohou rovnat. Snad jen v tom, že svobodně tvořit je nade vše. Je to pro mě víc než všechno ostatní a tohle Anna měla dost stejné. 

Jak snášíte, že film má v tuto chvíli na ČSFD 40 %?

Já to popravdě nijak neřeším. Jsem zvyklá, že se s ČSFD ne vždy názorově ztotožňuji. Pro mě je důležité, že ten film je prostě výborný.

Jako skladatelka jste v podstatě věrná Janu Hřebejkovi a už zmíněné Martě Novákové. Nelákalo by vás pracovat i pro jiné režiséry?

Já nejsem věrná ani Honzovi Hřebejkovi ani Martě Novákové. Živím se hudbou. Pracuji s tím, kdo mě osloví a jehož nápad či práce se mnou nějak rezonuje, takže jsem schopná jeho filmu pomoci. Že se na mě někteří režiséři obrátí znovu, mě těší. Znamená to, že byli spokojeni. Jan Hřebejk má svého dvorního skladatele, Aleše Březinu, ale dává prostor i jiným skladatelům, proto jsem dostala příležitost i já, čehož si velmi cením.

Pocházíte ze slezského tavícího tyglíku, který dal světu Pavla Dobeše, Nohavicu, nebo Buty. Platí pořád, že hudba z Ostravska hýří všemi barvami?

Ostrava je třetí největší město v ČR, takže tam je logicky hodně velké podhoubí slavných muzikantů. Jinak v Ostravě byl vždycky nesmírně zajímavý underground nebo kapely z výtvarných škol, které vytvořily vlastní nosnou subkulturu jako třeba I love 69 Popgejů.

Jaký je váš postoj ke Colours? Na jednu stranu jde o významnou nadregionální podívanou, na tu druhou čelí i kritice ve vztahu k dramaturgii a sponzoringu firem jako ArcelorMittal nebo ČEZ.

Dělat takto velký festival je pro mě hodně velké sci-fi. Neznám ten proces natolik, abych mohla být pragmaticky kritická. Jedna část mé osoby Colours Of Ostrava fandí, je hrdá, že Zlata Holušová vybudovala takovýto evropský fenomén právě v Ostravě a že jsem tam hrála. Další část mé osoby se jako divák Colours už vyhýbá. Je pro mě osobně až příliš předimenzován a zajímají mě spíš kapely z menších pódií. Zrovna letos tam ale budou dobré i velké hvězdy: The Cure, Florenc And The Machine atd. Sponzoring je o šílených kompromisech. Nevím, jak bych fungovala na místě pořadatelů. Vím, jak bych fungovala já, Vladivojna versus sponzoři. Jestli funguje Colours versus sponzoři naprosto správně, už bez hlubšího prozkoumání nedokážu zhodnotit. Na to už jen čisté pocity nestačí.

Jako rodilá Ostravačka jste jednou nohou v Polsku, kde jste svého času na rádiu Krakov byla docela populární. Jak je to teď?

To bylo ještě s kapelou Banana. Byli jsme zhruba tři týdny na první místě alternativního žebříčku Alternativna Lista Przebojow a pak tam měli několik skvělých koncertů, ale po našem polském manažerovi se slehla zem. Prý měl problémy s mafiány. Existují dvě verze. Jedna, že byl zavražděn a druhá, že uprchl do Států. Od té doby jsem v Polsku nehrála.