Vlastislav Matoušek: Hudebně vzdělaný člověk je v životě připraven úplně na všechno

Rozkročenost mezi rockem, soudobou vážnou hudbou, etnickou hudbou, středověkou hudbou a experimenty všeho druhu, navíc bez ohledu na přibývající roky, nemá každý. A když dojde řeč na japonskou flétnu šakuhači, jen málokdo u nás jméno Vlastislav Matoušek nezmíní. Vystupuje stejně tak sólově, jako je funkční SIDEMAN v celé řadě kapel a projektů.

Na stránkách máš podtitul „composer and performer“. Čím se cítíš být víc?

Vše, co kdy v hudbě dělám (včetně musikologie, vyučování na universitách, zpěvu polyfonie, alternativního rocku, dirigování i meditace), je pro mě především širokým „inspiračním polem“ pro komponování – tak se cítím být především skladatelem. Na podiu k tomu navíc jako interpret zažívám extázi, cosi jako spirituální orgasmus, bez kterého by mne život tak netěšil – takže jako performer jsem subjektivně za komponistou o chloupek v závěsu.

Kromě toho, že jsi muzikant, jsi i etnomuzikolog. Má to nějaké kořeny v dětství?

V rodině nikdo na žádný hudební nástroj nehrál. Předškolní věk jsem prožil ve 400 let staré chalupě v Šedivci u Letohradu, u rodičů mojí matky. Tam se každý večer při petrolejové lampě vyprávělo a zpívaly se „československé“ a ruské lidové písně, neboť můj děda Josef Barnet, ročník 1883, byl hrdinný legionář v Rusku, babička nesmírně ráda zpívala, a rádio se poslouchalo jen když byly zprávy. Babička si mě vždy brávala na společné draní peří k sousedkám jako spolehlivého baviče, neboť jsem za hrnek přeslazeného čaje byl ochoten celé hodiny zpívat v ruštině přisprostlé vojenské písničky. To jsou moje první hudební vzpomínky a performance. A zřejmě i pradůvod záliby v asijských kulturách a etnické hudbě.

Byl jsi muzikální dítě? A jaké vlastně byly v té době možnosti – pokud dobře počítám, vyrůstal jsi hlavně v šedesátých letech, kdy skončil nejtužší stalinismus a mluvilo se o období uvolnění?

Ve škole moje nápadná hudebnost vedla k doporučení mým rodičům přihlásit mne do LŠU, tedy Lidové školy umění. Doma se jen zeptali, jestli chci chodit do hudebky, já řekl, že ne – a tím jsem se s hudebním vzděláním minul. Až v 9. třídě jsem objevil kouzlo kytary, zjistil, jak spolehlivě to působí na děvčata a jaká to je extáze poslouchat lidi, kteří na to umí a zkoušet objevovat ty jejich finesy.
Když jsem pak chtěl se svými prvními středoškolskými bigbítovými formacemi, při studiu SPŠ elektrotechnické v Jičíně, veřejně vystupovat, musel jsem, coby vedoucí souboru, složit tehdy povinné tzv. Kapelnické zkoušky. K těm jsem se musel naučit mimo jiné též spoustu věcí z hudební teorie, zjistil jsem, že mne to fascinuje stejně jako samotná hudba.

Což předpokládám vedlo k samostudiu. Co tě formovalo?

Nejdřív jsem si přečetl starobylou Nauku o harmonii Josefa Bohuslava Foerstera a uvědomil si, že elektrotechnika je mým zásadním životním omylem. Pochopil jsem konečně, že mým osudem je hudba a musím začít cílevědomě usilovat o co nejvyšší hudební vzdělání. Po maturitě v roce 1967 jsem prozatím nastoupil do zaměstnání v odd. konstrukce vývoje a výzkumu Závodů průmyslové automatizace v rodném Trutnově a konečně se také hned přihlásil do LŠU, kde v té době řediteloval pan Michael Čakrt, pravý to aristokrat duchem i rodokmenem, jeden z prvních absolventů skladby na HAMU. Začal jsem hrát na klasickou kytaru, studoval klasický zpěv, a u profesora Čakrta harmonii, kontrapunkt a posléze kompozici (krátce byla tehdy mojí spolužačkou Dáša Voňková!). Po sedmi letech jsem opustil „slibnou kariéru konstruktéra“ (což mi rodiče nikdy neodpustili), a nastoupil jako nekvalifikovaný učitel hry na kytaru, klavír a akordeon v LŠU Žacléř. Tam odtud jsem se pak hlásil, pod záminkou zvýšení své kvalifikace, ke studiu hudební vědy na FF UK v Praze. V roce 1977 jsem byl konečně přijat, radoval jsem se, že si v klidu budu studovat hudební vědu a dopřipravím se mezi tím ke studiu skladby na HAMU.

Jak to dopadlo? Když slyším rok 1977, tak nějak předem tuším, že úplně hladce to asi proběhnout nemohlo...

Měli jsme tehdy na hudební formy a další disciplíny Petra Ebena, kterému jsem přinesl k nahlédnutí své skladby vytvořené pod dohledem pana Čakrta. Asi po hodině mi důrazně doporučil, ať se dál nezdržuji s hudební vědou, a musel jsem mu slíbit, že ještě ten den si podám přihlášku ke studiu skladby na HAMU. Samozřejmě jsem si nedovolil neuposlechnout. Nepočítal jsem, že by mne mohli přijmout hned na poprvé, když jsem neabsolvoval konzervatoř, ale měl jsem údajně skvělé talentovky a tak jsem od roku 1978 začal studovat svou vysněnou skladbu na HAMU. Přes všelijaké ty peripetie - jak praví klasik - po 3. ročníku mne například zavřeli za paragraf 100, tedy pobuřování.

To tehdy mohlo být cokoli. Za co konkrétně?

Za žertovné básničky o komunistech, příslušnících VB a sovětských vojácích. Odseděl jsem si 15 měsíců ve věznici Plzeň-Bory, kde jsem měl skutečně sympatické spoluvězně, třeba Jiřího Dientsbiera a Václava Havla. A samozřejmě mne vyloučili ze studia. Byla to trnitá stezka, ale nakonec se mi podařilo při zaměstnání ještě před rokem 1989 přece jen dostudovat. I takové věci se občas přihodí…

Dnes jsi známý především jako hráč a propagátor japonské flétny šakuhači. Já tě ale úplně poprvé zaregistroval v osmdesátých letech v kapele Máma Bubo. To už jsi ale měl za sebou třicítku. Co bylo předtím?

Vedle přípravy na studium hudební vědy a skladby na HAMU jsem vždy měl nějaký ten bigbít. Při studiu jsem si pak vydělával víkendovým hraním po hospodách, vinárnách a horských chatách, neb jsem měl již tři děti z prvního manželství a musel jsem je uživit. Po příchodu na studia do Prahy jsme založili s Jiřím Mazánkem a Karlem Babuljakem kapelu Relaxace, první československý soubor inspirovaný etnickou, zejména indickou klasickou hudbou. Premiéru jsme měli na posledních 9. Pražských jazzových dnech v roce 1979 na Folimance, ty další již byly zakázány. Tam se mimochodem také poprvé objevili Psí vojáci a Jablkoň. S Relaxací jsme natočili EP vinyl a asi 6 CD, první pořady v televizi, například Hudební vizitku. V roce 1987 jsme dokonce byli devět měsíců v profesionálním angažmá ve Státním souboru písní a tanců, nositeli řádu práce. Kde mi dali doporučení ke studiu a dost zásadně tak napomohli mému dostudování. V roce 1994 jsme zase hráli deset dní na takovém kuriózním festivalu v Egyptě. Dodnes si spolu zhruba jednou do roka s Relaxací někde zahrajeme. Ale už hned po mém příchodu z vězení jsme s Karlem Babuljakem, Jirkou Charyparem a Zdeňkem Duroněm založili Máma Bubo, a v roce 1983 na jaře řádně otřásli porotou na Beatsalonu v Dopravních podnicích.

Otřásli jakože jste ji vyděsili? Jak reagovali?

To bylo hodně veselé. Celé to moderoval František „Ringo” Čech, řečený „Kovář neohebných sloves“, se kterým jsme si nejprve spolu vzájemně povyprávěli o našich vězněních za pobuřování. Pak se nás poptal na informace o kapele a jak nás má představit. Při tom ho Karel uctivě požádal, aby ho neuváděl jménem, nýbrž jeho oblíbenou přezdívkou Bubol. Jak jsme vstoupili na pódium, hned vtipně spustil: „Tady jeden z hudebníků, Karel Babuljak, chce, nevím proč, abych mu říkal Bůvol.“
V porotě byl mimo jiné i publicista Jaromír Tůma. Ten se nás při pohovoru bezprostředně po koncertě zjevně rozrušen zeptal: „Čeho jste chlapci tímhle chtěli dosáhnout? Já se ještě teď celý třesu!“ Načež Karel Babuljak s kamennou tváří pronesl: „No to je právě jedna věcí, které jsme skutečně chtěli dosáhnout!“ Pak nás pochválili jak skvěle všichni hrajeme, já dostal dokonce diplom za nejlepší výkon na baskytaru, a do finále jsme nepostoupili.

Tehdy jsi hrával na podomácku vyrobenou baskytaru. Co tě k tomu vedlo? A kdo a podle čeho ji stavěl?

Přímo na tom Beatsalonu mi kdosi půjčil originál rickenbackera, který mne řádně vykolejil a znejistil. Byl to přece jen nezvyk. Tou dobou jsem už na svou první, v sedmnácti letech vlastnoručněně vyrobenou na modro natřenou baskytaru, která pak někde skončila v bývalém Muzeu Pop-music nehrál, ale na počest Beatles jsem měl Hofner Violin Bass. Nakonec jsem skončil u korejské kopie Jazz Bass, na tu se mi hrálo nejlíp. Za totáče vůbec nebylo jednoduché sehnat slušný nástroj a já chtěl hrát na bezpražcovku. Bylo mi líto trhat pražce z Jazzbassy, a tak jsem si koupil obal na pušku, do kterého jsem si pak zkonstruoval a vyrobil vlastní basu, s laděním u kobylky, aby se hlavně dobře a snadno nosila. Na tu dodnes hraju. Teď bych si snadno mohl pořídit bezpražcovou Jazzbassu a opravdu jsem občas lehce v pokušení...

Kapelu Máma Bubo jste ovšem velmi brzo přetvořili z crazy rockové nové vlny na elektronickou formaci. To nějak souviselo s pověstným režimním tažením proti kapelám „Nové vlny se starým obsahem?“

To byl spíš přirozený vývoj a proměna preferencí, začalo mne víc bavit hrát na klávesy a syntíky. Samozřejmě jsme byli okamžitě na seznamu pranýřovaných kapel a hned jsme zareagovali písní Nová vlna se starým obsahem, kterou dodnes hrajeme. Tam se zpívá „... neplač, neplač nenaříkej, vždyť ti dovolej, bejt naživu, dejchat, makat, chlastat každej den...“ A jiné podobné veselosti.

Když jsem někdy před dvaceti lety poprvé slyšel vaše následné skladby z až později vydaného alba Planeta Haj, které dokonce nedávno vyšlo v reedici na vinylu a i mladší generace si všimla, jak nestárne, byl jsem v šoku. Ten elektronický minimalismus byl tehdy pro českou scénu něco zcela nového. Jak jste přišli k vybavení? Tehdy přece sehnat syntezátor nebo automatického bubeníka bylo u nás strašně těžké?

V mém případě to bylo spíše inspirováno studiem kompozice na HAMU, kde mne vždy nejvíce zajímalo experimentovat a hledat nové možnosti vyjadřování. Když pak koncem osmdesátých let v Máma Bubo nastalo okouzlení popem, už to přestalo být pro mne zajímavé. No a byla to vlastně ta zoufalá snaha sehnat někde elektroniku a efekty, které se tu nedaly legálně pořídit, co mne přivedlo do vězení. První mou bytovou prohlídku policie zdůvodnila právě pátráním po jakýchsi pašovaných kytarových efektech, které jsem měl údajně od kohosi koupit. Ty se samozřejmě nenašly, ale zato hned našli Chartu 77, Havlovu Moc bezmocných a již zmíněné žertovné básničky o komunistech. Zavolali STB a 12 hodin prohledávali dům, zabavili spoustu věcí včetně otcových novin z roku 1968, odvezli mne do vazby v Hradci Králové... a vrátil jsem se za 15 měsíců. Tak to chodí, jak by jistě vtipně poznamenal můj oblíbený Kurt Vonnegut.

Čímž jsi mi ale neodpověděl, jak jste k těm nástrojům, které jste měli v elektronickém období Mamy Bubo, přišli. A co všechno jste tehdy vlastně konkrétně používali?

To již byla polovina 80. let a to se celkem bez problémů už dalo leccos koupit od kolegů, na inzeráty a z druhé ruky. Na nahrávku Planety Haj jsme si některé nástroje i půjčili, např. Mikromoog, na který jsem hrál některé basové pasáže, třeba v celé úvodní Planetě Haj. Já měl kromě hračky Cassio VL 1 (kterou jsem si z nostalgie nechal dodnes), svůj Roland SH 101, dobře je vidět v klipu Nemám tvář na Hudbě 85 a ještě jakýsi další keyboard s drobnějšími klávesami (opět spíše hračka) kvůli rejstříkům standardních zvuků, např. Fender piána, Hammondek atd. Hodně jsem pak v 80. letech využíval kvůli skvělým zvukům bezklávesový modul tehdy asi nejslavnějšího syntíku Yamaha DX 7. V 90. letech jsem to vše hodně experimentálně využíval při vytváření desítek elektro-akustických kompozic pro ČRo ve studiu v Karlíně. V současnosti mi připadá mnohem zajímavější nahrávat a transformovat zvuky přírody (z Japonska jsem si přivezl např. skvělou nahrávku červotočů!) a do toho pak živě hrát na pódiu. No a v bigbítu je pro mne nejzajímavějším nástrojem baskytara a klíčovým projevem zpěv.

Ještě počátkem 90. let si pamatuji, že jsi hrával jednak etnickou hudbu, a zároveň ještě a hrál s Janem Burianem a alternativními kapelami. Kde a kdy se zrodilo tvé okouzlení flétnou šakuhači?

Etnická hudba mne zajímala od střední školy, objevil jsem ji pro sebe společně s jógou a byla posléze předmětem etnomusikologie, kterou jsem od Sametu přednášel na HAMU a později též na Ústavu hudební vědy na FF UK. S Relaxací hrajeme spolu etnem inspirovanou hudbu v původní sestavě s Karlem Babuljakem a Jirkou Mazánkem již 39 let.
S Janem Burianem nás pojily jakési tajemné rodinné vazby, jeho maminka Zuzana Kočová byla od doby společných studijí blízkou kamarádkou naší babičky PhMr. Heleny Klečkové, matky mojí ženy Kláry. Občas jsme se společně setkávali a naše dítka obdivovala zejména Zuzaniny pískomily. A na jednom z Valašských špalíčků ve Valmezu jsme se s Janem domluvili, že by nás těšilo si spolu zahrát nějaký alternativní bigbít. Dal mi pak své texty, na které jsem skomponoval a zaranžoval repertoár naší kapely Zvláštní Vydání, kde jsme společně zpívali, on hrál na syntíky a já na baskytaru. Vystřídali jsme řadu bubeníků včetně Ludvíka Kandla a neméně kytaristů jako byli Jirka Charypar, se kterým jsem hrál v Máma Bubo nebo František Janče, se kterým jsme měli již po Sametu s Janem Jeřábkem extrémně alternativní trio Před vaším letopočtem. LP Před vaším letopočtem, které nám vydal Primus v roce 1991, a kazetu Nejprodávanější deska, vydanou u Pantonu v roce 1991, si ze svých rockových nahrávek nejvíce považuji.

Co ta japonská flétna?

Se šakuhači to bylo přesně tak, jak jsem to napsal kdysi v esejíku Někdy stačí naslouchat... pro Prague Shakuhachi Festival. Cituji: Kdysi dávno jsem se řízením osudu ocitl v Bránickém divadle na koncertě japonské tradiční hudby. Takové věci se mi stávaly často, neb coby vystudovaný komponista, začínající etnomusikolog a dlouholetý veterán nejrůznějších undergroundových, alternativních a experimentálních souborů jsem se o hudbu jiných kultur intenzivně zajímal. I japonskou tradiční hudbu jsem znal, jak z nahrávek, tak i z odborné literatury. Nepřekvapilo mě tedy ani, když na jeviště, kde jsem byl zvyklý sledovat hry Járy Cimrmana a hrát scénickou hudbu v Rónově „Malém Nezbedovi“, vstoupil v tradičním japonském kimonu z období Edo nenápadný Japonec s pádným kusem bambusu v rukou. Ano, nepochybně! To je ta slavná flétna šakuhači, kterou jsem se zvláštním zájmem poslouchal například na nahrávkách ansámblové hudby sankjoku a která, jako jeden z těch zajímavějších rejstříků, nechyběla na žádném slušnějším syntetizéru! Trochu udiveně jsem sledoval, že ho zřejmě nikdo nebude doprovázet...
Pak zazněly první dlouhé tóny a já v šoku, fascinován naslouchal. Hrál sám. Dlouhé tóny a fráze zvláštních zvuků se jako korálky na vlákně zářivé energie odvíjely odkudsi z kosmického nekonečna. Svět se mi propadl za horizont a já se nekonečně pomalu trochu vznesl, jako ve stavu beztíže...
Když dohrál a já se probral, zpátky v našem světě přeludů, věděl jsem v tu chvíli, že můj život už nikdy nebude jako dřív. To bylo to, co jsem celý předchozí život hledal a marně se při tom snažil pochopit, co to hledám. Bylo to tak. Tak, jak si poznamenal John Cage: „Před studiem Zenu jsou lidé lidmi a hory jsou horami. Během studia Zenu se věci zmatou. Po studiu Zenu jsou lidé lidmi a hory jsou horami. Když toto prohlásil, byl Dr. Suzuki dotázán, „Jaký je tedy rozdíl mezi před tím a po tom?“ Řekl: „Žádný, jen nohy jsou kousíček nad zemí.“
Mnohé se může změnit... Někdy stačí jen naslouchat... Třeba flétně šakuhači...

Je těžké se na ni naučit?

Šakuhači je nejnevděčnější ze všech fléten na světě. Naučit se ji ovládat představuje dlouhé roky každodenního trpělivého cvičení. To samozřejmě většinu prvotních nadšenců do roka, či dvou odradí. Je to ale zcela zásadní životní výzva. Navíc je to prakticky jediný hudební nástroj primárně vytvořený jako sakrální pomůcka spirituálního povznesení prostřednictvím meditace dechu zakódované v hudbě. Není to cosi skutečně fascinujícího?

Využíváš ji i k improvizovaným vystoupením s často o dost mladšími spoluhráči. Co ti to dává?

Je to především skvělé hudební dobrodružství a předem nevypočitatelné inspirační pole. Je to jako komponovat, nebo hrát aleatorní hudbu: jedinou jistotou je, že nic není jisté. A to mi dělá radost.

Podařilo se ti někoho pro hru na ni nadchnout a „nakazit ho“?

Určitě se díky setkání se mnou pár stovek lidiček pro hru na šakuhači řádně nadchlo. Ale jak praví známé rčení: je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Těch, kteří si pak šakuhači učinili součástí svého každodenního života, jsou řádově jenom desítky. Ale například jeden z mých studentů se díky tomu přiženil do Kjota a stal se studentem jednoho z nejslavnějších japonských mistrů Yodo Kurahashiho III.

Kdo nebo co naopak nejvíc poslední dobou hudebně ovlivňuje tebe?

Dnes již spíše rekreačně sleduji experimenty v soudobé hudbě. Hodně inspirující je sledovat studenty při výuce. Zásadně fascinující jsou pro mne nové technologie. A nevyčerpatelným inspiračním polem mi celoživotně zůstává etnická hudba. No a nejraději poslouchám autentické nahrávky australských Aboridžinců.

Už dlouhá léta jsi respektovaný hudební pedagog. Měl jsi nějaké žáky, ze kterých máš zpětně radost, kam se ubírají, kterými se rád pochlubíš?

Za těch 28 let to jsou skutečně stovky absolventů skladby, hudební teorie a hudebního managmentu na HAMU a Musikologie na Ústavu hudební vědy FF UK v Praze, kteří prošli mýmy kursy Etnomusikologie, Rozboru skladeb atd, a stali se veleúspěšnými, skladateli, dirigenty, hudebníky, pedagogy, vědci, dramaturgy, publicisty, manažery, nebo se uplatnili skvěle i v úplně nehudebních oborech. Často jsem v rozpacích, když se ke mě s nadšením při nejrůznějších příležitostech hlásí moji bývalí studenti, a já se marně pokouším vzpomenout kdy, kde a co jsem je učil. Vždy mi to připomene, jak mnoho lidí si neuvědomuje, že právě hudební vzdělání zásadně a univerzálně stimuluje a rozvíjí naprosto všechny potenciální vlohy a schopnosti lidských bytostí. Hudebně vzdělaný člověk je zkrátka v životě připraven úplně na všechno.

Muzikanta již v důchodovém věku jsem asi ještě v téhle sérii neměl. Víc času – to může být celkem výhoda, ne? Jak si to užíváš? A chápu to správně, že dokud to půjde, tak tě z pódia nikdo nedostane?

Je to přímo báječné! Tajně doufám, že bych mohl naposled vydechnout na pódiu při vlastní performanci. Eventuálně ještě při orgasmu, to je z mého pohledu takřka totéž.

Kytara, baskytara, flétny, perkuse, klávesy, středověké nástroje, etnické nástroje... Je vůbec nějaký nástroj, na který bys chtěl hrát, ale dosud ses k němu nedostal?

Ne.

---

KDE HRAJE:

- Relaxace (1979 - dosud)
zpěv, tabla, perkuse, různé flétny (koncovka, fujara, pastierske píšťaly, dvojačka atd.), šakuhači, různé další etnické nástroje
- Máma Bubo (1983-86, od 2010 dosud)
zpěv, baskytara, syntezátory, šakuhači
- Schola Specialis Familiae (2000 - dosud)
zpěv a středověké nástroje - hackbret, trumšajt, gemzhorn, cornamusa, perkuse, dudy moldánky atd.
- Ensemble 108 Hz (2001 - dosud)
šakuhači, perkuse, zpěv
- Yamabushi (2016 - dosud)
hudba, zpěv, baskytara, frontman
- Vlastislav Matoušek doc. Mgr. Ph.D. (1992 - dosud) -
šakuhači

Plus inspirované hraní k němým filmům (od r. 2013 dosud) v nejrůznějších sestavách - viz CD Grafické partitury Jana Steklíka a CD Máj ve stínu stroje, vydané u Guerilla rec.

KDE HRÁL:

SPŠE Jičín (1964-1967)
- Preachers of Beat
- Ging

V Trutnově (1967-1981)
- Ear Tops
- Surrealistic Fool and Comp. (1969-70)
- Super Ego (1970-1971)
- Rosa (1971-81)
- System (1976-77)

V Praze (1977-dosud)
- Duodena Cantitans (1983-1998) sbor renesanční polyfonie
- Zvláštní vydání (s Janem Burianem st., 1988-1990),
- Před vaším letopočtem (1991-1993),
- Yamabu (1994-1996),
- Schola Specialis (1997-1999)

NA CO HRAJE:

Baskytara:
fretless vlastní konstrukce a výroby,
občas používám efekt pedál ZOOM B3

kombo: Hartke KB12 Kickback (500W),
v komorním prostředí MARKBASS Micromark 801

Shakuhachi:
- „Michiko“ (jmenuje se tak od r. 2002, kdy jsem na ni na přání samotné japonské císařovny Michiko zahrál pár frází na setkání císařského páru s prominentními členy česko-japonské společnosti v paláci na Kampě v Praze),
- 1,8 shaku = stopa = cca 303 mm, Myoan utaguchi (nárazná hrana) v D - výrobce Bonchiku, 1996
- 1,9 shaku, Myoan utaguchi - v Cis - výrobce anonymní - pozdní Edo Period (cca 200 let stará)
- 1,7 shaku, Kinko utaguchi - v Es - výrobce anonymní - ranné Meiji (cca 150 let stará)
- 2,4 shaku Kinko utaguchi - v A - výrobce neznám, 1996
- 2,6 shaku Myoan utaguchi - v G - výrobce Michal Vlček - 2018

Ostatní nástroje:
Coby kvalifikovaný organolog (organologie je subdisciplína hudební vědy zabývající se hudebními nástroji) při různých příležitostech hrávám na všemožné historické a etnické nástroje z vlastní rozsáhlé sbírky.

VYUČUJE NĚKDE:

Etnomusikologii a další hudebně-teoretické předměty na katedře Teorie hudby HAMU (1990 dosud) a na Ústavu hudební vědy FF UK v Praze (1999-2014 - do odchodu do důchodu), hru na šakuhači jsem vyučoval v semestrálních kursech (1997-2016) v rámci Česko-japonské společnosti. Nyní již výhradně doma v podobě osobních konzultací a to jen zájemce o tradiční skladby honkyoku, určené k meditaci. Kdo chce hrát na šakuhači pouhou hudbu, tomu dám samozřejmě instruktáž k správné pozici a tvoření tónu, vše ostatní je na jeho vlastní trpělivosti, tím se již nezabývám.