Vltava i na letošní novince hledá barevnou krásu světa
Roberta Nebřenského a jeho skupinu Vltava už novým kouskům nenaučíš. A je to vůbec potřeba? Při poslechu jejich nové desky Spass muss immer sein se dokonce vkrádá na mysl myšlenka, že by to mohl být ten nejhorší nápad ze všech. Poetický svět frontmana kapely je totiž tak svébytný, že i přes jasně rozpoznatelný rukopis je po letech schopen nabízet povědomé, leč stále zábavné, hravě melancholické novinky.
Činnost kapely Vltava po vzkříšení v roce 2010 můžeme charakterizovat jako rozvážnou. Ono vlastně celé fungování kvinteta nemá nic společného s lapáním současných hudebních vln. Je to samostatně plovoucí ostrov s vlastní atmosférou i časem. A právě ono mimoňství je pro řadu posluchačů jedním z velkých lákadel.
To ostatně krásně charakterizují před třemi roky „sebrané spisy“, které v případě Vltavy mají podobu boxsetu Náklad štěstí. Ke všem šesti řadovým deskám pětice přihodila ještě extra nosič plný nikdy nevydaných nebo opominutých snímků. Už v době vydání Robert Nebřenský sumíroval nové nápady, které pak kapela v covidové době zaznamenala na sedmou řadovou desku nazvanou Spass muss immer sein.
Už název nové desky, v překladu „Vždy musí být zábava“ (parafráze známého „Ordnung muss sein“) naznačuje, že i s novou deskou si Vltava udržuje jisté časové vakuum. „Původně byl název pouze částí textu Tati, haló!, v němž se kromě češtiny objevuje slovenština, němčina a maďarština. Píseň tak mimoděk připomíná naše monarchické kořeny a rovněž cosi z rozšafné švejkovské atmosféry, která je součástí našeho světa dosud,“ vysvětluje v promo materiálu Robert Nebřenský. Právě onen německý název se jako štafetový kolík objevuje hned v několika položkách desky. Některé míří do dětství, jiné jsou inspirované otcovstvím, další míří dokonce do budoucnosti
„Ve všech případech jde o svědectví destilovaná do hlubinné radosti,” říká o námětech konceptuální nahrávky Nebřenský coby zpěvák, kytarista a až na skladbu Pouto, která vzdává hold básni maďarského básníka a spisovatele Jánose Pilinszkého, výhradní autor materiálu novinky Spass muss immer sein. Každopádně textové výpravy charakteristické mnoha poetickými obraty jsou opět něžně zábavné a zároveň často zamyšlené originály, které na domácí rockové scéně nemají srovnání.
Co na desce jako hudebníci oceníte?
Základní pilíře kapely od počátku fungování, Roberta Nebřenského a klávesáka Františka Svačinu, doplnila už na minulé desce Čaroděj mladá krev. Konkrétně baskytarista Tomáš Uhlík, bubeník Ondřej Pomajsl a Ondřej Klímek hrající na saxofon, flétnu a klarinet. Jak už jsem naznačil na začátku, nové písničky se nepouštějí do experimentování. Nemají potřebu objevovat neznámé hudební krajiny.
I tak ale Vltava nabízí velmi barevné album. Rozverný rock'n'roll Tati, haló! nevzpomíná pouze na tatínka, ale i na první desky kapely. Novinka se dotýká houpavého reggae (Hebké malé rukavice nebo Splnící pero), samby (Goodbye smutku) nebo klezmeru (Do vody dál!). Základem je ale rozsáhlé poprockové pole, kde kapela využívá širokého arzenálu dechových nástrojů i klávesových rejstříků, které s chutí často swingují a nahazují jazzové „špílce“.
Tak či onak je z písniček jasné, že Vltava je sestavou instrumentálně výborně vybavených a zároveň sehraných muzikantů. Kolekce Spass muss immer sein se od veselého předchůdce Čaroděj přeci jen liší větším zastoupením melancholických, zadumaných (ne však zasmušilých) písní.
Spojení Vltavy s Lukášem Martinkem ve studiu Svárov přineslo mimořádně průzračný zvuk skladeb už na minulé desce a i tentokrát je poslech desky radosti pro audiofilův sluch. Když k tomu přidáme textovými i hudebními nápady napěchovanou sestavu šestnácti novinek sedmé řadovky, máme co do činění s další silnou výpovědí Vltavy, která bude relevantní po všech stránkách i o dekády později.
Vltava – Spass muss immer sein
100PROmotion, 2022, 55:39
80 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
