Vojtaano: Stand-up, písničkářství i skládání pro film se u mě prolíná

Vojto, brzo vyrážíš na turné s Cocotte Minute a Elektrïck Mann. Jak probíhají přípravy po lockdownech? Zkoušíš před zrcadlem? Nějaké solárko nebo fitko?

Hodně jsem hrál na kytaru a snažím se nějak přirozeně udržovat ve formě. Moc nepařím, jím zdravě, chodím na procházky se psem... Spíš jsem se snažil udržovat i během pandemie, aby to pak nebyl takový šok. Bál jsem se, že si nebudu pamatovat texty, ale ty během prvního koncertu naskočily, takže v pohodě. A stejně potom radši na pódiu improvizuju.

Prožil jsi nějaké okamžiky, které tě na minulých turné nebo tvých koncertech obzvlášť překvapily? Nějaké speciálně trapné, speciálně skvělé, speciálně divné?

Na tour s Cocotte Minute vždycky znovu pochopim, jak je to obrovsky silný, když kapela na pódiu hraje v kompletní sestavě a ještě je celá skvěle sehraná... To je taková síla, jak jim to šlape! Stejně tak Fast Food Orchestra, ti hrají taky skvěle naživo... Takže i když mám rád tu svoji kytaru a to svoje intimčo, na turné vždycky vidím, jak velkou sílu má kapela. A teda taky to, jak dlouho se čeká na zkoušce, než se celá kapela nazvučí, zatímco já si píchnu kytaru do PA a jedu. 

Co mě dokáže překvapit na mých koncertech, jak je to pokaždý rozdílný. Někdy na mě přijde spousta lidí, kteří zpívají moje songy od začátku do konce, a jindy zase přijedu někam, kde mě nikdo nezná a musím si je získat úplně od nuly. Takže jsem pokaždý sám zvědavej, jak to bude vypadat.

Když jdeš před publikum, které tě nezná, například jako něčí předskokan, většinou si lidi chodí pro pivo, moc nevnímají, čekají na hlavní hvězdu a tak dále. Je nějaký moment, kdy si řekneš: „Jo, tohle je zaujalo, teď si řekli, že stojí za to si mě poslechnout?“

Mám pocit, že zejména na turné musím lidi přesvědčovat. Pokud mě tam publikum náhodou zná, tak znají třeba jen Budulínka, navíc jsem tam jenom s akustickou kytarou. Nemám tam kapelu, bicí... a musím nějak zaujmout. Začátek je vždycky těžkej. Stane se, že to nechytím. Během tour můžou být třeba dvě zastávky, kdy si u desátý písničky řeknu, že to pořád není úplně ono. Ale i tak do toho jdu vždycky naplno, a obvykle tak u třetí, čtvrtý písničky vidím, že se lidi chytají.

Do kin v dubnu přijde film Vyšehrad: FYLM, pro který jsi složil hudbu. Jak se liší proces tvoření filmové hudby od písniček? Musel sis stáhnout nové pluginy? A naposlouchat Hanse Zimmera? 

To je vtipný, bylo tam všechno, co zmiňuješ. Hanse Zimmera mi přímo tvůrci filmu předložili, s tím, že chtějí „něco takovýho“... Celý proces skládání pro film jsem se musel naučit. Normálně skládám písničky jen s kytarou. Vystačím si se třemi akordy – ale teď jsem tvořil hudební podkres, který velmi pozvolna graduje napětí. Pro filmovou hudbu jsem do Logicu stáhnul nové pluginy a nastudoval různé masterclass v cinema music. Na začátku jsem to celé studoval hodně amatérsky, neměl jsem o tom představu. Ale celý proces trval dva roky, takže teď mám pocit, že vím, co dělám, a vyloženě se těším na nějakou další příležitost skládat hudbu pro film.

To může být dobrá zpráva pro muzikanty, kteří se třeba bojí překročit vlastní hudební zaměření. Že se to dá naučit, že můžeš zvládnout i jiný obor.

Určitě. A samozřejmě přišly i chvíle frustrace. Hudba na zakázku je něco úplně jiného, než když si tady doma skládám songy, jak chci. Mluví do toho spousta lidí, je tam spousta názorů... Ale hodně jsem se díky tomu naučil, byla to fakt radost. Jsem za tu nabídku vděčný. Sám od sebe bych do toho určitě neskočil, že bych si tady hledal dvouhodinové tutoriály z hudebních škol jen tak pro srandu. Ale chtěl jsem to udělat dobře.

Takže jsi třeba zapojil MIDI klávesnici a programoval jsi smyčce a orchestrální pasáže? 

Jo. Naštěstí je na YouTube hromada tutoriálů, jak používat základní pluginy v Logicu – například synťák Alchemy, ten jsem používal hodně. 

Na masterclass tvorby filmové hudby se asi dost zaměřují na epické, „heroické“ skladby, viď? Jak se to pak dá použít na komedii jako je Vyšehrad: FYLM?

Snažil jsem se vždycky naučit princip a postupy. Samozřejmě potom člověk tvoří vlastní styl... Ale zrovna u tohohle filmu kluci občas chtěli i tu velkolepou hollywoodskou hudbu. Sám jsem zvědavý, jak to vyzní.

Byl nějaký moment v tvé kariéře, kdy sis začal říkat, že už máš víc nabídek než stíháš? 

Tohle je hodně složitý říct, mně se ty kariéry dost prolínají. Nejdřív jsem byl v televizi v seriálu, pak v divadle, pak stand-upy... Nedá se úplně říct, že by tam byl nějaký moment, kdy bych si řekl, že „teď je to velký“. Byly chvíle, kdy jsem si na YouTube všiml, že když se objevím v televizi, tak potom třeba na Budulínka koukne víc lidí. Ale jinak to spíš tak pozvolna pořád stoupá, za což jsem moc rád. 

Co bylo inspirací pro song Budulínek vs. Galantní jelen? 

Kromě toho starého vtipu s galatním jelenem to byl třeba DJ Roxtar, který přišel s instrumentální pohádkovou hudbou. Hned jsem věděl, že to musí být rapovaná pohádka, a pak už myšlenky proudily víceméně samy. 

Před kterým publikem jsi víc nervózní – stand-up, nebo hudebním? 

Na stand-upu jsem určitě mnohem víc nervózní. Po covidové pauze o to víc. Na hudbě mám rád, že se za ni člověk trochu schová – i když mám blbou náladu, dokážu písničku zahrát a zazpívat dobře, vždycky to bude mít nějakou kvalitu. Ale u stand-upu je obzvlášť důležitý, jakou máš náladu a jak publikum reaguje. Stát se může cokoliv – a na výkon to má velkej vliv. 

Co je pro stand-up komiky pomyslnou největší metou, srovnatelnou třeba se šňůrou na hudebních festivalech? 

Teď už je tady víc společností a stand-up je na jiný úrovni. Tehdy, když to začínalo, nikdo tady stand-up moc nedělal, takže tam většinou herci předváděli svoje scénky. Já jsem koukal na svoje idoly, Hanáka, Čtvrtníčka... a říkal jsem si: „Jé, tam bych hrozně chtěl bejt.“ A teď tam jsem, což je paráda, ale mety jinak už nehoním.

Hodně muzikantů se během corony potýkalo s útlumem tvůrčího nadšení, inspirace, s takovým tím pocitem, že ani nemá cenu něco skládat. Jak se ti daří udržovat se v tvůrčí náladě? Co tě motivuje k tvorbě? 

Já upřímně ani nevím. Hudbu mám fakt rád. S vyhořením, o kterém mluvíš, jsem se potkal spíš u stand-upu. Tam jsem během pandemie moc nového nenapsal, protože většinou vycházím z toho, co se kolem děje, co lidi zažívají – a na to chyběly podněty. Ale s muzikou, tam často tvořím i jen tak pro sebe, pro radost. I když nejsou koncerty, dělám si doma na iPadu smyčky, nový nápady. Teď, když jsem neměl co dělat, prostě jsem si napsal album jen tak. 

Ve stand-upu CO ČUMÍŠ! jsi zmínil, že na diskotéce se dají balit ženy pomocí techniky „pozdní sběr“. Je to technika, na kterou jsi sbalil i svou současnou ženu? 

My jsme k sobě se ženou absolutně upřímný, takže kdyby náhodou byla „pozdní sběr“, tak by to věděla. Ale ona rozhodně žádný pozdní sběr není. Pro mě to byla totální bohyně, která mě na začátku nechtěla a kterou jsem musel dva roky uhánět. 

A jak se ti povedlo dostat se z „friend zóny“ do zóny „jsi muž, kterého chci na celý život“?

Když jsme se sblížili, ona ještě dlouho váhala. Já jsem ji ale stoprocentně viděl jako svoji družku na celý život a matku svých dětí, takže jsem jednoho dne prostě bouchnul do stolu, ať se rozhodne. A naštěstí se rozhodla.

Máš nějakou písničku, kterou si doma zpíváš jen tak? Třeba svoji?

Svoje písničky spíš ne, protože ty během procesu tvoření slyším fakt milionkrát. Ale z cizích si poslední dobou pořád zpívám Pas o panori , kterou proslavila například Věra Bílá. Hraju si ji i na kytaru a jedeme to doma furt, ta písnička má super energii.

Zpíváte ji třeba i dětem?

Mám dítě čerstvě, adoptovali jsme osmiměsíčního chlapečka. Právě to zpíváme jemu a on to má hrozně rád. 

Tak blahopřeji! Chtěla jsem se právě zeptat kvůli písničce BabyBoom, kde popisuješ „fotří život“ – jestli jsi vycházel ze zkušenosti...

Tu písničku jsem tehdy psal jako takovej mustr na sebe. Občas v písničkách píšu o tom, jak bych si představoval, že to má ideálně vypadat – a pak se to snažim dodržovat. Tady jsem si přikázal, že to budu dělat líp, že budu úplně jinej fotr... samozřejmě s nadsázkou. S tím, že samozřejmě můžu dopadnout jako ti ostatní fotři. 

A jak to zatím vypadá? 

Zatím pracuju jenom večer – tím, že odpadla herecká práce. Takže jsem přes den doma a můžu se malýmu věnovat. Zatím je to tak, jak jsem si to představoval.

Byl jsi nominován na cenu Thalie za hlavní roli ve hře W. A. Mozart. Jak pracuješ se svojí myslí, když se chceš „převtělit“ do takové ikonické osoby? 

Já jsem tím tehdy strašně žil. Přečetl jsem spoustu knížek, viděl spoustu dokumentů o Mozartovi, četl jeho osobní dopisy, který si psal s tátou... Úplně jsem to nasával. 

Možná taková zajímavost – při přípravě jsem si původně řekl, že nic z toho dělat nebudu. Že nebudu koukat na filmy, na to, jak ho hrál někdo přede mnou. Myslel jsem si, že budu strašně originální a budu to dělat úplně jinak. A s tímhle nápadem jsem se svěřil Simoně Stašové, se kterou jsem se v divadle potkával. Ona mi řekla, slušně, že jsem se zbláznil. Jestli si myslím, že udělám něco nějak líp, než všichni přede mnou? Ať stáhnu prdel a kouknu se na všechny předchozí inscenace. A tak jsem stáhnul prdel a od tý doby jsem k herecký práci začal přistupovat jinak. Teď se takhle snažím pracovat i v muzice – koukat na to, jak to dělají ti nejlepší, a jak k tomu dospěli... abych si z toho mohl něco odnést. 

Jaký gear používáš při svých vystoupeních? 

Jezdím s kombem Fishman Loudbox Mini, snímače na kytaře mám Fishman Matrix. A když neberu kombo, tak beru Fishman Aura, což je podlahový preamp. Už jsem zkusil různý věci, ale vždycky se vracím k tomuhle snímači. S looperem se ještě necítím úplně stoprocentně, tam ty smyčky teprve piluju. Ale nedávno jsem ve Futuru zkoušel Aeros Loop a dobrý. 

Kdo ti produkoval tvé poslední album 2020? 

Většinu věcí si produkuju sám, ale skoro vždycky mi s finální podobou pomůže Ondra Žatkuliak z Rooftop studia. Občas vymění nějaké zvuky, občas tam něco donahraje... Ale většina věcí k tomuhle albu vznikla doma, na kytaře a pak na počítači. 

Jak zvládáš život multifunkčního tvůrce? Už jsi mi tedy řekl, že některé aktivity jsi vypustil, ale vždycky tomu tak nebylo. 

V mládí byly priority jiný, teď i kvůli malýmu se úplně změnily. Opadly nějaký ambice všem ukázat, co všechno umím. Herectví už odpadlo, stand-up se ještě drží, ale muzika je už pár let jasná jednička.

Ještě jsem se chtěla dotknout té adopce, pokud je to v pohodě. Jak to pro vás probíhalo? Co bys řekl těm, kteří třeba nad něčím takovým uvažují? 

Mně to osobně přišlo jako nejvíc win-win situace na světě... Už předtím jsem znal prostředí dětských domovů. Jako herci ze seriálů jsme občas do dětských domovů zavítali udělat dětem radost a já jsem viděl, kolik je tam skvělých dětí bez rodin. Je dobrý, že v Praze je spousta doprovodných organizací, které ti zadarmo pomůžou s právním procesem. My jsme se třeba na té právní stránce zasekli dost dlouho, ale není to nic, co by nešlo překonat nebo co by nás odradilo. Radost z toho, když se to povede, je veliká. Když jsme viděli našeho syna, okamžitě jsme se zamilovali. Viděli jsme ho poprvé a během pěti minut to byl prostě náš syn. 

To je moc krásný! A teď ještě poslední otázka – na e-shopu máš triko pro muže „Nakládám jako Vojtaano“. Budeš mít i verzi pro ženy? 

Jako první budou trička „Ne, nemám koks“. Třeba pro barmanky na akce. (smích)

Takže to, co se povídá, že lidé z prvních příček showbyznysu jsou hodně na koksu, pro tebe neplatí? 

Ne, bohužel.