Vrátil jsem se ke kořenům a žiju svůj životní sen

Dnes mám produkční a nahrávací studio, které nám s klukama dalo prostor nahrát nové pop rock punkové EP Je to o nás. Můj autorský projekt „ADAM BUBIK“ funguje zhruba od roku 2015, kdy jsme ještě hráli worship písničky v úplně jiné sestavě. Pak jsem se brouzdal popovou scénou v Polsku, občas i více jako sólový interpret. S novou sestavou se nám podařilo hrát i na docela velkých festivalech, měl jsem i pár fajn rozhovorů pro uznávaná rádia. Bylo to ale pořád dost o mně a stálo to na mně. Stejným způsobem jsem pak dělal i české pop folkové songy, které jsem trochu nekontrolovaně vydával jako singly. Zpětně bych to teď nazval jako takové dost divné „meziobdobí“. Dokonce jsem i nesčetněkrát přemýšlel nad tím, že svoji tvorbu definitivně ukončím.

Postav dům, zasaď strom... a nevyhoř

Možná tomu pomohla i rodinná situace, kdy jsme byli v doslova rozestavěném, sto let starém baráku na spadnutí a rozhodli jsme se ho na klíč rekonstruovat. Narodila se nám dceruška, krátce nato ještě syn. K tomu dostavba, zařizování studia a všechny další věci kolem baráku, které trvají dodnes (ale z 95 % to už máme). Teď už vím, že to bylo určitě i proto, že jsem neměl správnou motivaci a hlavně jsem se cítil fakt totálně ztracený v těch všech hudebních směrech, trendech i možnostech, kterých má člověk jako producent prostě mraky.

Změna nastala, když jsem do nově napsaných songů zapojil kluky z kapely. Na začátku moc nechtěli, teda alespoň ne všichni. Nejásali, moc se neradovali, říkali, že už jim není osmnáct a že na to nemají čas – koncerty za honoráře jo, ale takové nahrávání a zkoušky, to už ne. Nakonec se mi podařilo je přesvědčit a nahráli jsme spolu aktuální EP.

Hoď tam Jolanu!

Byl to neskutečný proces, pořád se to vyvíjelo. Nejdřív jsem jim naposílal pilotní dema, podle kterých se měli naučit základ, ale pak přidat i něco od sebe. I když to na první pohled nebylo zřejmé, nějak přirozeně jsme to začali dělat víc a víc do rocku. Kluci ke mně chodili postupně, nahrávali jsme to po stopách, a tak nikdo do poslední chvíle netušil, co z toho nakonec vyleze. V těch surových nezprodukovaných stopách byla prostě nějaká energie, a když jsem já, jakožto poslední, nahrával kytary a zpěvy, tak jsem si řekl: „No a co, tak tam prostě dupnu ten nakřáplý vokál a tu Jolanu Alfa po strejdovi od mamky z roku cca 1960.“ Najednou to chytlo fakt dobrý, ale přitom sofistikovaný pop rockový nářez a já měl od toho okamžiku jasno.

Bylo to jako zjevení. Najednou jsem prozřel a došlo mi, že moje hudební kořeny, ty moje začátky, které jsem tak moc odmítal a snažil jsem je vytěsnit, se najednou staly klíčem k úspěchu. Já jsem totiž u těch nakřáplých vokálů a kytar ani moc nepřemýšlel. Jen jsem to tam jednoduše nahrál – tak, jak jsem to cítil. A cítil jsem se v tom sakra dobře!

Jasný směr – melodický rock

Když jsme pak všechny stopy poslali na mix k Mirku Stępieniowi z Polska (pracuje pro moje studio jako externista), říkám mu: „Mirku, prostě to smíchej, ať to má drive, uvidíš, co z toho poleze. Elektronika? Ne, ta tam není, je to úplně jiné než ty písně, co jsme dělali předtím. Chci to mít místy až takové trochu prázdné.“ Jakmile nám Mirek poslal hotové mixy, jen se potvrdilo to, co jsem tušil už předtím – zase z toho lezl ten příjemně laděný melodický rock.

Odteď jsem v tom měl jasno. Tohle je směr, u kterého jsem v sice v dost amatérské podobě kdysi začínal, ale teď v tom chci na profi úrovni pokračovat. Je to pořád ten stejný směr, který jsem dlouhé roky hledal – a on byl přitom tak blízko! Byl schovaný někde uvnitř, ale já jsem to celou tu dobu ignoroval a trápil se přetvařováním v jiných stylech – sice upřímným a necíleným, ale přesto přetvařováním.

I ten malý velký úspěch bohužel nezůstal bez odezvy. V části kapely to vyvolalo trochu nemilé reakce, a tak jsme museli udělat malé personální změny. Zbytek kapely to nějak přijal a začalo je to bavit. Najednou se dokážeme sejít i častěji, zkoušet celý koncertní playlist víckrát a pořádněji. Najednou nejsou peníze a čas už tak důležité, ale jde hlavně o to, že nás to baví a že v tom vidíme jasný směr. Myslím si, že i kluci to někde podvědomě cítí, že je vedu s jasnou vizí a prostě tomu začali věřit.

Síla vícehlasu

Když jsem před pár dny chystal celý koncertní playlist, napadlo mě, že tam přidáme i backing tracky – ale v hodně zúžené podobě. Jen druhé zpěvy v refrénech, backing vokály a občas nějaká tamburínka. Žádná elektronika, plochy a podobné nesmysly tam nejsou – to všechno hrajeme živě. Sám jsem do poslední chvíle nevěřil, jak skvělé to bude. To se ukázalo až na záznamu ze zkoušky, když jsem si backing tracky pracovně přimíchal k hrající kapele. Něco neskutečného! Pořád je tam přirozenost, živelnost a zároveň to neskutečně podpoří hlavní hudební myšlenku.

Teď už se necítím na pódiu takový „osamocený“, je za mnou tucet dalších chlapských hlasů, které parádně podtrhnou melodickou linku. Uvědomil jsem si, že svoje písně nějak podvědomě skládám právě s tou myšlenkou vícehlasých melodických motivů. Vlastně to na tom dost stojí. Když to zazpívá jeden hlas, tak je to takové nijaké a slabé. Když naopak více hlasů, třeba jen jednoduše v oktávovém rozestupu, tak to najednou dává smysl.

Všechno je asi zkrátka otázkou té správné motivace. A taky toho štěstí, bez kterého to, věřte mi, fakt nejde. Pořád víc si uvědomuju, že tohle všechno je obrovský dar, který bych nechtěl promarnit. Osobně cítím, že máme fakt našlápnuto a podle mě to dříve nebo později prorazí. Moc si přeju dokázat velké věci na hudební scéně v ČR – a vím, že na to máme. Budeme tvořit dál a uděláme hit. Ale takový, za který se nebudeme muset stydět. Vím to.