Vybílené rádio

Nestor hudební publicistiky Jiří Černý byl odejit z Českého rozhlasu. Po řediteli ČRo Vltava Petru Fischerovi jde o další oběť bezohledné personalistiky ředitele Reného Zavorala i projev korporátních manýr prorůstajících do veřejnoprávních médií. Víc se však jako vždycky mluví o starých křivdách a plíživé normalizaci.

Na praxi jsem sdílel kancelář s paní padesát plus. Říkejme jí Eliška. Účetní málem z jejích přesčasů dostal druhej infarkt, jenže nikdo druhý v muzeu neuměl tak dobře aranžovat a fotit. Výpověď od tehdejšího šéfa, kterého jsem vídával zpravidla zalezlého v kanclu nebo vůbec nevídal, dostala pár měsíců před důchodem. A ředitel ji pro jistotu ještě vyvěsil na nástěnku, hned nad knihou příchodů a odchodů. Na tohle jsem si vzpomněl v souvislosti s Jiřím Černým.

Zpráva, že ředitel Českého rozhlasu René Zavoral po šestnácti letech neprodloužil smlouvu titánovi české hudební publicistiky, těžko mohla přijít v nevhodnější dobu. Sotva pár dní před Černého 83. narozeninami a též výročím Vítězného února. Snad proto Milion chvilek pro demokracii, Echo24 a Forum24 Černého vynucený odchod spojily takřka ihned s čerstvými radními ČTK – Tomášem Kňourkem, který jako jiné prase (Vítězslav Jandák) nepozná umění od porna, a především s hvězdou v alternativní realitě dezinformačních webů Petrem Žantovským. Ten už se totiž o jeden Černého vyhazov, z časopisu Melodie, zasloužil v 80. letech.

Z téhož důvodu se také mluví o návratu normalizačních poměrů. Jenže těm, a to ve velmi hrubých rysech, odpovídají tak sklony vedení rozhlasu zasedat v ústraní a přímo jedině lhát o okolnostech vyhazovu. Ostatně ty už k politice patří. Bránit jim může jedině důsledný tlak veřejnosti, a toho se nedostává, poněvadž je to jen pudová negace, se kterou prezident cvičí, jak se mu zlíbí. Proto se tak snadno šrouby utahují a ve vzduchu visí hrozba ani ne tak světem obcházejícího strašidla komunismu, ale fádního diktátu peněz.

Jsem ten poslední, kdo by se podobných dobráků zastával. Žantovský dost dobře mohl i tentokrát stát v pozadí. Jenže to je potřeba nejdřív dokázat, jinak se celá obrana demokratických hodnot zvrhává v totéž, co po internetu šíří Žantovský. Tedy falešné zprávy, hysterii a konspirační teorie.

Víc zarážející jsou okolnosti Černého výpovědi, které stojí stranou pozornosti. Jednak jsou pod rozlišovací schopnosti antikomunistického vidění světa, a potom mít uzavřenou roční pracovní smlouvu s velmi „eventuální možností prodloužení“ je bohužel norma. V korporátním openspacu i ve veřejnoprávním médiu, ve kterém krátkodobé smlouvy víc než tvorbě objektivního a vyváženého zpravodajství přejí bossingu, autocenzuře a potírání jakékoliv kontinuity nebo nedejbože iniciativy. Ještě hůř, ČRo Dvojka, pro níž by kvalita měla být vždy priorita, v rámci „optimalizace“ děsivě snadno přejímá s korporátními manýry i latinou také gusto. Jinak si výměnu Černého rozborů za plytké pořady Haliny Pawlowské nebo tunu motivačních prázdných kalorií snad ani vysvětlovat nelze.

Ani člověk s renomé Jiřího Černého určitě nemůže svou práci dělat věčně. Jenže když i ve veřejném médiu zavládnou poměry, v nichž nemá nic jisté ani publicista, který pro tuzemskou hudbu vykonal totéž co David Attenborough pro biologii, je čas vzdorovat. Spíš než ve svém vlastním než zájmu obrany demokracie před režimem, který se nenávratně zhroutil před třiceti lety. Nelze tolerovat, aby se ochrana zaměstnaneckých práv a ruku v ruce s ní taktéž objektivita veřejných médií vrátila kamsi na začátek 19. století. Kecy, že „to by byl přece komunismus“, jsou jen kecy. Obranu veřejných statků na sebe nikdo jiný než veřejnost vzít nemůže.