Výchovné koncerty s Boomwhackers: pro "zjevy" hračka

V úvodním článku mého seriálu jsem psal o tom, jak s Boomwhackers, trubičkami, které v mých rukou makají jak barevné (haha), jezdím po celém světě a užívám si workshopy v nejrůznějším prostředí a nejdivnějších podmínkách. Dneska bych se rád věnoval tomu, jak to vypadá, když naložím cca 300 plastových miláčků a jedu obšťastňovat děti na nějakou základní školu.

Takový DrumCircle na základce, ještě vlastně o 6816131 % lepší záležitost než jakýkoliv "výchovný" koncert, je samozřejmě ultimativním zážitkem už kvůli tomu, že muzikant vstává třeba v pět ráno. Někdy i v půl pátý. To nechceš. Pro mě je to spíš čas, kdy chodím spát, ne něco, kdy by se mělo vstávat. Venku potkáš možná tak popeláře, když máš štěstí, ale spíš nikoho. Na notoriky je to už docela pozdě (mám z doslechu) a na pracující lid, který nemá to štěstí, že ho živí řádění na podiu, zas moc brzo.

Každopádně, když se nám podaří vstát a nedejbože se opravdu sejít na skladu, začíná zábava. Naložíme třeba 250 bubnů, Boomwhackers, malých perkusí, zvukovou aparaturu, plakáty pro děti a spolu s dobrou náladou a plní energie (opět haha) usedáme do dodávky, která nese jméno Tokhiho Hotel. Je to nejspíš proto, že usnu rychleji, než za mnou někdo z kluků zabouchne dveře.

Cestou něco jako snídaně a na místě pak akce kulový blesk, protože buď snídáme dlouho, nebo to nemůžeme najít, nebo jsme si dali nic moc rezervu a na místě řešíme nějakou technickou radost, naposledy že nejde adaptér od mixáku a nejspíš bude následovat 3 x 45 minut řevu přes 250 řvounů. Naštěstí jsme geniální a většinu věcí se daří aspoň částečně řešit.
Když naběhnou caparti do tělocvičny, mám většinou dost výhodu v tom, že podobné zjevy asi nevídají moc často, a sedí jak zařezaní s očekáváním, co po nich tedy jako budu chtít. Je to o dost jednodušší, než vymýšlet co dělat, abyste je aspoň na chvilku opravdu zajímali. Začínám warm upem, tleskáním, pohybem, sem tam vtípek, protože jsem hrozně v pohodě a cool frajer a na konci vám podepíšu plakát a můžete být můj kámoš na fejsu.

Pak následuje nejzábavnější věc, a tou je právě práce s Boomwhackers. Předem je vysypu do rohu tělocvičny, pak tam pošlu všechny děti najednou a sázíme se, kolik z nich zůstane ležet mezi zbylými trubičkami. Ne, to opravdu neděláme, snažíme se, aby chodily postupně, ale často se to prostě nějak zvrhne.

Následně je rozdělím do skupin podle barev a jedem. Tohle je vlastně část programu, na které celý DrumCircle docela stojí. Děti mají radost, že je z nich obří hudební nástroj, učitelky pláčou dojetím, že andílci něco vytvořili a já jsem rád, že je ještě relativní klid, než začnou miláčci řezat do 64684343 bubnů hlava nehlava. Na konci programu je pak právě tohle bod, ke kterému se všichni vrací a díky našim desítkám sježděných škol se Boomwhackers dostávají do povědomí a používají se čím dál víc během hudební výchovy i dalších volnočasových aktivit. Na jedné ze škol v Mostě prý po naší návštěvě dokonce založili něco jako školní STOMP a bubnují pravidelně na všechno, co se dá.

Můj job je docela inspirující. A dost mi to usnadňuje i to, že mám k ruce tak super nástroje, které prostě baví úplně všechny věkové kategorie. Neužijí si to jen psi. Vidí všechno šedě a nepoznají, kdy hraje jejich barva (poslední haha).

V dalším reportu se Tokhi s největší pravděpodobností podívá na to, jak se s Boomwhackers pere korporátní sféra a největší firmy v Evropě…