Vykutálená kapela

Mirai se před lety podepsali pod hit „Když nemůžeš, tak přidej“, který nesnáší snad každý, kdo kdy dělal u pásu. Teď se ještě víc přimkli k temné straně kapitalismu. Kvůli sušenkám.

„Fidorky se dlouhodobě profilují jako hravé čokoládové oplatky, které inspirují k rošťárnám. Hledali jsme cestu, jak toto nastavené vnímání značky podpořit a oživit. Věřím, že nová kampaň osloví především mladší cílovou skupinu značky Fidorka. A zároveň i fanoušky této populární kapely.“
(Alena Kratochvílová, manažerka Fidorky)

Kapela inspirovaná sušenkami jako každý vtip nepřežije reprízu. Ani Mirai, kteří nejdřív citovali Zátopkovo „Když nemůžeš, tak přidej“, aby se pak bez větší pozornosti ztrapnili doslova v přímém přenosu (Atleta roku). Pro nezasvěcené, když chráněnci Universalu v televizi bojkotují playback, je to úplná Anarchy in the UK.

Ale zase se asi nejvíc přiblížili svým fanynkám. Tedy ne „odvážným školačkám“, jak by řekl Zdeněk Pohlreich, ale puberťačkám bez sebevědomí. A právě tím končí veškerá sranda. Marketingová kolaborace těchto holčičích idolů s Fidorkami totiž může ztroskotat jedině na tristním provedení. Ale to u cílovky, už předtím ochočené individui žvanícími na kameru čtvrt hodiny v kuse bez pointy, je opravdový kumšt.

Na druhou stranu, kritika prodejnosti u přiznaně komerční kapely těžko padne na úrodnou půdu. Obzvlášť tam, kde se někdy podobným způsobem zaprodal kde kdo (Čechomor, Ektor, No Name a další). Beru to tak, že jednak muzikanti se nějak uživit musí, a pak často lze propůjčení se reklamě ospravedlnit charitou. Za mnohem horší než vydělávání na těch, kteří vůči stále agresivnějšímu a propracovanější marketingu nedokážou být zcela imunní, považuji gradující kapitalizaci hudby.

Přibývá kapel, které se ani zaprodat nemohou, poněvadž slouží a priori jako volná reklamní plocha, na níž není místo jen pro jejich vlastní myšlenky, sny nebo skutečné emoce. Nechávají se stylizovat do negativů hvězdiček normalizačního popu, s nimiž sdílejí dějinnou úlohu plytkého společenského sedativa. Jenom místo socialismu budují kariéry a neděkují za život v míru, ale za to, že můžou.

Třeba náborová reklama Umělcem v mezinárodním korporátu? Jakub dokazuje, že to jde. Jakub Vaníček svůj tvůrčí přístup popisuje velmi obecně: „Ve volném čase píšu texty písní i básně a věnuju se písničkářství. Píšu hlavně v kavárnách, po cestách do práce, co mě napadá. Nepíšu konkrétní věci, píšu abstraktní věci. Někdo říká, že depresivní, ale každej si v tom najde určitou část svý nálady.“ Víc se rozmluví o zaměstnaneckých benefitech zaměstnavatele, těžařské firmy, jejíž tanker v roce 1989 ztroskotal na břehu Aljašky. Mimochodem hezká připomínka, že propůjčit se stimulaci spotřeby znamená mít podíl na ekologické katastrofě.

Autor starší kampaně Fidorky Martin Jaroš by kontroval, že reklama je z kapitalismu to nejmenší zlo, protože umělcům dává obživu a prostor pro seberealizaci. Někomu snad, jenže pořád jediná sdělení, která po Mirai a jim podobných zůstanou, vlastně ani nejsou jejich. Patří uchvatitelům těl z klasiky Johna Carpentera. A ty spíš než k rošťárnám budou inspirovat ke stále většímu konzumu.