Vývar

Cítíš, že to není ono. Co teď? Uvědomíš si, že to co ti chybí, je hudba. Nemáš nic. Jenom svoje texty. Po 10 letech držíš v ruce debutové album a na křtu ti hraje baskytaristka Plastic People of the Universe.

„Dávám si Vývar na lavici pod čerstvým hnízdem vlaštovek. Po pár tónech se pustily hned do dalšího, jakoby chtěly v hudbě Vandy bydlet. A stejně tak já. Probouzet se, snídat, koupat, milovat, usínat a tak dál…“ (Eva Turnová z chalupy o Vývaru)

Nemít strach odejít a stát se znovu outsiderem může přinést hlubší poznání sebe sama a absolutní svobodu v tvorbě i životě.

Když jsem po letech naprosto zásadního, osobního i profesionálního kusu života opouštěla Brno, jako herečka jsem za sebou měla HaDivadlo a Husu na provázku. Režírovala jsem operu Brundibár pro ND Brno v Redutě a velký autorský projekt 18 Jeruzalémů s Kantilénou a dirigentem Jakubem Kleckerem ve Vaněk Gallery. Dostala jsem nabídku pracovat na plný úvazek jako asistentka režie pro operu Janáčkova divadla a přesně v ten moment, jsem si uvědomila, že je něco, co musím v mém životě udělat ještě úplně jinak. Že všechny ty profese – herečka, režisérka, divadelní pedagožka – nejsou vlastně to, co bych skutečně chtěla. A že je to všechno kusá kolej, potápějící se loď.

Už nevím, kdo mi tehdy vlastně volal, ale vím jistě, že jsem do telefonu tomu pánovi, který mi nabízel práci, najednou úplně samozřejmě řekla, že děkuju. Že děkuju moc, ale že chci zpívat. Odešla jsem za mým mužem do malé vesnice u Uherského Hradiště, narodila se nám dcera, začali jsme chovat včely a já do té doby obklopená lidmi a zážitky, jsem si povídala najednou se srnkami. Slyšela jsem mnohokrát, co jsem to udělala za nesmysl. Že jsem zahodila všechno, co jsem si v Brně tak strastiplně vybudovala. Kariéru, kontakty, společenské zázemí. Prý jsem skončila! Duto. Prázdno. Bod nula.

Psychické dno je tvrdší než betonový kvádr. Dá se z něj proto pevně odrazit a pro toho, kdo chce slyšet, vydá zásadní čistý zvuk. Jde o hluboký rozvoj imaginace a vrcholnou inspiraci.

Přišel ale jakýsi zvláštní klid. Ticho a spousta času. Čas na rodinu, na sebe, na to, začít vidět věci jinak. Poodejít stranou, pozorovat, poslouchat. Začala jsem vnímat okolní zvuky. Hlasy ptáků. Noční oblohy. Tepu lidských zápěstí. Pochopila jsem, že pro mě existují tři nejzásadnější zvuky, které k životu bytostně potřebuji: dech klidně spících dětí, tlukot srdce člověka těsně po tom, co se pomiluje s někým, koho má rád a jeden z nejmocnějších zvuků přírody: hlubinný archetypální zvuk, který vydává srnčí alfa samice varující stádo před nebezpečím.

Kromě včel se kolem našeho domu začaly rojit tóny a myšlenky a já jsem začala poslouchat sama sebe. A taky psát. O tom, co cítím. Co cítí ti, které potkávám, s nimiž žiju. O tom, že je všechno v životě závazné. O prohrách, selháních a pochybnostech. O tužbách, které tak rádi a často zaměňujeme za lásku. O životě, který jsem měla díky mému odchodu na vesnici znovu možnost uvidět v jeho prosté, syrové obnaženosti, poetické všednosti a znovu být přítomná přímočarému zabezpečování lidské existence. Všem těm pohřbům, zabíjačkám, křtům a svatbám, hospodským rvačkám.

Je očistné vyvařit sama sebe, ale lidi kolem jsou to nejdůležitější.

Samospádem vytryskly texty, kterým říkám Manželská korespondence. Vztahový hukot. Dědina melting pot. Konečně bylo o čem zpívat. Měla jsem ale jenom texty. Někde uvnitř sebe jsem slyšela muziku, ale neuměla jsem ji sama udělat. Intuitivně jsem si vybrala lidi, co psali hudbu pro divadlo a jejichž tvorba se mnou v minulosti nějak rezonovala. Zdeněk Král a Mario Buzzi. Ale co dál?

Měla jsem to obrovské štěstí, že znám a dlouhodobě spolupracuji s vynikajícím muzikantem, skladatelem, muzikologem a lovcem zvuků Tomášem Šenkyříkem. A právě ten mi doporučil člověka, o kterém si byl jistý, že by mohl mně a tomu mému „vztahovému hukotu“ rozumět. Hudební producent, „výrobce hluku“ Tomáš Vtípil, studio dinn (dinn is not noise).

Jakousi alternativu, kterou jsem předtím hledala a našla v mých autorských inscenacích, mi Tomáš Vtípil ukázal v hudbě. Představil mi Enstürzende Neubaten, připomněl Nico a Diamandu Galás, české WWW a jiné a už jsem jela. Předvedl mi, jak lze dělat muziku, která nelže. Jak citlivě přistupovat k textům, k tématům v nich obsaženým. Pomohl mi objevit a začít pravdivě používat můj hlas a jak do něj dostat výraz, skutečné emoce. Ukázal mi cestu a celou škálu možností, jak zhudebnit poezii.

Každá skladba na albu je úplně jiná. Vývar je plný citlivě kombinované elektroniky a zároveň autentických až dokumentárních zvuků a taky skvělých výkonů živých muzikantů (Ivan Manolov, Vladimír Červenka, Petr Fučík). Vznikla vlastně taková studie mých budoucích možností a specifické propojení osobností z různých hudebních světů. Pro mě nové, široké a absolutně svobodné nadžánrové cesty. A Vladimír „ Lábus“ Drápal to všechno pochopil a pomohl mi album pod hlavičkou Guerilla Records vydat.

Křtili jsme v Kaštanu těsně předtím, než začala ta šílenost s pandemií a vyhlášením nouzového stavu. Během té doby jsem si doplňovala hudební vzdělání, sjela spoustu muziky a utvrzovala se v tom, že je hudba přesně to, co jsem hledala a jakým směrem bych se chtěla dál vydat. Napsala jsem texty na další album a uvědomila si, že je jedno, co je to za žánr a kdo zrovna hraje. Funguje to jenom, když je to pravda. To mají divadlo a hudba společné. A já už pravdivější být nemůžu. Aspoň pro teď.

Na divadlo jsem nezanevřela – a já jako zpěvačka? Vývar rozhodně není o geniálním pěveckém výkonu, ale o hledání cesty a jedinečném propojení lidí u autorské muziky. Našla jsem si svůj prostor. Doufám, že se bude postupně rozšiřovat o další projekty, další zajímavé lidi, kolegy, muzikanty. Jo a kašlu na to, kolik mi je. Pojďte do toho kdykoliv taky. Času je vždycky dost. Mně to trvalo přes 10 let.