Vzpomínání s kovbojem, kazatelem a prorokem Dylanem

Důstojný večer vypravěče písní, tak by se dal nazvat nedávno proběhlý koncert Boba Dylana v pražské O2 aréna. Jasně, recenze koncertů na Frontmanovi normálně nepíšem, ale je léto - a to ve výjimečných případech můžeme udělat výjimku. Legendární písničkář v rámci svého "nekonečného turné" (na kterém je již od roku 1988) naši republiku v minulosti poctil již osmkrát, ovšem právě tato zastávka předčila všechna očekávání. V rámci svého nového koncertního programu nám 2. července přijel odprezentovat hned šest písní z aktuálního předloňského alba Tempest. Čekala na něj téměř vyprodaná hala - a kdo pochyboval, že si "starý pán" nedokáže podmanit tak velký prostor, byl rychle vyveden z omylu.

Poslední dobou až pedantsky přesný Bob Dylan spustil svůj koncert na minutu přesně ve 20:00, a tak si řada návštěvníků zvyklých spíše na pozdější začátky koncertů, hledala své místo na ochozech i na ploše (místa byly totiž pouze k sezení) potmě. To už ale z pódia zněla úvodní píseň koncertu Things Have Changed, protentokrát v lehce westernové úpravě. Prvním překvapením večera bylo dozajista samotné pódium, které působilo velice jednoduše a skromně a místo kavalkády barevných světel a efektů na něm dominoval příjemný, takřka barový šerosvit. A protože Bob Dylan není jak známo milovníkem okázalostí a obřích projekcí přenášejících dění na pódiu, museli se diváci v zadních řadách spokojit jen s jeho hudbou, zpěvem a vědomím, že ta postavička v bílém klobouku a kvádru je skutečně Bob Dylan.


Dalším příjemným překvapením byl určitě i naprosto perfektní zvuk. Všechny nástroje byly krásně čitelné, všechna pásma zvukově vyvážená... radost poslouchat. Ale k tomu, aby člověk mohl "radostně" poslouchat, bylo třeba i lehce napínat uši. Celý koncert byl totiž na poměry haly neuvěřitelně tichý, ale rozhodně to nebylo díky poddimenzovanosti PA systému, nebo chybě zvukaře. Zcela nepochybně to tak bylo na přání samotného Dylana, neboť díky tomu se mu podařilo nejen udržet publikum pozorné a soustředěné, ale zároveň navodit i jedinečnou barovou či kavárenskou atmosféru tak, že člověk měl najednou pocit, že hala je vlastně útulná, zapadlá kavárnička, v níž sedíte s přáteli a na pódiu vám hraje k poslechu místní kapela. Až na to, že tahle kapela neskutečně umí. Což hned dokázala v krásné She Belong To Me, která nás spolehlivě přenesla do poloviny šedesátých let. Takovýchto odskoků do hluboké minulosti zaznělo ale na koncertě opravdu jen poskrovnu (např. Tangled Up In Blue, Simple Twist Of Fate či přídavkové písně All Along The Watchtower a téměř k nepoznání upravená Blowin´ In The Wind). Ostatně vybrat a sestavit z doposud vydaných pětatřiceti řadových alb cca dvacetipoložkový playlist musí být i tak oříšek. Tentokrát byl tedy playlist určen spíše fajnšmekrům a ti co si přišli poslechnout Dylanovy hity, byly možná trochu překvapeni. Ale tohle je prostě Dylan a jako takový si to může dovolit...

Avšak i mnozí fajnšmekři mohli mít občas problém některou z písní poznat po prvních pár tónech, neboť Dylan jak známo patří mezi ty umělce, kteří rádi improvizují a nikdy nezahrají jednu píseň dvakrát stejně. Kapela, kterou již léta vede basista Tony Garnier, je ale na Dylanovy vrtochy zvyklá a jeho věrný kytarista Charlie Sexton vždy pohotově zapasoval svou hru tam, kde si ji jeho šéf přál mít... a to i v případě, že se rozhodl zahrát baladu jako rock n´roll či dokonce čardáš. Ani Dylanův fórek v podobě nečekané změny tóniny v Beyond Here Lies Nothin´, kterou Dylan odstartoval (pro mnohé velmi překvapivě) za klavírem, nedokázala vyvést tohoto vynikajícího muzikanta z míry a bleskurychle přeladil svůj nástroj. Ostatně pochvalu si zaslouží celá kapela za svůj neskutečný výkon, neboť i přes všechny ty nenadálé změny tempa a struktury písní, ke kterým se Dylan na koncertech tak rád uchyluje, hrála stále s lehkostí, uvolněností a nadhledem.


Dalším velice příjemným překvapením večera byl dozajista fakt, že Dylan je ve skvělé hlasové formě a velmi dobře zpívá. Za své tak velice rychle vzaly všechny ty řeči o sípajícím starci, který nejenže zpívá, ale i na kytaru hraje mimo rytmus a harmoniku už neudýchá. Problém s kytarou Dylan vyřešil tím, že ji vyměnil za piáno, na které se naučil během několika let slušně hrát a jeho sóla na foukací harmoniku patřila k pověstným třešínkám na dortu tohoto večera. Zejména již zmíněné skladby Tangled Up In Blue či Blowin´ In The Wind svou jednoduchou, úspornou, takřka až na dřeň jdoucí, ale přesnou hrou doslova vyšperkoval. A co se týče zpěvu, Dylan si posledních pár let zvolil pro své písně spíše šansoniérskou polohu, leccos si přizpůsobil a upravil a vyšlo mu to ve většině případů parádně. To dokázal hned po krátké pauze, kterou oznámil po písni Love Sick.

Mimochodem - toto upozornění na přestávku, byl jediný moment, kdy Dylan promluvil k publiku. Jinak za sebe tradičně nechával mluvit po celý večer jen své písně. Druhou půlku večera zahájil Bob Dylan skladbou High Water, věnovanou legendárnímu bluesmanovi Charley Pattonovi a hned po ní spustil procítěnou baladu Simple Twist Of Fate. Skokem k aktuálnímu albu byla pro změnu další bluesová skladba Early Roman Kings, dále temně laděná Scarlet Town a při Soon After Midnight se diváci přeci jen dočkali nějaké větší změny v nasvícení pódia. Celé pódium se totiž ponořilo do tmy a rozsvítily se pouze desítky bodovek, evokujíce tak hvězdnou noční oblohu. Těsně před závěrem oficiální části koncertu už divákům začala vadit poměrně široká "průrva" mezi pódiem a prvními řadami sedadel a většina z nich se zvedla a nahrnula se pod pódium... alespoň na chvíli stanout Bobu Dylanovi (na kterého celý večer nemířil ani jeden bodový reflektor) takřka tváří v tvář.

Samotný závěr koncertu pak patřil spíše deklamované než zpívané písni Long Wasted Years a mohutný aplaus svědčil o tom, že tenhle koncert se Dylanovi vyvedl. Neutichající potlesk pak přilákal celý ansámbl znovu na pódium a Bob nakonec celý večer přeci jen okořenil dvěma slavnějšími kousky ze svého repertoáru (již zmíněné skladby All Along The Watchtower a Blowin´ In The Wind) a s úderem desáté hodiny byl definitivní konec.

Dylan opět dokázal, že i přes svůj úctyhodný věk rozhodně ještě nepatří do "starého železa" a že má stále svým posluchačům co nabídnout a hlavně co sdělit. Ostatně celý večer si při zpěvu kladl ruku na prsa, jako by nám chtěl ukázat, že toho má na srdci ještě opravdu hodně a ve svém bílém klobouku, černém obleku, soustavně mhouříc oči do dálky tak mohl připomínat kovboje, kazatele i proroka...