Warhaus: Hudba je pro mě filtr napuštěný poezií a metaforami

Co nejdůležitějšího se ti přihodilo v posledních pěti letech od vydání posledního alba Warhaus?

V posledních pěti letech se toho stalo opravdu hodně. Partnerský rozchod, pandemie koronaviru... Mám za to, že jsem se toho v posledních pěti letech hodně naučil a snad o trochu vyspěl. (smích) Na rozdíl od řady lidí, kteří se bojí stárnutí, já si ten proces užívám.

V rozhovoru pro rádio uniCROSS ve Frieburgu jsi řekl: „Rád pracuji s klišé v popmusic. Myslím, že je to důležité. Rád používám slovo ‚baby‘, rád používám slovo ‚láska‘.“ Zahrávání si s klišé je ale tancem na ostří nože, že? Jak se snažíš nesklouznout do mělkých, banálních vod?

Pamatuješ na písničku Perfect Day od Lou Reeda? Ta mluví přesně o těchto věcech, jako rande ve dvou s krmením zvířat v ZOO a večerní návštěvou kina. A na závěr Lou končí písničku verši „Myslel jsem, že jsem někdo jiný/Někdo dobrý“. A přesně tyto protiklady, kontrasty se mi na pop music líbí. Podobně je postavena třeba píseň I'll Miss You Baby z nové desky Warhaus, která začíná spíš jako vztahový ironický šťouchanec, aby se postupně změnila ve škemrání o pomoc.

Píseň Open Window je o popírání, další kus Time Bomb je o hněvu a frustraci. Dá se říct, že album prochází celý proces přiznání reality rozpadlého vztahu? Jak moc ti osobně psaní této desky pomohlo vyrovnat se s realitou partnerské rozluky?

Nemyslím si to. Celý proces rozpadu jsem zpracoval ve velmi rychlém sledu do nových písniček na začátku našeho rozchodu. Byl jsem v emocionálním víru odmítání skutečnosti. Toužil jsem získat partnera zpátky na svou stranu. V tomto rozpoložení jsem během tří týdnů v jednom hotelovém pokoji v Sicílii vytvořil drtivou většinu materiálu nové desky. Většina etap rozpadu, jako je přijetí reality, odpuštění, mě teprve čekala.

Ve stejném rozhovoru říkáš, že píšeš slova na již existující melodie. Je to tradiční způsob tvorby tvých písní, nebo máš více způsobů, jak dojít ke zdárnému konci?

Většinou píšu slova na už existující melodie. Podle mě je na písničkách nejdůležitější samotná hudba. Ta v posluchači nejvíce rezonuje. Jasper Maekelberg, můj blízký spolupracovník, producent desek Warhaus, mě teď nutí, abych napsal jako první nějaké texty, abychom občerstvili podobu projektu. Tak se teď snažím na něčem pracovat a uvidíme, co z toho vzejde.

Není to jednodušší, psát texty bez omezení, která vytvářejí už existující melodie?

Když máš příliš mnoho svobody, často nemáš co říct. Alespoň na mě to tak funguje. Existující melodie jsou pro mě často takovými průvodci, kteří mě navedou k těm správným tématům. Takhle to mám i v běžném životě. Od teenagerského nicnedělání bez pravidel se přesunuji k více „buddhistickému“ způsobu žití, kde si sám vytvářím jisté mantinely fungování.

Když si píšeš melodie, máš už představu o aranžích, jaké písničky budou mít?

U mě je to dlouhý proces zrání. Prvotní nápady a základní kostru mám vždy napsánu velmi rychle. U nové desky jsem měl základní nápady pohromadě za tři týdny. Pak jdu s nápady za Jasperem, který je skvělý v tom, jakým způsobem je schopen s těmito prvotními nápady naložit. Jeho zásluhou písničky Warhaus znějí tak, jak znějí. Pracuje pomalu, ale neskutečně pečlivě, s důrazem na každý detail. V tomto mu plně důvěřuji. Takto vznikly všechny tři dosavadní desky projektu. Je možné, že příště na to půjdeme jinak. Uvidíme.

Které další osoby kromě Jaspera hrály důležitou úlohu u vzniku nového alba?

První dvě desky vznikly plus mínus v naší vlastní režii. Samozřejmě nám s nimi pomohli i další muzikanti, ale jednalo se spíše o session. o jednorázovou výpomoc. U nové desky tomu bylo jinak. Má doprovodná kapela funguje už delší dobu, a tak jsme k nahrávání přistoupili spíše jako skupina. Dříve jsem měl potřebu mít vše pod absolutní kontrolou. Na tom se snažím pracovat, dávám svým spolupracovníkům čím dál větší prostor se v hudbě Warhaus také realizovat. Je to větší zábava, musím říct.

Nejen základ nové desky vznikl v Palermu, ale i videoklipy k řadě skladeb. Jak důležitou roli hraje toto město na kolekci Ha Ha Heartbreak?

To, že má deska něco společného zrovna s Palermem, je úplná náhoda. Prostě jsem jen hledal místo, kde bych se mohl soustředit na práci, a v ten moment jeden z kamarádů navrhl Palermo, které dříve navštívil a moc se mu tam líbilo. Ve výsledku město zanechalo na desce svůj otisk. Je to velmi romantické místo, dříve třpytivě načančané, jehož patina je dnes mírně omšelá, a tím získává v mých očích ještě zajímavější podobu.  

Jak to tedy je s videi k novému albu? Vizuální doprovod existuje už k šesti položkám. Máme očekávat, že postupně uveřejníš klipy ke všem skladbám?

To si nejsem jist. Do Palerma jsem se vrátil s fotografem a kameramanem. V plánu bylo natočit materiál na dva až tři videoklipy, jenže v této malé skupince jsme si natolik sedli, že nakonec těch vizuálních doprovodů vznikl dvojnásobek. Žádné kostymérky a světla. Všechna videa zaznamenávají mě a okolí tak, jak doopravdy vypadá.

Když tě vidím na videu k singlu Open Window s padajícím klavírem za zády, trochu mě zamrazilo, že tě mohl jednoduše zranit.

Takhle ti to řeknu (dlouhé ticho): byl jsem smířen s tím, že na mě může spadnout. Ale jsem rád, že mě nakonec nezranil.

Kdo přišel s nápadem upravit tuhle skladbu pro flašinet? A jak těžké to bylo?

Bylo to poměrně obtížné. Nápad ke mně přišel, když jsem jednou zahlédl flašinetáře na pláži. Nejen samotná muzika, ale i ti lidé, kteří točí kličkou, jsou takové melancholické až tragické postavy (ke kterým jinak chovám velký respekt). A nálada téhle písničky si o toto zpracování vysloveně řekla. Existuje několik firem, které se specializují na výrobu papírových podkladů pro flašinety. Bylo potřeba celou skladbu převést do not a firma pak písničku vytiskla. Celá práce na úpravě mě moc bavila. Nakonec jsem si tuto úpravu tak oblíbil, že ji nechávám hrát před koncerty Warhaus jako podkres, který dostane fanoušky do té správné nálady.

Nemáš občas pocit, že by bylo dobré nechat si některé emoce pro sebe? Nestát před lidmi obrazně „citově nahý“?

Nevím. U prvních dvou desek jsem si vytvořil personu, klon části mé vlastní identity, kterou jsem předstrčil před reflektory. Máš pravdu, že nová deska je jiná. Všechno se ale seběhlo tak rychle, že mi tato změna vlastně nikdy nepřišla na mysl. Teď nechci, aby to znělo namyšleně, já se za své city nestydím. Není za co.

To chápu. Na druhou stranu, tu a tam, když na toto téma někdy se zpěváky/autory narazím, sami přiznají, že když tyto niterné emoce na pódiu sdílejí, napadá je, jestli nebylo rozumnější si je nechat pouze pro sebe.

Ale já mám také svá tajemství, o kterých nezpívám. (smích) Na druhou stranu, na rozchodovém albu je kouzelný fakt, že se jedná o běžnou věc, která se přihodila téměř každému. Každý se může s mými emocemi ztotožnit. Já jsem jinak poměrně velký introvert. Nemám sociální sítě, nemám rád, když se jiní chlubí fotkami, na kterých jsem také já. U muziky je to jiné. Je to pro mne jistý filtr napuštěný poezií a metaforami.

Nedávno jsem dělal rozhovor s kapelou Tindersticks. Překvapilo mě, že spoustu populárních písniček z prvních tří desek dnes kapela nehraje, protože zpěvák Stuart Staples má pocit, že už je někde jinde. Že se s nimi dnes nemůže ztotožnit. Nemáte stejný pocit z materiálu prvních dvou desek Warhaus?

Naprosto chápu, že člověk se vyvíjí a jeho pohled na svět se mění. Je občas legrační si uvědomit, co jsme před necelými dvaceti roky vkládali do prvních písniček Balthazar. Na druhou stranu – a v tom bych chtěl být pozitivnější než Stuart – je zajímavé, že s postupem času je možné v těchto starých hymnách, které naši fanoušci stále požadují, najít nové konotace, nové významy. Tak alespoň přistupuji k vlastní tvorbě já.

Teď jsi na turné. Máš už ale plán, co budeš dělat potom?

Mám velkou hromadu nápadů na různorodé projekty, vždy je ale potřeba se soustředit jen na jeden.

Není zase čas na nový materiál pro Balthazar?

Poslední koncert kapely jsme odehráli v listopadu, to není zas tak dávno. U Balthazar cítíme, že se vždy musí naakumulovat tenze pro společnou práci. Kdy ten čas nastane, teď nedokážu odhadnout. Ale jsem přesvědčen o tom, že jsme ještě neřekli poslední slovo.