White Lies na nové desce přeskočili z postpunku do synthpopu

Když se v roce 2007 dávali dohromady zpěvák a kytarista Harry McVeigh, basák Charles Cave a bubeník Jack Lawrence-Brown, postpunkový revival v čele s Interpol nebo Editors byl v plném proudu. Začít hrát podobně inspirovanou hudbu s kořeny zachycenými okolo ikonického materiálu Joy Division nebo Echo & the Bunnymen nebylo žádnou revolucí, přesto si trio z Londýna zjednalo výraznou pozornost už svými prvními singly Unfinished Business a Death. Debutové album To Lose My Life... vydané po dvou letech fungování jen završilo suverénní vpád White Lies na zmlsanou ostrovní scénu. Od té doby uplynulo mnoho vody, postpunk je stále v kurzu, i když kapely, které ho dnes reprezentují spíše než k Joy Division vzhlížejí k The Fall nebo Wire. Posmutnělou eleganci vystřídala špína, spontaneita a vztek Squid, Shame a dalších divočáků. White Lies toto zemětřesení přestáli, a po dnes již pravidelné tříleté pauze přináší posluchačům už šestou dlouhohrající kolekci As I Try Not To Fall Apart.

Trojici od prvních úspěchů je přisouzena jistá pozice hodných hochů nezávislé scény. Muzikantů, kteří mají od pána Boha nadělen výjimečný talent napsat chytlavou písničku, za kterou ale často nestojí nic víc než ona řemeslná zručnost. Žádné osobní muka, balancování na hraně šílenství ani podobné silné příběhy, které tak pomáhají rámovat muzikantovo snažení a dávají svým aktivitám obhajitelné argumenty. White Lies si na vzletné koncepty, ani hraniční zážitky nepotrpěli. Nikdy se nestyděli za to, že ve svých písničkách popisují všední každodenní situace, ve kterých netuhne krev v žilách, ale možná o to větší zástup posluchačů se s nimi dokáže ztotožnit. To je i případ letošní novinky, kterou předskočil singl titulní skladby, ve kterém frontman Harry zpívá o tom, že „je dobré přijmout zranitelnost jako muž a vědět, že je v pořádku tu tam těmto tlakům podlehnout“. Ve zkratce, je OK tu a tam nebýt OK. Otvírák desky Am I Really Going To Die už názvem koketuje s tématem smrti, které se nikdo z nás nevyhne, ale každý k této „jistotě našeho životě“ přistupuje jinak.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Studioví pomocníci White Lies zůstávají na svých místech i v souvislosti s šestou deskou. Třeba dlouholetý spolupracovník Ed Buller, který pracoval na mnoha albech včetně jejich debutu To Lose My Life…, se vrací, stejně jako fakt, že kapela si na celé desce znovu vystačí sama bez jediného hosta. I když se tyto pořádky nemění, hned od první skladby je slyšet, že písničkám nevládnou, až na výjimky, rázné kytary, ale klavír a elektronika. Aranže mají robustní podobu a blíží se tak fortelně podobně nastavenému popu osmdesátých let, jakým ohromili svět Tears For Fears nebo starší současníci a kolegové Franz Ferdinand. Vzdušné aranže dávají výrazný prostor pro neortodoxní výlety basáka Charlese Cavea i nápaditou hru s rytmy Jacka Lawrence-Browna. A když se tu a tam zapojí znovu výrazně i elektrické kytary (např. v Roll December nebo Blue Drift), zjistíme, že z letošního popového výletu to k vlastním začátkům není zas tak daleko. Album je znovu nabito řemeslně bezchybně uchopenými písničkami, z nichž řada by se při intenzivnější mediální tlačence musela stát hitem.

I po vydání šesté řadové desky White Lies čekám, kdy se lehká hity hýřící ruka tria potká s osobní výpovědí, která všechny tyto grály řádně vypucuje a vystaví na přímém slunečním světle. I přes tyto výhrady stojí album As I Try Not To Fall Apart za to. Mohlo by mít sílu rozjasňovače současných válečných chmur, a také lákadla na koncert, který Angličané odehrají 5. května v pražském Lucerna Music Baru.  

White Lies – As I Try Not To Fall Apart

PIAS, 2022

75 %