White Lies: Nejtěžší na skládacím procesu je, jak vůbec začít

Trio Harry McVeigh (zpěv, kytara) Charles Cave (baskytara) a Jack Lawrence-Brown (bicí) se pod hlavičkou White Lies stalo jistou senzací nejen na britských ostrovech a Evropě, ale i u nás, kde se jim podařilo vyprodat několikrát za sebou svoji show. Kapela začátkem února vydala další řadovku nazvanou Five, kterou přivezou 7. března do pražského klubu Roxy. O plánech do budoucna, nahrávacím procesu a nových písních se rozhovořil frontman a kytarista Harry.

Před dvěma týdny vám vyšlo nové album, nazvané Five. Můžeš ho stručně představit?

Věřím, že tahle deska je v naší kariéře opravdovým milníkem. Jsme tu už 10 let a stále děláme hudbu, která je pro nás nesmírně vzrušující. A to je něco, o čemž jsme si nikdy nemysleli, že se stane! Řekl bych, že se to odráží v samotných písních. Každá z nich má jiné charizma, liší se od sebe navzájem a někomu může připomínat momenty a myšlenky ze všech našich předchozích alb. Jsme na tuto desku velmi hrdí, je na ní spousta toho nejlepšího materiálu. Podepsal se na tom i fakt, že jsme na ní pracovali s našimi oblíbenými lidmi z oboru. Nemůžeme se dočkat, jak nové skladby přijmou naši fanoušci.

Předchozí nahrávku jste z části točili ve studiu Bryana Ferryho. Kam jste zamířili nyní?

Nahrávka vznikla ve dvou různých studiích v Londýně. První místo se nazývá Assault & Battery a nachází se v severozápadním Londýně. Je to výborné studio, máme na něj spoustu skvělých vzpomínek – nahrávali jsme tam již naše druhé album před 8 lety. Spoluvlastní ho Alan Moulder, který smíchal Five a také obě naše předchozí alba. Také jsme strávili čas ve studiu nazvaném Sleeper Sounds v Kensal Green, což je fantastické místo plné úžasných nástrojů a věcí, se kterými si můžete hrát podle libosti. Jsou to dvě nejlepší studia v Londýně!

Jak komponujete? Máte nejdřív napsané texty a pak přijde na řadu hudba, nebo je to naopak? Či vše vzniká naráz?

Obvykle, ale ne vždy, přichází hudba jako první. Začínáme tím, že se snažíme dosáhnout dobré akordové chemie spolu s jednoduchými rytmickými stopami, pak napíšeme nějaké melodie a Charles se pokusí napsat texty, které se do toho hodí. Hodně hýbeme s tempem a hledáme klíč k tomu, aby slova seděla přímo s hudbou dohromady. Často takhle vzniknou tucty nápadů, když ale cítíme, že to není ono, necháme je okamžitě ležet ladem. Charles píše texty velmi rychle a to dělá celý proces komponování mnohem jednodušší pro nás oba.

Na desce jste opět pracovali s Edem Bullerem, ale také s Jamesem Brownem a Floodem. Kam vás podle tebe hudebně posunuli?

Ed Buller dělal s námi na všech našich nahrávkách, takže nemohl chybět ani na této. Je jako náš taťka a nemyslím si, že by někdo chápal White Lies lépe než on. Strávili jsme s ním dva týdny v LA a pomohl nám s úpravami některých melodií a instrumentací. V podstatě dal všem našim skladbám velký náskok ještě předtím, než jsme se dostali do studia. Pomohl nám zjistit, jak bychom měli postupovat v nahrávacím procesu.
S Jamesem Brownem jsme spolupracovali už na našem předchozím albu Friends a věděli jsme, že s ním chceme znovu nahrávat. Je to velmi talentovaný producent a pomohl nám docílit toho nejlepšího zvuku, jak to jen šlo. Jakoukoli myšlenku, kterou uchováváte v zadní části vaší mysli, dokáže okamžitě přenést do reality, což je přesně to, co chcete od dobrého producenta. Podle mého názoru je v současnosti jedním z nejlepších producentů na světě.
Flood spolupracuje s Alanem Moulderem v Assault & Battery, ale pracuje v jiné místnosti, zatímco nahráváme. Zajímal se o některé písně a jednoho dne přišel, aby udělal nějaké synthové programování. Flood má chaotický proces, ale to, co dodává, je vždy divný a nádherný. Přišel na několik skvělých synthových partií a zpracoval některé zvuky pro skladby jako Tokyo a Never Alone a pozdvihl tyto skladby na jinou úroveň. Práce s ním byla úžasná.

Jakou kytarovou techniku jste na desce použili? Přistoupili jste k nějakým nezvyklým experimentům?

S kytarami jsme na desce trochu experimentovali. Použili jsme mnohem více fuzzu, než jsme původně zamýšleli, a to pomocí Boss pedálu nazvaného Hyperfuzz FZ2, který je podle mého názoru jedním z nejlepších fuzzových pedálů pro masivní, až nasraný zvuky. Použili jsme také hodně atmosférických zvuků za pomoci Sleeper Sounds, které do některých stop přidaly kosmický prvky. Novinkou pro nás byla taky akustika na tomhle albu, vyzkoušeli jsme si něco nového a dost jsme si to užili! Celkově myslím, že na Five je daleko více kytar než na poslední desce a jsou tu skutečně zajímavé heavy momenty!

V hudbě White Lies rozpoznávám vlivy i minulých dekád, hlavně osmdesátek. Do jaké míry vás lákají staré nástroje a vintage technika?

Používáme spoustu vintage věcí, ale zas tolik si jich neceníme. Máme tendenci používat to, co se nejlépe hodí do hudby, kterou skládáme, takže v záznamu je spousta různých kombinací zvuků starých i nových. Při nahrávání používáme Minimoog a Solina, ale vždy jsou v kontrastu s množstvím softwarových pluginů a moderních počítačových zvuků. Mám rád vintage kytary a myslím si, že zvuk si uchovali lepší, než mají nové nástroje. Mám dva Telecastery z roku 1960 a 1962 Gibson SG, jsou to nejlepší kytary na světě!

Je během nahrávacího procesu nejtěžší dosáhnout toho nejlepšího syntetizátorového zvuku?

S tím úplně nemůžu souhlasit. Když přemýšlíme o zvuku syntetizátoru, v první řadě chceme, aby byl snadno chytlavý a zapamatovatelný ve vaší mysli. Klíčem k získání toho správného zvuku syntezátoru je hodně na něj hrát. Jsem zapalenej nadšenec do syntetizátorů a často trávím hodiny doma kroucením a taháním knoflíků. Je také důležité znát základy. Například pokud skutečně chcete docílit konkrétního zvuku, měli byste hned vědět, jak na nich vyloudit zvuk strunných, dřevěných, žesťových nástrojů nebo varhan. Také se nebojíme používat předvolby, přinejmenším jako základ pro další zkoumání zvuku. Synths jsou super zábava a jsem rád, že je tu opět zájem o dobré a cenově dostupné analogové zařízení.

Kam jste se jako kapela za 10 let posunuli? Jste stejná parta jako na začátku?

Myslím, že náš vztah je daleko lepší, než tomu bylo před 10 lety. Jsme zkušenější v komponování, hlavně jak spolu vůbec začít psát. Na tom máme ale stejně co dohánět. Je to podle mě nejvíce frustrující věc na celém procesu. Také se nebojíme vyhazovat skladby do koše. Naučili jsme se za ta léta, že v procesu skládání je stejně důležité pracovat s dobrými nápady, jako ty špatné okamžitě eliminovat. Když jsme dumali nad tím, co jsme psali v prvních dnech naší kariéry, a vzniklo tenkrát opravdu hodně silných písní, došli jsme k závěru, že už těžko můžeme zachytit naši teenegerovskou chemii.

Jsi fanouškem Jimiho Hendrixe? Co tě na něm fascinuje?

Máš pravdu, jsem obrovský fanoušek Jimiho Hendrixe. Myslím, že je to největší hráč na elektrickou kytaru a to, co udělal pro hudbu a budoucnost kytarové techniky, je bezkonkurenční. Nejvíc se mi líbí, že hrál s takovou lehkostí a samozřejmostí. Zdá se, že mezi tím, jak přemýšlel a co hrál, není žádná překážka. Zní to, jako by zpíval skrze svůj nástroj. Kdykoli slyšíte takového hráče, a nemusí to být jen kytara, víte, že je geniální!

Co White Lies čeká v tomto roce?

Budeme pilně cvičit a čeká nás turné – máme naplánováno přes 40 koncertů po celé Evropě, což je, myslím, docela hodně! A pak pár vystoupení v USA a Mexiku. Nemůžeme se dočkat, až se setkáme s našimi fanoušky po celém světě a přehrajeme jim nové skladby. Je to pro nás vzrušující rok!