White Stripes, Mozart a hodiny přemýšlení

V momentě, kdy si člověk zakroužkuje v kalendáři datum nahrávání svého nového výtvoru, vydrží na něj dobrou půlhodinku zírat. Alespoň tak to máme my: Jungmann in Blue. Skromný prostor interiérů našich hlav totiž jako beran nechce opustit zástup tučných písmen s otazníkem na chvostu. Co do toho studia vlastně přineseme?

Nemyslím to tak, že bychom neměli vybrané konkrétní písně, co hodláme skrz pár mikrofonů vměstnat panu zvukařovi do kompu. Jde o to, jak vytvořit v našem minimalistickém složení takovou zvukovou stopu, která posluchače jakýmkoliv způsobem zaujme. Hned na začátek můžeme zamáčknout slzičku v oku a ze seznamu možných lákadel vyškrtnout dva hlavní trumfy, které většina kapel při nahrávání dříve či později vyloží na stůl. Energický, pevný groove bicích a vymazlenou basovou linku. Ostatně ani kytarový riff nám moc nepomůže. Máme jen hloupou černou krabici s pár klávesama a jeden hlas.

Situace začíná místy vypadat beznadějně a našinec už se pomalu smiřuje s tím, že si hudbu, do které vložil všechen svůj pot a slzy, nakonec pustí jenom jeho babička, která to v půlce radši přepne zpátky na Šlágr TV. Ovšem každý správný fanoušek White Stripes si nakonec vzpomene, že i ve dvou lidech se dá vytvořit spousta muziky s velkým sex-appelem. Jen se to chce trochu zamyslet. A pokud člověk nedisponuje ani nabroušenou kytarou, ani půvabnou bubenicí jako měl Jack White, musí se hodně zamyslet.

Při všem tom přemýšlení a poslouchání střídavě Boba Dylana, Cheta Fakera a Rachmaninova, vám nakonec dojde, že přece jen zbývá ještě pár triků, které můžete na svého laskavého sluchového recipienta použít. Že sami dokážete hltat pouhé piáno se zpěvem desítky minut v kuse. Ovšem má to jednu „nepatrnou“ podmínku, kterou každá poslouchatelná skladba pro minimální obsazení splňuje. Nemůžete si dovolit jediné slabé místo. Nahrávka musí dávat smysl jako celek a každý tón v ní musí mít svoji jasně danou pozici a žádný nemůže být navíc. Nic se nesmí opakovat, aniž by to mělo svoji opodstatnění. Bezobsažná vata se zde nepromíjí. Je to svým způsobem velice čistá a průhledná hudební forma.

Říká se, že W. A. Mozart prý dokázal vidět jakoby naráz a v celku jakoukoliv svou symfonii. Pokud v ní na nějakém místě změnil jediný tón, hned viděl, jak se to projeví ve zbytku skladby. My se o něco podobného pokoušíme aspoň u našich krátkých songů.