Woodstock: věčně živý organismus

Praotec všech festivalů, kult a legenda. Ačkoliv na něm zdaleka ne vše probíhalo podle plánů a představ pořadatelů, pro mnohé návštěvníky to byl první a zároveň poslední skutečně "free" festival. A odkaz Woodstocku žije dál.

Ten jediný pravý

Detailně popisovat co se odehrálo mezi 15. a 18. srpnem 1969 na louce v katastru městečka Bethel (cca 70 km od skutečného Woodstocku) je nejen zbytečné, ale prakticky i nemožné. Festival naplněný po okraj hvězdnými jmény tehdejší rockové a folkové scény, všudypřítomným bahnem, drogami a kulantně řečeno "volnou láskou" se prostě nesmazatelně zapsal nejen do dějin hudby a do srdcí všech cca 400 tisíc lidí, kteří se jej osobně zúčastnili (pokud si to tedy pamatují), ale i všech těch, kteří jej znají – byť jen zprostředkovaně z filmových záběrů či audio nahrávek.

Co do počtu návštěvníků, je potřeba brát veškeré údaje s rezervou, neboť ty se dramaticky liší a pohybují se od pouhých 150 do 700 tisíc, dle oficiálních odhadů je ale nejpravděpodobnější údaj někde uprostřed. Nelze ale říci platících, neboť vstupenek se oficiálně prodalo jen 180 000. Směrem k městečku Bethel ovšem vyrazili i ti, kteří žádnou vstupenku neměli. A pořadatelům bylo brzy jasné, že situace je neudržitelná a pokud nemá dojít k tragédii, musí umožnit vstup zdarma i davům, které se blížily ze všech stran a ucpaly příjezdové komunikace v okruhu 20 km. Policejní odhady hovořily až o 1 milionu lidí, ale část příchozích nakonec přeci jen uposlechla výzev policie i samotných pořadatelů a vrátila se domů.

Uvnitř areálu, který nebyl koncipován pro tak velký počet návštěvníků, panoval chaos a otřesné hygienické podmínky, které ještě zhoršovalo počasí – samotný festival byl několikrát kvůli dešti přerušen. Ani na pódiu nebyla zrovna idylka a dobré technické podmínky, přesto většina hudebních vystoupení patřila k nadmíru vyvedeným a měla neopakovatelnou atmosféru – např. Joe Cocker, Ten Years After, Carlos Santana, The Who, Jimi Hendrix či ojedinělý výkon Richie Havense, který "zaskakoval" za několik "společensky unavených" či nedostavivších se interpretů a své vystoupení tak natáhl na neuvěřitelné tři hodiny. Navíc s vypůjčenou akustickou kytarou, neboť na festivalu původně vůbec vystupovat neměl. Někteří se i přes "společenskou únavu" přeci jen dopotáceli na pódium a později možná raději na své vystoupení dobrovolně zapomněli – např. Janis Joplin či Grateful Dead.

I přes ohromnou masu lidí, naprosto nevyhovující podmínky a přemíru drog se festival nesl v duchu jeho podtextu "Tři dny míru a hudby" a v jeho průběhu zemřel "pouze" jeden člověk na předávkování a druhého nešťastnou náhodou přejel ve spánku traktor – řidič nešťastníka ležícího ve spacím pytli v hromadě bláta prostě neviděl. Na druhou stranu došlo během festivalu k narození dvou dětí (a zřejmě spousta jich byla v té době i počata). Hudebně se tedy festival vydařil, nicméně po ekonomické stránce se jednalo o fiasko se schodkem ve výši 1,3 milionů dolarů.

Odkaz festivalu ale žil dále a kromě třídeskového kompletu, který vyšel v roce 1970 se záznamem vystoupení některých interpretů, byl ve stejném roce uveden i vynikající tříhodinový dokument Woodstock, který obdržel Oscara za nejlepší dokumentární snímek.

Pozdější život Woodstocku

V roce 1979 byl v rámci desetiletého výročí pořádání festivalu uspořádán festival s názvem Woodstock Reunion. Pro konání koncertu byla vybrána závodní dráha Parr Meadows na Long Islandu v New Yorku. Návštěvnost ani výběr účinkujících se ale pochopitelně s původním Woodstockem nemohl měřit. Údaje o počtu návštěvníků se pohybují od 18 do 40 tisíc a z původních účinkujících se na pódiu objevil jen zlomek (např. Richie Havens, Joe McDonald, Johnny Winter či Stephen Stills). Někteří, jako např. Jimi Hendrix či Janis Joplin, se ostatně již festivalu zúčastnit nemohli. I z tohoto festivalu existuje oficiální záznam, který vyšel pod názvem Live At Parr Meadows. V roce 1979 se ovšem uskutečnila ještě jedna vzpomínka na woodstocký festival. Ta proběhla pod názvem Woodstock ´79 v mnohem komornější atmosféře v legendární Madison Square Garden v New Yorku a i zde nechybělo pár umělců z původního festivalu. V roce 1991 se objevil oficiální záznam i z tohoto večera pod názvem The Celebration Continues: Woodstock ´79.

I ke dvacátému výročí došlo k pokusu o opakování neopakovatelného. Byl uspořádán Woodstock ´89, někdy také zvaný jako Forgotten Woodstock. K jeho zajímavostem patří bezesporu fakt, že byl pořádán ve stejném termínu jako původní Woodstock, konal se na stejném místě a vznikl v podstatě spontánně, neboť informace o konání festivalu se šířily pouze ústně. Nakonec se festivalu zúčastnilo téměř 150 tisíc návštěvníků (i když některé smělé odhady hovoří až o 350 000). Na festivalu vystoupila řada převážně místních kapel a z původních účinkujících zde byla snad jen Melanie Safka. Velkým překvapením ale byla účast Ala Hendrixe – otce legendárního kytaristy, který se krátce objevil i na pódiu, aby pozdravil přítomné publikum. Dokumentarista a režisér Barry Benson z tohoto koncertu vytvořil působivý dokument 20th Anniversary Festival: A Musical Documentary Woodstock ´89.

Čtvrt století po Woodstocku se konečně do organizace oslav výročí festivalu nechal znovu zatáhnout i Michael Lang se svými dvěma spolupracovníky, kteří pořádali původní Woodstock. Očekávání byla obrovská a dne 19. dubna 1994 bylo oficiálně potvrzeno, že druhý "pravý" Woodstock se bude konat 13. a 14. srpna (později byl přidán ještě pátek 12. srpna) na farmě ve městě Saugerties, která leží asi 10 mil od Woodstocku a zhruba 50 mil od Bethelu.

Woodstock 1994: Music And Art Fair nabídl několik pódií a hvězdnou sestavu umělců. Namátkou zde byl k vidění opět Joe Cocker, Crosby, Stills And Nash, Santana, Joe McDonald, ale také třeba Metallica, Aerosmith, Nine Inch Nails, Henry Rollins, Red Hot Chilli Peppers, Allman Brothers Band, Green Day nebo Bob Dylan. Bohužel stejně jako v roce 1969 totálně selhala organizace festivalu a téměř 550 tisíc lidí se nekontrolovatelně pohybovalo mimo oficiální vstupy a výstupy a i mimo ohraničené a slabě zabezpečené plochy. Původní zákaz vnášení vlastního jídla a pití, jakožto i potencionálně nebezpečných předmětů, se nakonec stal zcela bezpředmětným. Deštivé počasí navíc proměnilo celou plochu v bláto a historie se tak alespoň v tomto směru opakovala.

Atmosféra festivalu měla ale do "míru a lásky" hodně daleko. Provokace některých umělců z pódia směrem k davu nezůstaly bez odezvy a z koncertních ploch se pomalu stávala bojiště. Frontman kapely Jackyl musel být dokonce z pódia odvlečen ochrankou, neboť v průběhu koncertu se kromě své obvyklé motorové pily začal ohánět i střelnou zbraní v důsledku čehož si ustřelil – naštěstí jen sám sobě – prst. Kapelu Primus zase dav pod pódiem zahrnul blátivou kanonádou a kapela Green Day si to na pódiu rozdala nejen s podrážděnými fanoušky, ale i s přítomnou ochrankou. Situace se rychle vymkla kontrole a jen zázrakem nedošlo k vážnějším zraněním. Naopak k pozitivním překvapením patřilo famózní vystoupení Boba Dylana.

Neslavnou oslavu čtvrtstoletého výročí festivalu měla vynahradit oslava k výročí třicátému. Tentokrát se festival konal na bývalé letecké základně Griffiss u města Rome, asi 200 km od původního místa festivalu. Na festival se údajně sjelo zhruba 400 tisíc lidí (střízlivější odhady ovšem hovoří o 225 tisících) a pořadatelé se tentokrát rozhodli neponechat nic náhodě. Ocelové oplocení a pevné vstupní brány měly zabránit proniknutí bez lístku a bez kontroly. Na bezpečnost kromě bezpečnostních agentur dohlíželo i 500 uniformovaných policistů. Nabitý line-up ve kterém nechyběla jména jako Metallica, Rage Against The Machine, Korn, The Offspring, Megadeth, Red Hot Chilli Peppers, Limp Bizkit, Muse aj. vyhnal cenu vstupenek na tehdy astronomických 150 dolarů. První problémy přineslo opět počasí – tentokráte extrémní horko. Teploty nad 38°C na ploše bývalého letiště – tedy bez jakéhokoliv stínu a vzdálenost pódií, kdy návštěvníci museli ujít 2,5 km po rozpáleném asfaltu, zákaz vlastního pití a potravin a nucení do koupě u předražených místních stánků (např. malá pizza se prodávala za 12 dolarů a půllitr vody za 4 dolary), nedostatečný počet toalet a prakticky žádný přístup k volné pitné vodě vedl k vlně nevole a nespokojenosti návštěvníků. Naštvanost a frustraci ještě podpořili někteří umělci z pódia, kteří fanoušky vyzývali k nepokojům.

Natlakovaný kotel nakonec vybuchl během vystoupení Red Hot Chilli Peppers. Na počest Jimiho Hendrixe kapela zařadila do svého setu i Hendrixovu píseň "Fire" při níž fanoušci začali zapalovat svíčky a zapalovače. Vyprahlá zem a stovky plastových lahví a odpadků pod nohami byla dostatečně živná půda pro oheň, který se začal rychle šířit. Skupiny přítomných nejprve okolo ohňů tančili a nakonec je začali přiživovat. Šířící se oheň eskaloval napětí, které se rychle zvrhlo ve vlnu násilností. Dav vzal útokem vše, co mu stálo v cestě – nefunkční, přetékající toalety, bankomaty, stánky s předraženým občerstvením i merchandisem. Bylo nahlášeno i několik případů znásilnění. Pořádek nakonec zjednali až přivolané pořádkové jednotky policie i armády. Jestliže po prvním Woodstocku řada lidí prohlašovala, že lituje, že tam nebyla, po tom v roce 1999 se naopak řada lidí vyslovala v duchu: "... dobře, že jsem tam nebyl".

Poslední pokus o oživení festivalu v původním duchu se datuje do roku 2009. Tehdy se opět nechal slyšet původní organizátor Woodstocku Michael Lang s myšlenkou na oslavu čtyřiceti let od konání festivalu. Představy měl velkolepé a jeho představa o seznamu účinkujících zněla přímo pohádkově. Zúčastnit se mělo i několik původních účinkujících z Woodstocku 1969. Nakonec ale vše ztroskotalo na penězích a festival se nekonal. Možná je to dobře, některé věci prostě opakovat nelze...

Odkaz a inspirace

Nicméně původní festival Woodstock je dodnes velmi lákavým a inspirativním tématem. V roce 2009 natočil režisér Ang Lee vynikající film Taking Woodstock (u nás pod názvem Zažít Woodstock) oceněný Zlatou Palmou v Cannes. Řada umělců vystupujících na původním festivalu také – buď bezprostředně po koncertě – nebo s odstupem let i desetiletí vydala záznam svého vystoupení na tomto legendárním a jak je stále více patrné i neopakovatelném festivalu. A samotný otec festivalu Michael Lang sepsal v roce 2011 své paměti do poutavé knihy Woodstock – Příběh zrodu legendárního festivalu míru a hudby.

Pravidelně se také po celém světě konají festivaly, které si ono magické slůvko Woodstock s oblibou vetknou do svého názvu. Například v Polsku se již drahně let těší velké oblibě festival Woodstock Festival Poland a ani naše republika nezůstává pozadu a najdeme zde hned několik tradičních festivalů, které si (samozřejmě s trochou nadsázky) kousek této legendy také přivlastňují např. Hanácký Woodstock, Woodstock Žopy, Oleško Woodstock, Woodstock Košťany aj. A zapomenout bychom neměli ani na legendární Trutnov Open Air, který si kdysi svou přezdívku "český woodstock" vysloužil zcela po právu. Je mezi těmito epigony ten váš oblíbený?