Wsedě ve zkušebně, foto: Zdeněk Neusar

Wsedě: Hraje a zpívá prakticky celý náš kriminál

Do vzniku skladby Žlutá stužka se nic zvláštního nedělo. Kapela Wsedě s programem Prevence kriminality jezdila po školách a žádné mimořádné ambice neměla. Přesto se dnes soukolí této vězeňské kapely točí rychleji, než si zpočátku kdokoli dokázal představit. Muzikanti začali zkoušet s Petrem Čtvrtníčkem, složili s ním nový song a chystají řadu koncertů. Věřili byste, že téměř všichni odsouzení jsou muzikanti? Také o tom jsem se ve zkušebně kuřimské věznice bavil s kytaristou a zpěvákem Pepou, basákem Edou, klávesákem Pavlem a zpěvákem-raperem, klarinetistou a hráčem na foukací harmoniku Danem. Odpovídal ale také otec projektu, vychovatel a s trochou nadsázky i manažer kapely Petr Málek a jeho kolegyně Petra Přidalová. Zkuste i díky tomuto rozhovoru utéct předsudkům. Vyzkoušet naostro si to můžete 25. června na štafetovém běhu Yellow Ribbon Run v Praze, který Wsedě zahajují. Ještě předtím se kapela objeví 7. června v Blansku a 12. června v Rock Café, po prázdninách zahraje také na modřanském Festiwallu.

Dá se „kariéra“ dělat i ve vězení?

PEPA: S tím nikdo z nás rozhodně nepočítal. (smích) Tohle všechno ale kvůli efektu nějakého zviditelnění se neděláme. Hlavně nás to baví a s programem Prevence kriminality se podílíme na správné věci.

EDA: Podařilo se, že se tu sešla skupina lidí, které to baví. A nakonec jsme to posunuli do této úrovně, i když jsme nic podobné dopředu neplánovali.

Jak se s aktuálním zájmem o kapelu srovnáváte, je vám v tom příjemně?

PEPA: Když mě zavřeli, říkal jsem si, že si to tady odkroutím někde vzadu, aby mě nebylo vidět. Nakonec se to všechno vyvinulo jinak. Nevím, jestli můžu říct, že je mně to focení a natáčení úplně po chuti. Když zavolám domů, děti mně říkají „mediální hvězdo“… (smích)

Nedávno jste za bicími získali výraznou posilu v podobě Petra Čtvrtníčka. Jak k této spolupráci došlo?

PEPA: Bývalý bubeník je na svobodě a nějaký čas jsme si museli vystačit s automatem. Pokud jezdíte po školách, kde mají často omezený prostor, je to nakonec i jednodušší. Už když si tam stoupneme čtyři, s kytarou, basou, klávesy a klarinetem, je nás dost, natožpak s bicími. Pořád nám jde hlavně o prevenci, hrajeme jen pro zpestření a uvolnění účastníků...

Od kdy do škol tímto způsobem jezdíte?

PETR: Kapela Wsedě vznikla v roce 2010 jako součást preventivního projektu na popud naší předchozí ředitelky Zuzany Kalivodové. Vybrali jsme čtyři odsouzené, kteří studenty svými příběhy budou varovat, aby se nedostali do vězení. Podmínkou bylo nejen to, aby uměli mluvit, ale i hrát na hudební nástroje. Hudba totiž dost pomáhá posluchače zbavit úvodní bariéry ostychu. Když posluchače hudbou naladíte, mnohem líp se s nimi komunikuje.

Registrujte se a společně s Petrem Čtvrtníčkem, Davidem Kollerem a dalšími osobnostmi se zúčastněte projektu Yellow Ribbon Run na podporu složitého začleňování propuštěných vězňů zpět do společnosti, se kterým se Česká republika dlouhodobě potýká.

Jste jedinou kapelou ve věznici?

PETR: Dnes ano, původně jich ale bylo víc. Začínali jsme u nás jako druhá vězeňská kapela a s koncerty mimo hraní na školách jsme vůbec nepočítali. Chtěli jsme dělat hlavně přednášky, vše bylo založené na komunikaci se studenty, varování před drogami a důsledky trestné činnosti, hraní pro nás bylo podružné. Když se ale na ústředí dozvěděli, že to Wsedě hraje dobře, pozvali nás na koncert k historické výstavě o Vězeňství, kde byla i tehdejší ministryně Helena Válková a náš generální ředitel. To byla naše první větší akce...

Jaké pocity při hraní venku zažíváte, přijímají vás?

PEPA: Od začátku je to stejné. Když někam vyjedeme, lidé na nás jako na vězně na začátku divně koukají. Znám to i sám od sebe, nikdo z naší rodiny ani z mých známých v base nebyl. V závěru je ale přijetí už mnohem lepší.

EDA: Ke změně dochází už po odehrání první písničky. A jak se postupně odvíjejí naše příběhy, atmosféra je stále uvolněnější...

PETRA: A všechno vyvrcholí diskuzí na závěr, kdy se častokrát i zasmějeme.

Jak tyto přednášky probíhají?

EDA: Máme to koncipované tak, že nás uvedou, pak zahrajeme písničku, následuje prezentace o věznici, pak další písnička, první příběh, písnička, druhý příběh, písnička… a po závěrečné diskuzi, úplně nakonec, všechno písničkou ještě uzavřeme.

PEPA: Celé to ale má mít hlavně odstrašující účinek, kvůli tomu tam jsme. Studenti s námi pak současně ne snad přímo soucítí, ale začnou ty věci brát jinak. Dívají se na nás víc jako na lidi, kteří jsou sice věznění, ale současně toho litujeme, rádi bychom už nic podobného nespáchali a ještě dostali šanci.

Kolik škol jste už navštívili?

PEPA: Byli jsme už na nějakých třiceti čtyřiceti školách a studenty pořád zajímají stejné věci.

PETR: Zajímají je hlavně příběhy, často se ale ptají třeba i na mýdlo ve sprše. (smích)

Řeknete něco o svých příbězích i mně?

DAN: Můj je z drogového prostředí. Zpočátku jsem pracoval se dvěma verzemi, do 15 a od 15 let, ale zjistil jsem, že to nefunguje. Každé složení dětí je jiné a odlišné je i každé místo. Takže vždycky tak trochu improvizuju.

PEPA: Děti stejně jako dospělé zajímá hlavně bulvár. Každopádně i když Danův příběh o tom, co feťák může udělat, aby dostal drogu, poslouchám opakovaně, je pro mě pořád zarážející. Mám dospělé děti a s ničím takovým jsem se nikdy nesetkal. Jeho výpověď je dost silná na to, aby o tom posluchači začali přemýšlet.

EDA: Můj příběh je zase z jiného soudku. Většinu svého života jsem byl na druhé straně a kriminalitu jsem měl spíše v popisu práce potírat. Snažím se studenty vést k tomu, aby v jakékoli práci dělali to, co mají, tím víc v nadřazené pozici.

Můžete být konkrétnější?

EDA: Jednadvacet let jsem sloužil tomuto státu, pracoval jsem přes patnáct let nadvakrát na finančním úřadě a mezi tím šest let u policie. A právě práce u policie se mi stala osudnou. Zajímavé na tom všem je ale taky to, že si někdo i po osmi letech může vzpomenout, že jste se něčeho dopustil a po dvanácti letech od spáchání tohoto činu vás pošlou na docela dlouhý trest do vězení.

A vy, Pavle?

PAVEL: Já jsem se připojil k jednomu zlodějíčkovi. Nemusel jsem se ani nijak aktivně zapojit, zavřeli mě za spoluvinu.


Jakou pozici kapela ve vězení má? Je nějak prestižní, je účast v kapele za odměnu?

PEPA: Momentálně máme možná trochu problém. Máme tady totiž 650 odsouzených, což ale taky znamená, jak já říkám, že je tady taky 650 hudebníků. Každý tu totiž na něco hraje nebo se aspoň snaží zpívat. Hraje nebo zpívá opravdu prakticky celý kriminál. Jenže tady jde taky o to, aby se s tím člověk vůbec dostal ven, měl povolení.

EDA: Zohledňuje se bezpečnostní riziko. Každý, kdo by se programu chtěl účastnit, musí splňovat různá kritéria.

PETR: Kapelu jsem původně složil pouze z prvovězněných odsouzených, nebyli v ní recidivisté, o každém odsouzeném rozhoduje komise. Zohledňuje se, o jaký trestný čin se jedná, jaká je délka trestu i kdy má podmínečné propuštění.

EDA: A jak se chová...

Ven jezdíte hrát jen v sestavě s vychovateli?

PEPA: Jezdí s námi také lidé z vězeňské stráže. Můžeme být ale v civilu, vystupujeme v tričkách Žlutá stužka...

PETR: Právě písničkou Žlutá stužka jsme obecně víc vyšli na světlo… tím, že jsme se do projektu Yellow Ribbon Run před třemi lety zapojili. Letos se právě v Praze 25. června poběží čtvrtý ročník Yellow Ribbon Run. Naše stávající ředitelka Gabriela Slováková, která v Česku tento projekt rozjela, tehdy byla ještě ve Světlé nad Sázavou. Když písničku slyšela, moc se jí líbila a propojila nás s Šimonem Ornestem z kapely The Tap Tap, v jehož nahrávacím studiu jsme tuto písničku, která se stala hymnou tohoto projektu, nahráli.

Dane, autorem textu této skladby jste vy?

DAN: Napsal ho můj předchůdce René, který byl už podmínečně propuštěný.

Kolik se v kapele už vystřídalo muzikantů?

PETR: Hodně, asi 35 až 40 lidí… nejdéle je tu tři a půl roku Pepa a necelé tři roky Eda, pak přišel Pavel a nakonec Dan. A tady kolegyně Petra je už třetí ženou, která se mnou na projektu pracuje.

PEPA: Jen pan doktor Málek zůstává. (smích)

EDA: A doufáme, že zůstane i dál...

Pepo, zmínil jste, že ve vězení jsou prakticky všichni muzikanti. Přispěla k tomu nějak i vaše kapela, zlepšila vaše produkce nějak atmosféru ve věznici?

PEPA: Podle mě moc ne, v kriminále je to na rozdíl od venkovního světa trošku jiné. Navíc, i když nám všichni lidé z našeho oddílu fandí, jinde je i dost těch, kteří nám to nepřejí.

EDA: Mezi odsouzenými je u nás hodně hudebně nadaných lidí, bohužel ale ne všichni splní přísné požadavky, aby mohli vystupovat mimo prostor věznice. Nebo by i ta kritéria splnili, ale ve výkonu trestu se nechovají tak, aby uspěli a do kapely se mohli začlenit…

PEPA: Měli jsme třeba basáka, moc šikovný kluk, ale udělal průšvih. Tím pádem tady skončil, což je škoda. Je na každém, jak se chová. Jestli si ale svůj trest chce nějak zlepšit a zkrátit ho, měl by se podle mě snažit. Já jsem ve vězení poprvé a věřím, že naposledy. Je to diametrální rozdíl proti chování vězňů, kteří jsou tu víckrát. Těm je to jedno.

Běh se Žlutou stužkou upozorňuje na předsudky vůči odsouzeným a problémy spojené s jejich zaměstnáváním po výkonu trestu. Je tato akce úspěšná?

PETR: Aby lidé po propuštění dál nepáchali trestnou činnost, měli by dostat práci, jinak se do vězení budou vracet. Na loňském třetím ročníku bylo postaveno 85 štafet, v rámci kterých vedle vězňů a bývalých vězňů běžely i známé osobnosti. Bylo vytvořeno 520 pracovních míst pro vězně a 265 pracovních míst pro propuštěné vězně. Podle mě rozhodně úspěšná je.

Mottem akce je „Uteč předsudkům“. Které předsudky vy sami považujete za nejhorší?

PEPA: Než jsem skončil tady, s žádným ani bývalým vězněm jsem se nesetkal. Jeden, což jsem tehdy ale nevěděl, se u mě kdysi ucházel o práci, ale nakonec jsem ho nevzal z jiných důvodů. Kdybych to ale věděl, asi bych se i já dost rozmýšlel. Přitom ve vězení může skončit i člověk, který třeba někoho nešťastnou náhodou srazil autem. Může být úplně v pohodě.

DAN: Je o tom dost i text Žluté stužky. Až 55 procent firem bývalé vězně nezaměstná. Znal jsem venku dost lidí, kteří vyšli z vězení, ale nezbylo jim než znovu začít prodávat drogy nebo krást, spadli do toho znovu…

PETR: Recidiva v České republice je 70 procent, podle některých zdrojů až 75 procent.

Vedli jsme o tom debatu při návštěvě borské věznice, kde jsem byl s kapelou Zrní. Dost vězňů se údajně vrací i proto, že se jim to prostě vyplatí. Nějaký čas trvá, než je chytnou, tresty jsou nízké, mnozí vězení pokládají za „pionýrský tábor“. Mně to tak i podle slov dozorců v samovazbě, kde nezřídka končí lidé po různých napadeních nebo pokusech o sebevraždu, nepřijde.

PEPA: My všichni jsme prvověznění, proto jsme dost specifický oddíl. Každý dělá všechno proto, aby se dostal na podmínečné propuštění domů. Občas se i tady něco semele, ale je to jen takové pošťuchování…

DAN: Což se děje i běžně venku, pošťuchování a vyříkávání si věcí mezi chlapama…

Vysoká recidiva na vychovatele určitě vytváří nemalý tlak. Bráníte se nějak proti vyhoření?

PETR: Jsem tady už od jednadevadesátého. Proti vyhoření se snažím bojovat tím, že nezůstávám na místě. Snažím se něco podnikat, aby mě ta práce naplňovala, dělám, co mě baví.


Podle kaplana Blažeje Pelána z borské věznice tahle práce dává smysl i jen při nápravě jednoho člověka. Setkal jsem se ale také s názorem, že vězni vše dělají účelově a pomáhajících neziskovek, které se kolem nich točí, si neváží.

EDA: Jak kdo...

PETR: Někdo vám možná řekne, že je to tady „Klokánek“, pro jiného je to ale regulérní vězení za trest. Každý odsouzený to vnímá jinak a každý má také jiné vztahy s rodinou. Kdo je má hodně blízké, tomu to tady přijde šílené. Kdo venku nemá nikoho, pro toho ten „Klokánek“ být může.

PETRA: Sama tady pracuju už 18 let. Podstatné u práce vychovatele je k ní nepřistupovat stereotypně, ale vykonávat v jejím rámci něco, co má smysl. Pokud děláte něco, co vás baví, děláte to s radostí. A já jsem se nikdy chlapů neptala, jestli něco dělají účelově. A ani se v tom moc neštouráme. Pro mě osobně program Prevence kriminality smysluplný je, všichni jdeme za stejným cílem.

PEPA: Za nás kapela a celý tento projekt účelový není – a myslím, že mluvím za všechny. Už od začátku v tom vidíme smysl.

PETR: Když maminka nebo tatínek dětem říkají „Nefetuj!“, děcko je častokrát neposlechne. Když ale o stejné věci mluví odsouzení, kteří s tím mají negativní zkušenost, studenty to odradí...

PETRA: Máme od nich okamžitou zpětnou vazbu, vidíme, jakým způsobem se tváří, ptají, přemýšlí...

PEPA: Prostě tomu věříme, i když je tady i vysoké procento těch, kteří možná mají pocit, že je to k ničemu. Odsouzení, kteří jsou tu popáté nebo pošesté, by do něčeho takového nešli. Mají už úplně jiný styl života. Pracuju jako skladník, takže je pouštím domů, respektive jim vydávám věci. A když je zima, ten člověk jde ven v žabkách a krátkých kalhotách a vybere první trafiku, kterou potká, je to strašně těžké.

K takovým případům dochází?

PEPA: Je jich poměrně dost. My, co jdeme na podmínečné propuštění, musíme mít kde bydlet, mít zázemí, práci. Ovšem ti, kteří jdou po výkonu trestu domů, nemusí mít de facto nic. Častokrát tady nepracují, dostanou s sebou tisíc korun, s nimiž obvykle vyžijí jeden nebo dva dny a do vězení se brzy vrátí znovu.


Zpět ke kapele. Jaké koncerty aktuálně plánujete?

PETR: Hned 7. června budeme hrát na akci You Dream We Run v Blansku. Jedná se o charitativní akci na podporu tělesně postižených, kterou se nám podařilo propojit i s akcí Yellow Ribbon Run, kterou zahajujeme 25. června. Budou tam běhat odsouzení i zaměstnanci věznice, předpokládá se zapojení až pěti tisíc sportovců a my akci budeme zahajovat. Ještě předtím 12. června zahrajeme v pražském Rock Café.

Účastní se některých z koncertů i bývalí hráči, kteří už byli propuštění na svobodu?

PEPA: René s námi hrál už po propuštění na loňském koncertu Pět tváří zdi v Senátu a pak taky na Mikulášské s The Tap Tap ve Foru Karlín. Další kluci by se měli objevit teď 7. června na koncertě v Blansku.

Hrajete především cover verze. Společně s Petrem Čtvrtníčkem jste ale připravili další autorský kus, skladbu Spadla klec. Uvažujete o tom, že byste jednou nahráli kompletní desku?

PEPA: Na desku to zatím asi nebude, je to časově náročné. On si každý myslí, že jsme tady od rána do večera, ale to nejsme…

Kolik času tedy kapele můžete věnovat?

PEPA: Díky vychovatelům prostor máme, ale reálně sem zvládáme chodit dvakrát, třikrát, maximálně čtyřikrát za týden. Dost času pak věnujeme také cvičení repertoáru s novými členy, naposledy s novým klávesákem Pavlem a Danem.

DAN: Naše možnosti dost ovlivňuje to, že naše kapela je průchozí a muzikanti se v ní střídají… Zacvičování nových členů zabere dost času.

Wsedě hrají od 45:45...

Kdybyste nabídku k natočení desky z nahrávacího studia a od producenta přesto dostali, byli byste tomu otevření?

PEPA: Určitě, ale stavět to na dvou třech vlastních písničkách zatím nemá smysl. Mám ale plán, který jsem ještě nikomu neříkal. Myslím totiž, že bychom to do nějakého konce dotáhnout mohli, písniček udělali víc a pak s kriminálem spolupracovali i dál, po propuštění. Je to ve mně…

Kapela Wsedě by do budoucna nemusela být striktně vězeňská?

PEPA: Její součástí by mohli být i bývalí hráči. Mám vizi, že by s námi naplno hrál hlavně René, který je velice šikovný. Navíc jsme z jednoho města, takže se i známe. Už jsme se o tom i ve chvíli, kdy jsem byl doma, bavili...

Z vězení máte možnost se dostat i normálně domů, jako na opušťák na vojně?

PETRA: Tak to mají všichni odsouzení ve středním stupni zabezpečení, nejen členové kapely. Možnost opuštění věznice při splnění určitých kritérií tedy existuje.

EDA: Dostat se za rodinou mimo prostor věznice je nejvyšší forma odměny.

Podílel se René i na novince Spadla klec?

PEPA: Podílel, slova jsou opět od něj, jen jsme v nich udělali pár drobných změn a muziku společně s Petrem Čtvrtníčkem udělali ve zkušebně.

Jak zkoušení s Petrem Čtvrtníčkem probíhá?

PETR: Časově se mu maximálně přizpůsobujeme, jezdí k nám podle svých možností.

PEPA: My na rozdíl od něj ten čas máme. (smích) Navíc Petr Čtvrtníček je v pohodě člověk.

EDA: Těší nás, že o kapelu projevil zájem. Poprvé jsme se s ním viděli na zmíněné Mikulášské s The Tap Tap, kde bubnoval jako jejich host v písničce Ředitel autobusu. My jsme tam hráli Žlutou stužku, celé to bylo velice spontánní.

PETR: První impuls ke spolupráci dal ale už předtím Filip Černý z Kytary.cz, od něhož jsme do zkušebny dostali nové hudební nástroje. Právě Filip přišel s tímto nápadem a řekl nám, že Petr Čtvrtníček by s námi rád vystupoval. K první společnému setkání pak došlo na koncertě s The Tap Tap. Všechno jsme probrali s novou paní ředitelkou, pak jsme Filipa Černého kontaktovali, dostali jsme od něj slíbené hudební nástroje i kontakt na Petra Čtvrtníčka a začali jsme s ním zkoušet.


V jakých podmínkách jste hráli předtím?

PEPA: Je to teď rozhodně lepší, bicí jsou prostě bicí, je něco úplně jiného hrát na kvalitnější nástroje. Technika nemusí být za statisíce, ale předchozí nástroje jsme měli ve velice špatném stavu. Střídalo se na ně víc muzikantů a všichni na to víceméně kašlali, pořád jsme to museli dávat do kupy a spravovat…

PETR: Třeba jsme přišli a kytara byla úplně ulomená. Nikdo si s tím nelámal hlavu, v nepořádku byly šňůry...

Shodnete se na repertoáru, který hrajete?

PEPA: My se shodneme, protože já vždycky rozhodnu, co budeme hrát. (smích) Repertoár je složený z věcí, které známe, já zpívám, Dan rapuje...

DAN: Je to vlastně taky o tom utíkání předsudkům. Já jsem venku dělal vážnou muziku nebo hip-hop, ale tady hraju i písničky v jiných žánrech, které moc nemusím, ale přesto to respektuju a baví mě to…

PEPA: Musíš, to je jasné… (smích) Sám mám děti podobně staré jako Dan, ale nemám problém třeba ani s tím hip-hopem…

Hrajete hlavně české věci?

Máme tam třeba věci od Lucie, Čechomoru, Chinaski, od Omegy a dalších. Hrajeme asi pětadvacet skladeb – a s příchodem nových členů pokaždé trochu jinak.

DAN: A najdou se i takoví, kteří jsou schopní nám napsat text na počkání, třeba tady pan doktor Málek… (smích)

Takže i vy, pane Málku, jste autorsky zapojený?

PETR: Pár slov a rýmů do písničky dám, protože to znám. (smích) Kdyby mně dřív někdo řekl, že s Wsedě budu jezdit na koncerty, zahrajeme s The Tap Tap nebo s námi bude bubnovat Petr Čtvrtníček, přišlo by mně to jako science fiction. Kapela byla v rámci preventivního projektu podružná, no a vidíte…

Nikdo z vás by se znovu nechtěl dostat vězení. Přesto, můžete říct, že vám vězení i něco dalo?

EDA: Určitě, větší semknutí k rodině…

PEPA. Ano, vězení paradoxně přispělo k tomu, že je moje rodina semknutá více než předtím.

Petr Málek a Petra Přidalová
Wsedě s Petrem Čtvrtníčkem, Davidem Kollerem a ředitelkou věznice Gabrielou Slovákovou, foto: Petr Málek