Xavier Baumaxa: Bez fanoušků bych desku nebyl schopen vydat

Xavier Baumaxa se nikdy nebál pojmenovat věci pravým jménem. Nijak se neostýchal a bez skrupulí se otevřeně rozpovídal o současném písničkaření, nahrávání během alkonocí, Kajínkovi a umělecké apolitičnosti. Svoji show rozjede také na narozeninové party Frontmana 12. dubna v Jazz Docku.

Písničkář je sám o sobě fenomén. Může se nazývat frontmanem?

Může. Jde o frontmana jednočlenné kapely, který už se nemá za koho schovat – je sobě sám leaderem, rytmikou, back-up vokalistou, žesťařem i konferenciérem, takže jediné, za co se může schovat, je tyč od mikrofonu a to jen v případě podvyživených, rachitických písničkářů, což není můj případ.

Do jaké míry by měl být písničkář hercem nebo bavičem?

Člověk se může na pódiu otevřít a bavit (se) nebo uplatňovat svou roli introverta, jehož tajemnost jej činí více zajímavým. V podstatě cokoliv od roztlemené, místy až nepříjemné žoviálnosti, tzv. nedvědovsky fešácké megaskromnosti, až po, řekněme, uplakanou indie pózu, hraničící s ukřivděností, ublížeností a přenášením pocitu viny za tento stav na publikum. Záleží na naturelu, možnostech a schopnostech, motivaci a momentální rozhozenosti toho kterého naturščika či zpívajícího herce.

Vzpomeneš na svoje začátky? Na svoji první písničku? O čem byla?

Tuším ve 4. třídě jsme měli třídní skupinu Vandalové, jejíž repertoár se nesl v duchu skandování fanouškovských hesel, ale i prvních náznaků a příslibů kumštu. Náš playlist obsahoval např. píseň Slůně o nevyléčitelně nemocném slůněti, které se rozpadá, a jeho vnitřnosti létají všude okolo, s refrénem Slůně stůně, to je vůně! Dalším hitem byli např. Feťáci, píseň o sídlištních čichačích – mluvíme o roce 1983/84, která se dočkala remaku v rámci Kašpárka v rohlíku, kde jsme ji odehráli s Kollerem a s Márdim.

Jaký byl Xavier Baumaxa zamlada? Bavič, intelektuál, flegmatik?

Vždycky cholerik a v zásadě vždy menšinový bavič, jehož vtipům se smáli tak dva tři hoši ze třídy, z dívek pak nižádná.

Kdo tě inspiroval, že jsi sáhl po kytaře jako po svém nástroji?

Nikdo. Poté, co mě vyhodili ze všech sportů včetně plavání – ano, i z toho jde vyhodit, mne rodiče donutili docházet do LŠU na „nějaký nástroj“. Jelikož piano se blbě tahalo do autobusu, „rozhodl“ jsem se pro kytaru.

Existuje ještě folk jako takový? Nerozplynul se v mainstreamu?

Folk jako takový samozřejmě existuje, jedná se o poměrně velkou skupinu jehovistů, kteří mezi sebe jen tak někoho nového nepustí a na uzavřeném okruhu festivalů se utvrzují o správnosti svého života v přírodní pravdě.

Hodně provokuješ, paroduješ, parafrázuješ... Je dovoleno úplně vše, nebo je ti něco svaté?

Snažím se parodovat pouze z mého pohledu pozéry nebo naopak modly, okolo kterých už se vytvořilo až příliš posvátné duc hovno zavánějící exaltovanou přepíčelostí přecházející ve snobskou křeč.

Hodně ti pomáhají fanoušci, kteří ti financují nahrávání desek. Jak jim to oplácíš?

Bez fanoušků bych už dnes desku ani nebyl schopen vydat. Nemám žádného donátora s filantropními sklony a do prdele také nikomu nelezu. Děvčata a chlapci si zpravidla předplatí cd a vstup na křest a několik partiček se vždycky plácne přes kapsu a předplatí si soukromý koncert. Díky za vás, přátelé!

Kolik stojí natočit desku a kolik času strávíš v nahrávacím studiu?

Abychom se vešli sakumprásk někam mezi 200 a 300 tisíc, musím ve studiu trávit maximálně týden. Tomu předchází poměrně detailní domácí příprava, bezpočet alkonocí strávených nad pilováním feelingu a aranží a v předfinální fázi také zkoušení téhož s kapelou. Takzvané soustředění.

Uživíš se jen hraním?

Uživím. Je to ale fuška, když tě honí peloton složenek a příkazů, ustát to v životních zákrutách. Občas si člověk štrejchne i čáru.

Kdy a kde se ti skládá nejlíp? Odkud na tebe útočí múzy?

Nejlépe o samotě, v noci, mírně pod vlivem, okolo úplňku. V kotelně nebo u krbu, v klidu domova. Múzy potom lezou odevšad. Vysávají mne jako mozkomor a výměnou zanechají něco na papíře.

Z pár kolegů z hudební branže si děláš srandu. Nevrátili ti to někdy?

Čekám na to celá léta. Říkal jsem si: to už dřív pustěj Kajínka a udělám si s ním selfíčko na nějaké besedě spojené s autogramiádou.

Má na tebe vliv politika a současné dění? Nebude mít Opičan Havel nějaké své následovníky?

Tak postava Opičana Havla si, myslím, dlouho nebude mít konkurenci, to jeho „mokré err“ v kombinaci s astmatickými přídechy a tázacími dovětky pramenícími z nejistoty dodnes drnčí a září nad hlavami současných slaboduchých prospěchářských slizopragmatických bezskrupulózních oportunistických zrůd jako maják nad útesy. A také se domnívám, že umělec má zůstat apolitický ve své tvorbě. Něco jiného je nebát se veřejně projevit svůj politický názor, věcí druhou je, že jak nevidíme za roh, z jeho případného hudebního zpracování časem zůstává většinou jen trapná častuška...

Jakou kytaru a aparaturu používáš?

Hraju na kytary Furch a zvučím se systémem Bose L1. Mikrofon používám Shure 58.