Xindl X: Vyjet ze zajetých kolejí se vždycky vyplatí

Fén X je žánrově asi nejpestřejším titulem ve vaší diskografii. Je to jen tím, že na něm pracovalo tolik producentů?

Nejen tím. Myslím, že rozmanitost plyne i z toho, že jsme si předem nekladli žádná omezení. Shodli jsem se, že čím bude album dál od toho, co jako Xindl X dělám normálně, tím líp. Když jsem třeba s Filipem Vlčkem dokončil písničku Anestezie, čekal jsem, že hotový tvar přizpůsobíme poloze, která je u mě obvyklá. Ale Filip trval na tom, abychom píseň nechali tak, jak je, že refrén budu zpívat tak vysoko, jak byl původně napsaný. Tak jsem ty výšky ve studiu vyřval – a teď jsem zvědavý, jak to budu dávat při koncertech... Šli jsme prostě přes moje limity. Když rocková písnička, tak opravdu natvrdo, když třeba latino pop, tak striktně v daném žánru.

Kromě Filipa Vlčka jste oslovil ještě další producenty. Které konkrétně?

Byli to Honza Steinsdörfer z Chinaski, který se mnou pracoval už na minulé desce, pak Kuba Lenz aka Robin Mood, ten už pro mě v minulosti taky něco aranžoval, a ještě jsem oslovil Radka Tomáška, který kdysi bubnoval v mé první kapele a mezitím se vyvinul v zajímavého producenta.

V jedné z nových písní zpíváte: „Mám silně vyvinutou slabou vůli...“ Jste typ, který se musí do práce, sportu anebo vyřizování každodenních poviností nutit?

Nemám to tak, že bych si zčistajasna řekl: „A teď si půjdu zaběhat!“ Na všechno si potřebuju vyčlenit čas a prostor a každý plán musím vzít jako předsevzetí. Což se ne vždy podaří. Písnička Slabá vůle je ale spíš narážkou na to, že za covidu se mi podařilo přestat pít a zhubnout pětadvacet kilo – jenže sotva pandemie skončila, pít jsem zase začal a shozená kila nabral zpátky.

Když jsme natáčeli novou desku, taky jsem zrovna držel dietu, jenže den před tím, než jsme se sešli ve studiu, jsem se vylil jak váza a zdálo se, že ten den nenatočíme nic. Cestou do studia mě ale napadl kousek textu o slabé vůli a za chvíli byla písnička na světě. Takže jsem sice porušil všechna předsevzetí, ale aspoň z toho byl song!

Vydání nové desky avizoval klip k další nové písni Proměna inspirované novelou Franze Kafky. Říká se, že příběh o metamorfóze obchodního cestujícího Řehoře Samsy v podivný hmyz má snad stovku interpretací. Jaká je ta vaše?

Je úplně v pořádku, když má nějaké umělecké dílo tolik výkladů. Taky mám rád, když si můj text lidi vyloží úplně jinak, než jak jsem ho zamýšlel – vůbec to neznamená, že jejich interpretace nemůže být správná. Myslím, že poezie a literatura obecně by měla vybízet k tomu, aby si k ní člověk hledal klíč a nacházel tam to své.

Já v písničce Proměna pojal to kafkovské téma tak, že změna člověka v brouka, kterému nikdo nerozumí, může souviset se stárnutím a s tím, že už máte jiný vkus, jiné priority a třeba i jiný okruh přátel než dřív. Začal jsem přemýšlet nad tím, jakým člověkem jsem se to v těch pětačtyřiceti vlastně stal – a jestli je ta moje proměna pozitivní, nebo negativní. A tyhle otázky si kladu v textu té písně.

Jste čtenářem Franze Kafky? Je pro vás něčím víc než jménem z dějin moderní literatury?

Ne že bych se ke Kafkovi vracel, ale jeho texty ve mně zůstaly. A docela hluboko. Někdy v šestnácti sedmnácti jsem měl období, kdy jsem přečetl všechny Kafkovy texty, na které jsem narazil. Hlavně jeho povídky mi tehdy mluvily z duše. V té době jsem začínal se svými literárními pokusy a vzpomínám si, že dost vycházely z Kafkova psaní.

V některých písních z nové desky, například v Anestezii, v Datech anebo v punkovém mixu Smíšených pocitů, jste pořádně přitvrdil. Stává se z Xindla X rocker?

Na rocku a punku jsem vyrůstal a dodnes poslouchám spoustu tvrdší muziky. Přišlo mi líto, že něco takového v repertoáru nemám. Jasně, kdybych najednou natočil čistě rockovou desku, asi by to některé fanoušky mohlo vylekat, ale na druhou stranu, proč něco takového nezkusit. Hlavně s pomocí Filipa Vlčka, který umí rockovou muziku pojmout moderně, vzniklo pár tvrdších věcí. A s Honzou Steinsdörferem jsme natočili druhou nejtvrdší věc desky Data, kde jsme vycházeli i ze zvuku kapel Muse nebo Imagine Dragons, které sice hrajou pop, ale hodně šmrncnutý rockem – což mě jako posluchače baví. 

Přitvrdíte i na koncertech?

Určitě, těším se, až na turné začneme ty tvrdší věci hrát naživo. Podnítilo mě to i k tomu, že jsem se po letech, kdy na koncertech hraju jen s akustickou kytarou, rozhodl znovu sáhnout i po elektrice. Nakoupil jsem si nový aparát a začal si hledat svůj zvuk. Kytarář Libor Kobrle mi dokonce postavil úplně novou elektrickou kytaru.

Na míru?

Jo, myslím, že se ke mně docela hodí. Vizuálně vypadá jako hodný nástroj, ale ve skutečnosti je to sprostá a řvavá kytara. Teď se bavím tím, že na zkouškách připravujeme rockovější aranže písniček a vymýšlíme, jak na koncerty dostat oba mé současné póly – jak folk pop, tak i ten punk rockový zvuk. Třeba hit Dřevo jsme přearanžovali do rockové verze a písničku Byznys do metalu ve stylu System Of A Down. 

Kdo s vámi vlastně nyní v kapele hraje?

Sestava je až na jedinou výjimku už tak sedm osm let stejná, to znamená kytarista Mejla Matoušek, na basu Radim Genčev, který má zároveň roli kapelníka, a na klávesy hraje Johnny Bálek. Jen bubeníka Emila Valacha, který se mnou hrál nejdéle, asi deset let, vystřídá Pavel Plašil.

Důvod té změny pramení ve způsobu, jakým v poslední době nahrávám. Od desky Sexy Exity praktikuju producentský způsob natáčení, kdy si producent kolikrát nahraje všechny nástroje sám a teprve pak hledáme způsob, jak nové skladby uchopit s kapelou. Tenhle producentský způsob ale Emilovi Valachovi nevyhovoval, nelíbilo se mu, že bicí nahraje na desku někdo jiný a on to pak má hrát po něm.

Přemýšlíte při psaní písniček nad tím, abyste se vešel do určitých mantinelů vymezených fanoušky a třeba i médii?

Snažím se, aby každá písnička, kterou napíšu, zasáhla co nejširší množství lidí, ať už bych ji hrál jen s kytarou, nebo s celou kapelou. Ale zároveň je pro mě důležité vytěžit co nejvíc emoci, která v té skladbě je. Na novém albu je pár písní, které si říkaly o to, aby ve finále zněly jako tvrdá kytarovka – a já se tomu vyznění nebránil, naopak. Vedle písniček do rádií musíte mít v zásobě i ostřejší věci, které budou fungovat na koncertech a s trochou nadsázky zboří pódium. Stejně vám v rádiích nikdy nezahrajou všechno. 

Jednu dobu jste dost psal i pro jiné interprety. Jak čelíte tomu, abyste se zvlášť jako textař neopakoval?

Ne že bych tomu nějak programově čelil, spíš počítám s tím, že ne z každé písničky se stane hit a že opakování je matka moudrosti... Asi se mi už párkrát stalo, že jsem podobný rým nebo slovní hříčku použil ve více textech, ale snad ne v té míře, že by to vadilo. Čím víc píšu pro jiné lidi, tím víc se snažím, aby text vycházel z nich coby interpretů, už kvůli tomu, aby se na něj dovedli napojit. Ale samozřejmě myslím i na to, abych si nevystřílel témata a obraty. Aby mi zbylo něco pro sebe. 

S některými interprety jste autorsky spojen už dlouhá léta. Vyvíjejí se ty spolupráce v čase? 

Je to tak. Třeba Petrovi Lexovi z kapely Slza jsem otextoval první dvě desky sám, úplně bez jeho zásahu. Postupně mi ale začal posílat svoje motivy, které jsem přiřazoval k jednotlivým melodiím a dál je rozvíjel. A nakonec už Petr nosil svoje texty, na kterých jsme pracovali společně. Podobně teď vznikala moje deska Fén X s Jendou Vávrou.

Spousta vašich písniček stojí na výrazném sloganu. Je to pro vás klíč, od kterého se pak všechno odvíjí?

Často. Ale mě baví, že při skládání může člověk postupovat různými způsoby. U některých písniček z nového alba byly melodie s aranží hotové dřív, než jsme měli jediné slovo textu a vůbec představu, o čem to bude. U jiných písní byl jen kus textu a žádná melodie a další věci zase vznikaly takříkajíc ruku v ruce. Ale ten základní slogan u mě hraje roli, to je pravda. Třeba píseň Si zabil kámo pro seriál Policie Hvar se odvíjela od jejího názvu, kde už byl i kousek melodie.

Ještě než jste se stal písničkářem, živil jste se jako scenárista. Jste například spoluautorem sitcomu Comeback, který byl založen na místy hodně černém humoru. Neumím si představit, že by tak odvážný seriál vysílaly dnešní komerční televize. Vy ano?

Já bych o Comebacku nemluvil jako o něčem odvážném. Každá doba má svůj specifický humor, který ale po nějakém čase už vůbec nemusí fungovat. Co nám přišlo před dvaceti lety vtipné, to už současné generaci diváků možná vtipné nepřijde. A třeba to může i spoustu lidí urazit. Což je škoda. Humor by neměl mít žádné hranice. Skoro bych řekl, že pro dobrý vtip lze obětovat i něčí city.

V listopadu vás čekají koncertní křty nové desky na prestižních scénách v brněnském Sonu nebo v Lucerna Music Baru v Praze. Prý je chcete pojmout ve velkém stylu?

Chceme, aby to byla pastva pro uši i pro oči. Ke všem písničkám jsme nachystali filmové projekce, výtvarník Ondra Pfeiffer, který mi v posledních letech dělá klipy, dokončuje videa ke všem novým písničkám. Taky bych rád, aby na všech křtech byla totožná sestava hostů – zazpívá si s námi Katka Knechtová, Mirka Miškechová i písničkář Vašek Vaňura alias Láska, který zastane roli předkapely. S Katkou a Mirkou budu zpívat nejen naše známé duety Si zabil, kámo a Cudzinka v tvojej zemi, ale i písničky, které od nás fanoušci ještě společně neslyšeli.

Tyhle výjimečné koncertní křty proběhnou 11. listopadu v Brně v Sonu, 16. listopadu v Ostravě v Garage Clubu a 19. listopadu v Lucerna Music Baru. A na konci listopadu, v trošku v menší podobě – už bez Katky Knechtové a bez projekcí, ale pořád s Mirkou Miškechovou a Láskou, budeme ještě čtyřikrát křtít na Slovensku, v Bratislavě, v Novém Městě nad Váhem, v Žilině a v Banské Bystrici.

V souvislosti s vaší novou deskou se hodně psalo o vyhoření, které vás potkalo – a z něhož jste se při práci na desce vypsal. Je pro vás tvorba a kreativita tím, co dokáže zahnat chmury?

Ne že bych sám syndrom vyhoření zažil – ale asi jsem k tomu neměl daleko. Nová deska byla pokusem těm tíživým pocitům utéct. Zkusit dělat věci jinak a vyjet ze zajetých kolejí je vždycky dobré. Já neřešil, kam to povede, ale chtěl jsem, aby mě muzika zase začala bavit. Což se naštěstí povedlo.