Yarda Helešic: Nástroj není parťák, se kterým sedím v hospodě

Yarda Helešic se považuje hlavně za hudebníka, hudebního producenta a kytaristu. Už někdy v devíti letech se rozhodl, že se hudbou chce zabývat hlouběji a celoživotně. Studoval Pražskou konzervatoř a známým se stal coby někdejší kytarista kapely Support Lesbiens. Jak sám říká: „Podařilo se mně stát tím, kým jsem chtěl být vždycky. Chtěl jsem hrát na nějaký nástroj, pohybovat se v hudebním prostředí a primárně se živit tvorbou a hudbou“. Jak ale dodává, jako producent musí být tak trochu taky účetní, psychiatr nebo elektrikář. Na nedostatek práce si ve studiu Barrandov Sound rozhodně nemůže stěžovat.

Jsi hlavně hudební producent. Co podle tebe tahle práce obnáší?

Hudební producent je podle mě někdo, kdo se snaží z nějakého hudebního nápadu dostat to nejlepší. Vyrobit z něj krásnou hudbu. Hudební produkce je pro mě soubor několika oblastí činností. Ta základní je samozřejmě hudba. To znamená, že hudební producent by se měl umět orientovat v základních hudebních tématech. Je to v ideálním případě například hudební harmonie, skladba, nauka o hudebních nástrojích – třeba, že víš, jaké mají rozsahy. Je spousta producentů, kteří to možná nevědí, nebo je jim to možná jedno, já to říkám z mého pohledu. To je tedy první oblast. Druhá je technická až technologická. To znamená, že hudební producent by se měl vyznat v tom, jak dosáhnout nějaké nahrávky, nebo jak nějakou hudbu, kapelu nebo nástroj nahrát. Týká se to možností mikrofonů, možností softwarů, do kterých se to bude nahrávat, nebo analogových pásů, pultů – a ve všem by se měl alespoň trochu vyznat. Někteří producenti se rekrutují právě z řad elektrotechniků, potažmo mixing engineerů, nebo studiových techniků, kteří se orientují v procesu nahrávání už tak dobře, že zjistí, že k tomu mohou přidat další oblast.

Jakou?

Takovou, řekl bych, psychologii. Ať už jednotlivců nebo kapel. Velká část té práce je o tom dostat z umělce nebo z kapely, pokud možno, nejlepší výkon, a ten nejlepší výkon většinou z lidí dostaneš, když se cítí dobře a uvolněně. Takže je to o tom dokázat vytvořit takové podmínky a prostředí, aby se lidi, se kterými pracuješ, cítili natolik dobře, že z nich může vůbec cokoliv vypadnout, že můžou něco hezkého nahrát. A čtvrtá oblast, neméně podstatná, je oblast finanční. Protože hudební producent musí dávat pozor na nějaký rozpočet, i když není producent v tom pravém slova smyslu, jako třeba filmový producent. Ten, když něco dělá, vytáhne z kapsy svoje peníze nebo je shání po různých lidech, kteří do toho chtějí investovat. Hudební produkci většinou platí firma nebo nějaký mecenáš kapely či umělce, nebo dokonce často sám ten umělec. Takže povinností producenta je dohodnout jasné podmínky, aby se rozpočet nepřekročil, aby to nestálo dvojnásobně, trojnásobně víc, než jsme si slíbili na začátku nahrávání. A také aby v rámci rozpočtu dostali všichni lidi to, co potřebují. Je potřebná určitá finanční gramotnost. Jsem tak trošku účetní, elektrikář, psychiatr a taky trošku muzikant (smích).

Může ti kdokoliv zavolat s tím, že od tebe něco potřebuje, a ty mu ušiješ produkt na míru?

Já se skoro s každým, kdo mi zavolá, sejdu. Nebo si píšeme, ale ten osobní kontakt většinou preferuju, protože během relativně krátké doby zjistíme, jestli je ta spolupráce možná. Jestli by to zajímalo mě, nebo jestli by to zajímalo naopak tu kapelu nebo autora. Já se snažím dát co nejvíce informací o tom, jakým způsobem pracuju já, protože ty způsoby práce jednotlivých producentů se liší, často i docela dramaticky. Ať už to sleduju ve světě i u nás. Ne každému musí vyhovovat to, jak to dělám já, takže se to vždycky všechno snažím říct na rovinu a otevřeně, aby lidi, co za mnou přicházejí, měli možnost zvážit, jestli spolupráce se mnou je to pravé. A stejně tak já si poslechnu jejich tvorbu. Často třeba dojdeme k tomu, že to není úplně to, co bych chtěl dělat, nebo narazíme na nějaké časové omezení. S každým se ale určitě sejdu, s každým si pokecám o projektu a o tom, co ode mě ten člověk očekává, a co bych pro něj mohl udělat.

Říkal jsi, že jedna složka osobnosti hudebního producenta je psychiatr. Potkáváš hodně trhlých lidí?

Jasně, že jo. V hudbě, a v umění obecně, se pohybují velice citliví, a tím pádem i hodně emočně vypjatí lidi. A nemusí to být jenom holky, bývají to i kluci, v těch emocích nevidím žádné rozdíly. Takže jo, potkávám se s lidmi, co jsou trhlí, a to je přesně to, co jsem chtěl, když jsem do toho světa vplul a proč se mi líbil. Je to něčím výjimečné. Potkávám spoustu neskutečně zajímavých lidí, kteří nejsou průměrní v přemýšlení, ani v životech, které žijí.

Předpokládám, že někdy na tebe mají muzikanti zvláštní požadavky. Vzpomeneš si na nejšílenější požadavek, který na tebe někdo někdy měl?

Aby výsledná nahrávka zněla dobře (smích). Dělám si legraci, těžko říct. Mně nepřijde nic úplně šílený. Většinou věnuju velkou péči ženám, protože holky potřebují (speciálně zpěvačky) k výkonu vytvořit hezkou atmosféru, snažím se jim fakt splnit, co jim na očích vidím, protože pro ten výkon je to úplně esenciální. A když se to povede, tak je to pak hezký. Ale nic úplně šílenýho jsem nezažil. Tedy nic, co by bylo šílený v mým světě. Lidem z vnějšího světa by mohlo připadat šílených tak 50 % věcí, co tady kvůli tomu výkonu děláme. Z mého pohledu na tom ale nebylo nic šíleného, protože to vedlo k nějakému výsledku. Šílenství je spíš něco, co je zbytečné a marné.

Je toho na tebe někdy moc? Co potom děláš?

Je toho na mě někdy extrémně moc. Většinou děkuju svojí hlavě a tělu, že to poznám docela brzo. Obvykle během několika dní mám letenku a sedím v letadle do země, ve které se cítím dobře.

Když někam jedeš sám, třeba když řídíš, nad čím přemýšlíš?

U řízení je to speciálně tak: říkám tomu autopilot. Jedeš vlastně na takové základní funkce. Tak, jak nepřemýšlíš o tom, že dýcháš, chodíš a u toho hýbeš nohama, tak stejně to mám v autě. A většinou u toho přemýšlím o věcech souvisejících s projektem, na kterém dělám. Když je to dlouhodobý projekt, tak mi třeba jede v hlavě poslední písnička, kterou jsem slyšel ten večer. Ráno se s ní probudím a jedu zase zpátky do studia, takže jsem konstantně v tom procesu. Ten mozek zůstává často ve studiu a není se mnou doma (smích).

Na čem zrovna pracuješ?

Pracuju teď na několika projektech zároveň. Takový hodně osobní je projekt našeho kamaráda. Je to takový folkový projekt. Je to kamarád, který v životě nic nenahrál a hrozně se toho bál. Já jsem ho toho strachu částečně zbavil, a zbavujeme ho toho strachu pořád, a čím míň tam toho strachu je, tím je to krásnější spolupráce. Potom dělám nové EP skupiny Rituály, což jsou dlouholetí přátelé. Už od první desky, kterou jsme spolu dělali, se z nás stala rodina, a kluci jsou mi hrozně blízcí. A to nové EP je trošku jiné, než byla jejich tvorba do té doby, takže jsem strašně zvědavý, jak na to budou lidi reagovat. Nahoře připravuje James Cole novou desku. Respektive teď je jeho umělecký pseudonym Stanley Kuffenheim, takže ten připravuje novou desku. Tady ve studiu jsi teď potkal Hugo Toxxxe, se kterým děláme nové tracky. Respektive s Hugem dělá spíš Risto (Risto Sokolovski, pozn. red.). Takže lidí tu máme hodně a musím říct, že je to vlastně všechno rodina.

Je teď v poslední době něco, co ti dělá vyloženě radost?

Radost mi dělá třeba dost speciálně to, o čem jsem teď mluvil; že jsem zbavil strachu toho mého kamaráda, brášku, rodinu. Strachu z toho, že neumí zpívat a že jeho písničky nejsou úplně dobrý. On najednou úplně rozkvetl a najednou slyší, že ty písničky jsou krásný, a že jsem nelhal (smích), když jsem mu říkal, že jsou nádherný a že je musíme natočit. Tak z toho mám radost. Mám radost z toho, že příští týden začínám nahrávat s kapelou Stroy, což je Michal Skořepa, který má konečně po letech tu kapelu v takovém stavu, jak to vždycky chtěl. A z těch jejich nových věcí mám taky velkou radost. Připravovali je tady. Dal jsem jim pár dní, aby si udělali demáče. Je skvělé, že se to podařilo a ta kapela přes všechny ups and downs drží pohromadě a snaží se to nějak zvládnout. Mám radost z toho, že jsem obklopen lidmi, které miluju a kteří jsou kreativní. Jako je James, jako je Risto…, že jsme zůstali s rodinou tak strašně dlouho. A stejně jako Michal Skořepa se svou kapelou se snažíme zvládnout všechny propady a výstupy s lehkostí a s láskou jeden k druhému.

Dál jsem se tě chtěl zeptat, co tě inspiruje. Předpokládám, že to úzce souvisí s tím, co jsme teď říkali?

Inspiruje mě hodně věcí. Celý svět mě inspiruje. Příroda, lidi, kteří něco cítí a dokáží ze sebe něco vydat; umělci, knížky, filmy, hudba, videohry… tuna věcí. Ve všem je něco dobrého, stejně jako je ve spoustě věcí něco špatného. A já se snažím to špatné oddělovat. Nechci říct, že si ho nevšímám, ale nechci si to pouštět do života tak, jako dřív. Nebo se to snažím transformovat v něco dobrého.

Co by podle tebe měl každý hudebník někdy v životě zkusit?

Cvičit (smích). Určitě by se každý hudebník měl zkusit zamyslet nad hudební teorií, která je pro spoustu lidí, jak jsem zjistil, až děsivá. A já tomu moc nerozumím. Já jsem naštěstí dostal tu hudební teorii vysvětlenou strašně dobře, a zjistil jsem, že to je jenom systém. Jako je matematika jenom systém. Bohužel matematiku mi nikdo tak dobře nevysvětlil. Až teď, ve 43 letech, jsem musel sám lopotně zjišťovat, že ty principy jsou vlastně úplně stejné. Že principy vesmíru jsou stejné, a že když je člověk pochopí, tak se dá pochopit matematika, jaderná fyzika nebo spousta dalších odvětví. Myslím, že každý muzikant by měl přemýšlet o tom, co je v hudbě důležité. Jaké jsou základní stavební kameny hudby. Ať je to tón, stupnice, interval; jaký je rozdíl mezi akordem a intervalem, co jsou frekvence, a tak dále. O těch základních stavebních kamenech můžu určitě říct to, že každý muzikant by měl zkusit napsat něco svého. Stejně jako každý zpěvák by měl zkusit napsat svůj text. Pokud by to ale měla být jedna esenciální věc, tak je to určitě cvičit na nástroj, věnovat se tomu nástroji, nebrat ho jen jako parťáka, se kterým sedím v hospodě, ale jako přítele, který mě může taky něco naučit. Ať už to je sebedisciplína, ovládání se, koncentrace a strašně moc dalších věcí, a k tomu ta hudební teorie. Ta je strašně moc důležitá. Alespoň ty základy. Neříkám, že každý musí studovat harmonii, stačí pochopit ty základní principy fungování hudby.

Mám pocit, že jsi expert na zbavování se strachů. Když je někdo například starší hudebník, ale s teorií se nikdy nepotkal, může z toho mít třeba taky trochu strach. Máš nějaký tip, co by se s tím dalo dělat?

V ideálním případě je dobré zbavit se toho strachu sám. Neříkat si, že už jsem na něco starý. Neříkat si, že jsem na něco hloupý. Neříkat si, že to pro mě není. Ta otevřenost je klíč ke všemu. Ta otevřenost v každém věku. Rád dávám za příklad umělce typu David Bowie, který byl v sedmdesáti letech kreativnější než kdokoliv, koho znám. David Lynch. Nemusíme chodit daleko, ve všech odvětvích jsou lidi, kterým je přes sedmdesát a svítí jako jaderné reaktory. Jenom protože se nebojí. Že se nebojí jít do věcí tak, jako když je člověku dvanáct nebo patnáct, sedmnáct. Je to furt stejný. Naopak, máte víc zkušeností, takže to může být lepší. Nebát se říct si: tohle by mě zajímalo. Jestli vás to zajímá, tak se do toho ponořte, vplujte do toho a nebojte se, že vám někdo řekne třeba: „haha, ty se učíš s počítačem v sedmdesáti letech“. To je přece nádherná věc, když lidi, kteří jsou starší chtějí něco vědět, ať je to cokoliv. Můžou se chtít naučit třeba malovat. Najednou zjistí, že se celý život dřeli někde v kanceláři, a že teď by chtěli malovat, že prosrali 40 let něčím, co je nebaví. Takže určitě zbavit se strachu sám a jít do čehokoliv, u čeho vás napadne, že by vás to mohlo zajímat. Protože všechno vám otevře nějaký obzor a všechno je spojené. Žádná z těch informací nepřijde nazmar, žádná není zbytečná. Všechno, co do sebe takhle nasajete, je dobrý.

Jaká je nejlepší rada, kterou jsi dostal?

Těch rad bylo strašně moc. A vůbec to třeba ani nebyly vyslovené rady. Je to těžký. Ty nejlepší rady většinou nikdo nevysloví. Ty nejlepší rady pro mě nejsou nějaké poučky, které se dají dát do uvozovek a vytisknout jako leták. Ty nejlepší rady jsou většinou něčí příklad. Že jsem viděl něco, a to mi otevřelo oči. Tím mi někdo poradil tak krásnou a nenásilnou formou. Můžeme tomu říkat bůh, můžeme tomu říkat energie, můžeme tomu říkat jakkoliv. Můžeš dostat nejlepší radu, když sedíš sám v lese. A celá náboženství jsou postavena na tom, že do někoho sestoupil bůh a něco řekl. Ale je to rada, kterou nám dává vesmír, planeta. Jak se hnout z místa, když už nemůžeš. Ty rady a informace jsou všude kolem, stačí se jen dostat do stavu, ve kterém jsme schopni je přijmout.

Která současná hudba tě nejvíc baví?

To je těžká otázka. Baví mě spousta kapel, jejichž názvy vlastně vůbec neznám, a dostaly se ke mně třeba skrz Michala Váchu z Rituálů, který mi něco pouštěl. Jen namátkou zmíním Bones, kteří mě úplně vystřelili na Mars. Jsou to dvě holky, které jsou opravdu úplně famózní. Nebo Michal Motyčka, NiceLand, ten mi taky pouštěl spoustu nový muziky. A já se přiznám, že ty věci moc nehledám, že je tak nechávám chodit k sobě. A jako takové stálice mám několik věcí, které na mě fungují vždycky, říkám jim „moji mrtví kamarádi“, a to jsou Chad Baker, Miles Davis, Chopin, Beethoven. Hodně z nich je vážná hudba, ve které slyším uklidnění a nalézám pokoj. Ale jinak z té nové hudby toho je spousta, hlavně z té nezávislé scény. Tam se mi líbí hodně věcí. Z té ultra-komerční musím vždycky ocenit zpracování, které je neuvěřitelné. Smysl pro melodii nebo songwriting oceňuju jako jednotlivé části, ale je to jako když jdu na velkofilm do kina. Už se také spíš soustředím na jednotlivé části toho filmu, jako je kamera, triky, nebo jiné výkony, protože jako celek mě to moc nebaví. Kdybych se od toho měl oprostit a vnímat to jen jako celek, tak Avengers mě prostě nebaví. Ten princip mě nebaví. Ale musím uznat, jak je to udělané a zpracované. A tu paralelu vidím i v hudbě. Spousta těch top věcí jsou prostě Avengers. Je to správně udělané, je to všechno v pořádku, my víme, že to bude fungovat, spočítali jsme si, že to vydělá zpátky ty peníze, které do toho vkládáme, ale já mám prostě radši trošku risk.

Funguje ta paralela na zahraniční i na českou hudbu? (přikyvuje)

U české hudby to není tolik, protože tady jsme pořád dost v klidu, nejsme řekl bych tak úplně vykalkulovaní. Kapely tu hrají spíš pro radost a je to z toho taky cítit, takže já ocením i tu radost v tom. Nemusí hrát úplně skvěle, nemusí to být nic revolučního, ale když vidím, že z toho mají radost, tak proč ne?

Co je kromě hudby tvůj největší požitek?

Film. A přiznám se, že videohry.

Myslíš počítačové hry, nebo konzole?

Konzole. Já mám PS4, tak občas zapluju do her a je to pro mě taková dovolená. Často dovolenou řeším tak, že se zavřu doma a odjedu do Falloutu nebo Mass Effectu. Odjedu do světa, který je vytvořený někým jiným a je tak magický, že se do něj dokážu ponořit a je to pro mě stejný odpočinek, jako kdybych ležel někde v pralese.

… takhle to mám taky, ale většinou se kvůli tomu přítelkyně doma vzteká...

... (smích) je to únik, holky to moc nechápou. Vlastně chápou, ale jsou nasraný, že nejsi s ní. Protože opravdu nejsi s ní. (do místnosti vchází Risto Sokolovski) Yarda: Děláme tu rozhovor, pojď něco říct. Řekni, jak jsem skvělej (smích). Risto: Yarda je tak strašně skvělej, až se to s ním nedá vůbec vydržet. On se musí krotit, aby s náma, s normálníma lidma, mohl mluvit. Yarda: Aby se z toho všichni nezbláznili. Každej den ráno prostě musím stáhnout volume na polovinu. Risto: Musí si uvědomit, že to, že je tak strašně výjimečnej, znamená, že ho to bude každej den bolet. Yarda: A bolí. Risto: A bolí. A je těžký mu jako kamarádovi každej den ubližovat tím, že se k němu chovám normálně. (obecný smích, Risto odchází)

Yardo ještě poslední otázka: je nějaká věc, kterou víš teď, a kterou bys chtěl vědět před dvaceti lety?

Jediná věc, který v životě lituju je, že jsem nepřestal dřív jíst maso. To je absolutně esenciální věc, kdy ti dojde, že jsi ignoroval něco tak závažného a s tak hlubokým impaktem na tebe samotného a na tvoje okolí. Opravdu jen nevěřícně kroutím hlavou, že jsem byl tak blbej. To je jediné rozhodnutí, které bych udělal jinak, kdybych mohl vrátit čas. Samozřejmě všechno se děje, jak se děje, nebo má dít. Můžeme si to říkat jako uklidňující větu, ale tohle jediné mě opravdu štve. Protože je důležitý ten rozměr, ať už duchovní nebo energetický – tolik energie, kolik mám, tolik dobrých nápadů, potkávám spousty dobrých lidí… Nechci z toho dělat něco nadpřirozeného, ale to, že do sebe nikoho necpeš, nikdo v tobě neumírá nebo nehnije, dělá fakt dobrou věc, a chtěl bych, abych to dělal mnohem déle.