Yngwie Malmsteen: Král Prstolam I.

Na adresu švédského kytarového rychlíka bylo již vyřčeno tolik přívlastků, že by to vydaly na samostatný článek. Jedni jej odsuzují jako samolibého, nafoukaného frajírka, který sází jen na rychlost a techniku, druzí jej bezmezně obdivují, ale jen málokoho nechává zcela chladným. Pojďme se tedy podívat, jaký je tento svérázný chlapík doopravdy. Je jeho nepopiratelně brilantní technika, kterou tak často a rád dává na odiv, skutečně jen pozlátko, nebo je to prostě jeho přirozený způsob kytarového vyjadřování? Jsou jeho někdy opravdu poněkud "velkohubá" prohlášení jen výrazem vlastní nadutosti, nebo si je díky svému umu může klidně dovolit? Dámy a pánové, Jeho Veličenstvo král Prstolam I. přichází...

Yngwie Malmsteen (vl. jm. Lars Johann Yngwie Lannerback) se narodil 30. června 1963 ve švédském Stockholmu, kde v pěti letech obdržel od své maminky Rigmor první kytaru (podle Yngwieho pozdějších slov se jednalo o akustickou kytaru Mosrite). Doufala, že ta malého nezbedu, jakým Yngwie byl, bude bavit a zklidní ho, když jí předchozí pokusy s trubkou a klavírem nevyšly. Kytara ovšem ještě dlouhé dva roky ležela v koutě a Yngwie si jí vůbec nevšímal.

Vše se změnilo až v roce 1970, přesněji 18. září 1970. Ten den totiž zemřel Jimi Hendrix a švédská televize uvedla pořad na památku tohoto kytarového génia. Yngwie prý tento pořad doslova fascinovaně sledoval a od té doby začal být kytarou přímo posedlý. Celé hodiny cvičil a cvičil a po nějaké době si dokonce přebudoval jedno staré lampové rádio na kytarový zesilovač a ponořil se do studování základní hudební platformy – blues. Jeho starší bratr Bjorn mu k tomuto improvizovanému zesilovači koupil dokonce první elektrickou kytaru - levnou japonskou kopii Stratocastera.

V osmi letech dostal Yngwie od své sestry Anny Louis k narozeninám LP Fireball od Deep Purple a jeho život tím nejen nabral další směr, ale zároveň se v něm pro něj objevil celoživotní idol – Ritchie Blackmore. Byl jeho hrou doslova fascinován a okamžitě si začal shánět i předchozí desky s tímto svým idolem. Díky Blackmoreově zálibě v klasické hudbě se začal i Yngwie zajímat o klasickou hudbu a pustil se do studia nahrávek Johanna Sebastiana Bacha, Ludwiga Van Beethovena, Antonia Vivaldiho, Wolfganga Amadea Mozarta a zejména Nicoly Paganiniho. Jeho hra tak pomalu začínala dostávat vlastní tvář a vliv Blackmorea i těchto klasických skladatelů je na jeho hře dodnes patrný a on se tím ani nijak netají.

Po darované kopii Stratocastera si Yngwie v roce 1975 konečně pořídil první originál. A byla to láska na první pohled a asi i na celý život, neboť Yngwie hraje dodnes téměř výhradně na kytary Fender Stratocaster. Vlastní jich kolem 190 (plus dalších šedesát kytar jiných značek a modelů), a to v nejrůznějších verzích a modifikacích ba i vlastních úpravách. Samozřejmě to firma nemohla nechat bez povšimnutí a již drahně let nabízí ve svém katalogu i Yngwie Malmsteen Signature Model (měl jsem tento model několikrát v ruce a díky neobvyklému, tzv. loutnovému vybrání pražců, to chce trochu čas, než si člověk zvykne, ale kytara hraje jinak velmi pěkně a úzký profil krku spolu s rychlým hmatníkem doslova svádí k prosvištění některého z Yngwieho oblíbených bleskurychlých běhů). O tom ale ještě později... Vraťme se zpět na začátek Malmsteenovi kariéry.

Ten neúnavně cvičil a dřel techniku, a také si přidal ke svému jménu matčino dívčí příjmení Malmsteen, které mu prostě znělo lépe. Došlo také k zakládání prvních kapel a tou první významnější byla Powerhouse. Neměla ovšem dlouhého trvání a záhy ji vystřídala skupina Rising (jakýsi prazáklad později veleúspěšných Rising Force). Své první skladatelské pokusy si pečlivě zaznamenával na čtyřstopý magnetofon a pásky z něj pak neúnavně rozesílal doslova do celého světa - ovšem zpočátku jak to tak bývá zcela marně. Později si ho všimla alespoň hudební sloupkařka švédského deníku Newspaper Vera Caledarová a napsala o něm: "Umí hrát velmi dlouhá a složitá sóla, ale nikdo nemá trpělivost si ho doopravdy poslechnout. Žádná švédská televize, rozhlas ani gramofirma nemá zájem Malmsteenovi trochu pomoct a nebudou mu věřit, dokud se neprosadí v Americe. Je to trapné, vážně trapné, máme jednoho z nejtalentovanějších muzikantů současnosti a nikdo ho nemůže slyšet."

Tato kritika švédského hudebního průmyslu a médií měla ovšem v jednom pravdu. Okolo Yngwieho se začali dít věci až když se k jeho nahrávkám dostal známý kalifornský producent a hledač kytarových talentů Mike Varney. Ten se postaral o Malmsteenův profilový článek v prestižním časopise Guitar Player a dohodl mu natočení alba pro jeho vlastní label Shrapnel Records. Devatenáctiletý mladíček tedy opustil rodný Stockholm, v Los Angeles se přidal ke kapele Steeler a v únoru roku 1983 natočil za jeden jediný den svůj debut. Tedy ne tak docela svůj... Deska vyšla pod hlavičkou kapely Steeler a Yngwie na ni natočil pouze všechna sóla. Vypilovaná, nablýskaná... a především neskutečně rychlá.

Varney se samozřejmě s nahrávkou chlubil kde se dalo a tak, ještě než album oficiálně vyšlo, dostal Yngwie nabídku, která se nedala odmítnout. Přišla od kapely Alcatrazz, ve které tehdy působil i zpěvák Graham Bonnet - bývalý člen Blackmoreových Rainbow. Tomu samozřejmě Malmsteen nemohl odolat a odmítl kvůli tomu i nabídky od takových jmen jako Kiss, UFO či samotného Ozzy Osbourna!

Ještě téhož roku natočil Yngwie s kapelou Alcatrazz legendární album No Parole From Rock N´Roll, na kterém údajně natočil všechna ta mimořádně silná a bleskurychlá sóla hned napoprvé. Fanoušci Alcatrazzu se mohli pominout blahem a na tričkách nosili parafrázi Claptonova označení - Yngwie Is God. V japonském Tokiu natočila v roce 1984 skupina své živé album Live Sentence, kde se tento nový kytarový bůžek skutečně vytáhl. A také se v roce 1984, črtnáct měsíců poté co odjel do států, Yngwie Malmsteen smál nevděčným švédům z obálky březnového čísla Guitar Playeru. Navzdory tomuto úspěchu ale Malmsteen tušil, že by měl využít tohoto zájmu a začít vystupovat sám za sebe a se svou vlastní kapelou.

Ve skupině Alcatrazz jej nahradil tehdy ještě téměř neznámý Steve Vai a Yngwie oznámil, že hledá spoluhráče do své kapely Rising Force. Je nasnadě, že jeho telefon byl doslova zahlcen nabídkami. Měl tedy z čeho vybírat a vyvolenými se nakonec stali Jeff Scott Soto (voc), Barriemore Barlow (dr) a starý kamarád ze švédska, klávesák Jens Johansson.

Baskytaru si Yngwie nahrál s přehledem sám. A produkt tohoto spojení, LP Rising Force zapůsobila na hudební scéně doslova jako bomba. Yngwie zde zazářil naprosto úchvatnou technikou, a definoval tak vlastně nový styl o kterém mluvil jako o neoklasickém rocku či ještě expresivněji jako o baroque rocku či baroque n´rollu.

Za toto album Yngwie sklízel jedno ocenění za druhým a sám byl díky němu zvolen za nejlepšího nový kytarový objev. A pochopitelně se rozhodl kout železo dokud bylo pěkně žhavé. Změnil sestavu své doprovodné kapely (tato "manýra" pro něj zůstala typická až do dnešních dnů), ve které si ponechal jen Jeffa Scotta Sota a Jense Johanssona a s novými členy natočil další LP Marching Out. Ta byla oproti debutu ještě agresivnější a syrovější, ale kvalit svého předchůdce přeci jen nedosáhlo. Na následujícím albu vystřídal Sota u mikrofonu Mark Boals a LP Trilogy bylo Malmsteenovým skutečným 'majstrštykem'.

Deska doslova odstartovala vlnu kytaristů, kteří tu více tu méně dobře Yngwieho styl kopírovali - a to vlnu nebývale silnou. Rozjetou kariéru však náhle zbrzdila těžká havárie, při níž Yngwie narazil se svým jaguarem do stromu a přivodil si silný otřes mozku a následné hematomy mu poškodily nervová centra v mozku, která ovládají pravou ruku. Skoro týden ležel v nemocnici v bezvědomí a když se probral, uslyšel od lékařů verdikt, že s jeho hraním je konec, protože pravá ruka už zůstane nepohyblivá. S tím se ovšem Yngwie nehodlal smířit a i přes velké bolesti intenzivně rehabilitoval a pokoušel se ruku přivést znovu k životu. A protože neštěstí nechodí nikdy samo, dozvěděl se v těch dnech, že mu ve Švédsku zemřela matka na rakovinu a právní zástupci mu navíc oznámili fakt, že je finančně úplně na dně.

Co by jiného položilo, tomu se rozhodl švédský viking čelit a brzy byl znovu ve studiu a natočil další velmi dobré album Odyssey. Na albu se podílela opět nová - a tentokrát velmi hvězdná sestava. Baskytary se chopil starý harcovník Bob Daisley, výtečný zpěvák Joe Lynn Turner a nechyběl opět starý brach na klávesy Jens Johansson. Skupina šlapala jak hodinky a vyrazila to dokázat na první skutečně velké turné, během něhož bylo natočeno i živé LP Live In Leningrad: Trial By Fire, kde ale místo Daisleyho již hrál na basu Barry Dunaway.

Yngwie chtěl jít ovšem ještě dál a rozhodl se Rising Force rozpustit a vystupovat dále jen pod svým jménem. První LP pod svým jménem nazval Eclipse a nahrál jej na Floridě, obklopen samými švédskými hudebníky. A prodejní čísla Yngwiemu potvrdila, že se opět vydal správným směrem. Deska je doslova nabitá brilantními sóly a postupy, z nichž se mnohé dnes vyučují na prestižní škole Berklee College Of Music. Yngwie byl ovšem zklamán z přístupu jeho dosavadní vydavatelské firmy Polydor a rozhodl se nejen pro změnu společnosti ale i manažera. Tím se stal Nigel Thomas a pod jeho vedením se Yngwie v roce 1991 upsal firmě Electra Records.

Prvním albem pro novou společnost se stala nahrávka Fire & Ice, která vyšla v roce 1992. Album nebylo vůbec špatné, nicméně světem se v té době hnala vlna grunge a ta válcovala vše co ji přišlo do cesty, tedy i Malmsteena. Firma Electra však byla prodejními čísly natolik zklamána, že Yngwiemu neobnovila smlouvu. Mimochodem na této desce použil Malmsteen prvně symfonický orchestr (konkrétně ve skladbě No Mercy). Roky 1992 a 1993 ale opět nepatřily k Yngwieho šťastným, neboť mu nejdříve hurikán Andrew zničil domácí studio a v lednu 1993 zemřel na infarkt jeho manager. V červenci si nešťastně zlomil ruku a v srpnu čelil žalobě od své budoucí tchyně, kterou měl údajně ohrožovat pistolí a vynutit si tak souhlas se zasnoubením s její dcerou. Obvinění se ale nakonec ukázalo jako vylhané...

V říjnu už měl ale ruku zase zcela fit a dal se do hledání nové vydavatelské společnosti. V Americe příliš neuspěl a tak to zkusil v Japonsku, kde měl jeho kult nejlepšího světového kytaristy stále silný statut. Pochopení našel u firmy Pony Canyon Records a ihned se pustil do natáčení alba The Seventh Sign. Ze švédské sestavy hráčů si ponechal pouze klávesistu Matse Olaussona a zbytek opět vyměnil. Za bicí usedl světoběžník Mike Terrana a zpěvu se chopil Mike Vescera. Baskytaru si Yngwie opět natáčel sám (pro turné byl poté najat Barry Sparks). V této době také proběhlo jednání o možném obsazení Yngwieho na místo Ritchie Blackmorea, který v té době - zdá se že definitivně - opustil Deep Purple. Jednání ovšem nedopadlo a Ritchieho tak nakonec pro zbytek turné nahradil famózní Joe Satriani a pevné místo poté v sestavě zaujal vynikající, avšak v té době ne zase tak známý kytarista Steve Morse.

Deska se stala velmi úspěšnou a v mezinárodních žebříčcích se rychle šplhala na první místa. Vyprodané celosvětové turné tento úspěch jen potvrdilo. Poté vydal Yngwie dvě minialba Power And Glory a I Can´t Wait a jak on, tak i kapela se odebraly k zaslouženému volnu. Během něj začal Yngwie znovu budovat své zbrusu nové domácí studio a realizovat přípravy na nahrávání nového alba. To vyšlo v roce 1995 pod názvem Magnum Opus. Za bicími vystřídal Mike Terranu novic Shane Gaalaas. Samotná deska nepřinesla nijak objevý materiál, nicméně mamutí turné k ní bylo veleúspěšné. V témže roce se Yngwie zůčastnil také nahrávání tributního alba Smoke On The Water: A Tribute To Deep Purple. Vzhledem k jeho celoživotní fascinaci touto kapelou a zejména Blackmorem si tento projekt samozřejmě nemohl nechat ujít a nahrál na něj klasické purplovské skladby Lazy a Speed King. A zdá se, že mu hraní cover verzí zachutnalo, neboť již počátkem roku 1996 se pustil do nahrávání alba Inspiration, na němž vzdal hold svým hlavním vzorům z mládí. Nechyběly zde tudíž skladby od Kansas, Scorpions, Rush, Jimiho Hendrixe a zcela pochopitelně Rainbow a Deep Purple.

Od posledně jmenovaných vybral na své album hned čtyři skladby. Deska, která byla pro Malmsteena v podstatě jen splněním snu a jakýmsi vedlejším produktem, se ale stala natolik úspěšnou, že si vyžádala samostatné turné. Není jistě bez zajímavosti, že na turné Yngwieho doprovázela bubenická legenda Tommy Aldridge a všude je vítaly natřískané haly. Poté se Yngwie již pravidelně a s chutí účastnil nejrůznějších tribute projektů (např. Queen, Aerosmith aj.). Yngwie ovšem vedle své rockové dráhy stále miloval i klasiku a dlouhé měsíce mu zrál v hlavě nápad, jak tyto dva světy propojit. To nakonec vyústilo k natočení alba Concerto Suite For Electric Guitar And Orchestra In Es Minor, Op. 1. Toto album má několik specifik. Pomineme-li to hlavní, tedy propojení rockové s vážnou hudbou, tak tím dalším je bezesporu to, že ke spolupráci na albu si Malmsteen vybral prestižní Českou filharmonii.

Kritika album přijala poměrně rozpačitě a vlažně, fanoušci však byli nadšeni. Hned následující rok 1997 přinesl další Yngwieho album, tentokrát již opět čistokrevně rockové Facing The Animal. Na toto album si Yngwie pozval jednoho z nejlepších bubeníků všech dob Cozyho Powella, kterého již léta nesmírně obdivoval. Albu se opět velmi dařilo v úspěšnosti a Malmsteenovi se dařilo i v soukromí. 6. března 1998 se mu narodil syn Antonio Yngwie Johann Malmsteen. Yngwie se od svého synka a manželky nechtěl ani hnout, nicméně nasmlouvané turné nebylo možné zrušit či odložit a tak se Yngwie rozhodl odjet na něj i s celou rodinou. Těsně před zahájením turné ovšem přišla tragická rána. Při autonehodě zahynul Cozy Powell... Zdrcený Yngwie se ale nakonec rozhodl turné přeci jen odjet a na bubenickou stoličku povolal Jonase Ostmana. Během turné pak vznikla i live deska natočená v Sao Paolu.

Následující studiová deska z roku 1999 vyvolala velký rozruch, zejména díky tomu, že po mnoha letech vyšla pod hlavičkou Rising Force. Deska nesla název Alchemy a Yngwie se na ni vrátil ke kořenům a vyhnal na ní svou kytarovou techniku opět až do extrému. Po tomto albu se Yngwie opět rozhodl pro změnu manažera a zároveň i vydavatelské společnosti. V roce 2000 se tak jeho novým manažerem stal Michael Spitzer, který mu sjednal i novou smlouvu s firmou Spitfire Records. Pod touto značkou vyšlo nejprve živé dvojalbum Double Live a krátce nato i novinkové War To End All Wars. Album je velmi rozmanité a vyčnívá z něj zejména technicky precizně vystavěná skladba Preludium.

Následovalo opět vyprodané koncertní turné, ale v půlce turné znenadání odešel z kapely zpěvák Jorn Lande a zbytek koncertů v USA tak musel být zrušen. Znepokojené fanoušky ale Malmsteen uklidnil tím, že zrušené koncerty v brzku nahradil. Překvapujícím faktem se honosila i další deska z roku 2002 nazvaná jednoznačně Attack!! a vyšla opět pod hlavičkou Rising Force. Pěvecky se na ní podílel další bývalý člen Rainbow Doogie White. V roce 2004 se Yngwie připojil ke kytarovému cirkusu G3, který pravidelně dávají do pohybu pánové Joe Satriani a Steve Vai. Na své cesty si vybírají vždy třetího parťáka z řad kytarových velmistrů a tentokrát padla volba právě na Malmsteena. Ačkoliv se jim dostávalo doporučení, ať si to ještě řádně rozmyslí, neboť Yngwieho provází po celou kariéru pověst nadutce a potížisty se kterým je obtížné nejen hrát, ale vůbec i vyjít, pánové to přeci jen riskli a...vyplatilo se.

Turné bylo megaúspěšné a že to pánům klapalo nejen na pódiu, ale i mimo něj, dokazuje i videozáznam a dokument z koncertu v Kansas City, který z turné vyšel. Hned následující rok byl Malmsteen zpět s další svojí sólovou deskou Unleash The Fury. Po zaslouženém odpočinku se Yngwie znovu přihlásil s novým albem Perpetual Flame až v roce 2008, na kterém se pěvecky představil Tim 'Ripper' Owens známý především ze svého působení v legendárních Judas Priest, poté co je na čas opustil Rob Halford. Ten s Yngwiem spolupracoval i na následujícím albu Relentless, které spatřilo světlo světa v roce 2010. Zatím posledním albem od tohoto bezesporu talentovaného umělce je deska s názvem Spellbound, která je z více jak poloviny instrumentální a zejména titulní skladba je neskutečná jízda.

Kytarový arzenál Yngwieho Malmsteena

Pojďme se nyní trochu blíže podívat také na Yngwieho kytarový arzenál, který jsme si již trošičku nakousli hned v úvodu. Jak už jsem uvedl, Malmsteen je téměř výhradně ve znamení kytar Fender Stratocaster. Zejména si oblíbil ty z let 1968 - 1972 (ostatně na jaké myslíte, že hraje nejraději Blackmore:-)?) a většinu jich má osazenu snímači DiMarzio (povětšinou jeho vlastním modelem YJM, nebo HS-3), na zbytku má ponechány originální Fender snímače. Vlastní i originální dvoukrký model, který mu vyrobily v Japonsku. Všechny kytary má přepražcovány jumbo pražci Jim Dunlop 600. Nejmarkatnější úpravou jeho kytar je ovšem probrání jednotlivých políček hmatníku mezi pražci (po vzoru starých loutnových nástrojů), na což je jak Yngwie tvrdí obtížnější hrát, ale zase to umožňuje propracovanější a osobitější kontrolu tónu.

Stejně jako jeho velký vzor Blackmore, rovněž nepoužívá prostřední snímač (ačkoliv jej má osazen i zapojen) a prakticky nepoužívá tónové clony na kytaře. Na svých nástrojích má nastavené dost vysoké action a díky tomu je potahuje strunami Fender Nickel-Plated Bullets (Super 250´) o překvapivě tenké síle 008. Jedná se ale o hybridní sadu a tudíž struna E má sílu 046. Celý potah pak ještě podlaďuje o půl tónu. Plastový ořech na hmatníku pak někdy nahrazuje mosazným. Své kytary nechává osazeny standartním tremolem, které si ovšem často přizpůsobuje jako dvouzvratné a proti rozlaďování bojuje protitahem nezřídka až pěti pružin.

Yngwieho hlavním a asi i nejoblíbenějším nástrojem je starý, otřískaný 1972 Fender Stratocaster, který sám nazývá "The Duck" podle samolepky na hlavě nástroje. Ten je osazen snímačem DiMarzio HS-3 u kobylky, zbylé dva jsou Fender.

Hmatník je Yngwieho oblíbený javor a díky jeho agresivnímu stylu hry již byl několikrát přepražcován i přebroušen. Kytara nese známky několikerého poškození, díky Yngwieho zálibě ve vyhazování kytar do vzduchu. Často jej totiž v rámci vlastního bezpečí, aby mu padající nástroj nezlomil ruce nechá raději prostě spadnout na zem. Yngwie tento nástroj koupil zkraje sedmdesátých let a donedávna to byl skutečně jeho nástroj č. 1. Dnes už je pro něj ale natolik cenný, že si raději nechal vyrobit několik jeho přesných kopií. Fender sice již řadu let vyrábí jeho signature model, ale před nedávnem začal ve svém Custom Shopu vyrábět i tento "heavy relic" model...

Z akustických kytar pak kromě značky Fender preferuje značky Ovation model Legend 1767, nebo Gibson Chet Atkins (který mu ovšem nedávno někdo ukradl). Často jej můžeme vidět i s kytarou Alvarez-Yairi.

Pojďme na aparáty... Zde je Yngwie opět silně zatížen na značku Marshall. Zejména pak ročníky 1971 - 1973. Na pódiu mívá až 28 zesilovačů a až 31 beden s klasickým osazením 4 x 12 s 25W reproduktory Celestion G12.

A zbývá nám jeho efektový řetězec, a to je lahůdka a nelehký úkol zároveň, neboť Yngwie jej čas od času rád obmněňuje. Ale zkusme si popsat alespoň ten neměnný základ. Z kytary jde signál do kontroléru Broadshaw Switches se 24 přepínači a odtud dále do Roland DC-10 Analog Delay, Jim Dunlop Cry Baby wah pedal, Moog Taurus bass pedals a odtud do racku, kde se nachází dvě jednotky Korg SDD-2000 (jedna funguje jako mono, druhá jako stereo delay), šestikanálový mixer Korg KMX-62, T.C. Electronic G-Force (chorus a pitch shift), Hush II-C (noise reduction), E-Mu vintage keys a modul Furman PL-8. Z krabiček si Yngwie do řetězce rád zařazuje Vox Flanger, DOD Overdrive, legendární Ibanez TS-9, Boss Octaver OC-2, Noise Supressor NS-2 a Flanger BF-2. Akustické kytary pak prohání přes Boss CS-3 Compressor/Limiter. Co zbývá? Snad už jen wireless systém Samson, trsátka Jim Dunlop 1,5 a řemeny DiMarzio Ocelot. Jestli jste dočetli až sem, klobouk dolů...