you, infinite nás svým postrockem odvedou do bezpečných míst

Jak už jsem v perexu naznačil, dnešní objekt zájmu, dvojice you, infinite, je pupeční šňůrou spojená s letitými postrockery This Will Destroy You. Ti v posledních letech rádi koncertují i v Praze. Naposled se tak stalo minulý týden v pražském Futurum Music Baru.

My se ale dnes soustředíme na dva zakládající členy souboru. Každého s výražně odlišným příběhem. Prvním z nich je Jeremy Galindo, kytarista a dodnes výrazný tahoun kapely, druhým pak basák a klávesista Raymond Brown, který po natočení debutové desky v roce 2007 kapelu opustil ve prospěch povolání lékaře, které nebylo slučitelné s fungováním v čím dál známější kapele. Tito kamarádi z texaského San Marcos se po letech spojili, aby si spolu po letech odloučení zahráli. Setkání bylo tak produktivní, že z něho postupně vzešel nový společný projekt a následně i bezejmenná debutová deska.

„Instrumentální hudba je zvláštní právě v tom, jak je otevřená interpretaci. Každý máme k těmto písním své vlastní vazby, ale líbí se nám, že si posluchači mohou najít svůj vlastní význam,“ vysvětlovali v článku na portálu Punknews.org členové you, infinite. A pokračovali: „Pro nás je v záznamu cítit optimismus. Deska nabízí nadšení dvou celoživotních přátel, kteří se znovu setkali a začali tvořit bez vnějšího tlaku a očekávání. Jedná se o okamžiky upřímné nenucenosti – jen my a tvorba hudby, kterou potřebujeme k vlastní existenci.“

Právě ona nenucenost z nahrávky vysloveně stříká. Klid versus další impulzy, které v životě pravidelně přicházejí – naděje, radost, úzkost nebo vzdor. Všechny se do nahrávek promítly, ovšem ne násilím, ale jako klidný, okolo jdoucí impulz. Pokud bych měl album charakterizovat jedním slovem, pak by to byla vznešenost. Pocit, kterého se nám v poslední době mnoho nedostává. Možná proto má nahrávka tolik co nabídnout.

Proces vzniku projektu i samotné nahrávky začal nenápadně. Raymondu Brownovi, více než dekádu doktorovi na plný úvazek, se po více než deseti letech odloučení zastesklo po odložené lásce – hudbě. Začal si tedy pomalu doma hrát a zapisovat drobné nápady na kytaru a klavír do foroty. Když už jich byl plný šuplík, což bylo někdy v roce 2019, poslal složku nedokončených fragmentů Jeremymu, který také měl bokem hrst nikdy neupotřebených nápadů pro This Will Destroy You.

Pánové začali pomalu pracovat na společných nápadech. Nejprve distančně a poté, co opadla koronavirová pandemie, už seriózně ve studiu. Oba protagonisté byli překvapeni, jak byla práce na materiálu jednoduchá – jako by od rozchodu v roce 2007 neuplynul žádný čas. Jako by navázali přesně tam, kde v době poklidného rozchodu přestali, ovšem dnes s hlubším pochopením toho, co chtějí v písních říct.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Dvojice nakonec přizvala k práci na písních Johnnieho McBrydea, Ethana Billipse a Nicholase Hufta, všichno současné spoluhráče Galindových This Will Destroy You, aby album společně se studiovým inženýrem Andrewem Hernandezem dotáhli do finální podoby.

A co můžeme od you, infinite očekávat? Samozřejmě postrock. Ovšem vedle hutného soundu původní společné kapely, která se ráda noří i do doom metalových nebo shoegaze nápad, létá sound nového projektu více v oblacích. Tu a tam se dotýká větším využitím kláves a elektroniky výrazu nesmrtelných Boards Of Canada, jindy zase nejlyričtějších momentů tvorby Mono. Nikdy ale nemají you, infinite potřebu ohromovat monumentalitou. Občas se k ní dostanou, ale i po opakovaném poslechu jsou spíše v pozici zbloudilého turisty, který se po kilometrech procházení hustou mlhou dostane na vyhlídku, kde mu náhle rozestoupená oblaka dají možnost pokochat se epochálními výjevy do krajiny.

you, infinite nepřepisují dějiny nezávislé hudby. Dokonce ani v intencích samotného žánru, ve kterém se pohybují. Díky zdravému odpočinku od sebe samých ale přinášejí nahrávku, která je jako osvěžující vánek uprostřed úmorného letního hicu. Na něj je dobré se se začínajícím jarem pomalu připravit.

you, infinite – you, infinite

Pelagic rec., 2025, 01:04:40

Post-rock

75 %