Z Brna až na konec světa

Dění na prestižní hudební akci pohledem manažerky zúčastněné kapely Ponk. Pět dní v Galícii, na které se nezapomíná.

Když na konci května blikla na monitoru zpráva – You made it. Congratulations! – s podpisem týmu Womexu, tedy World Music Expa, nejvýznamnější akce v oblasti world music, bylo jisté, že následující měsíce budou dřina, pot a možná i slzy. Pětidenní hudební přehlídka zahrnuje veletrh se stánky jednotlivých zemí, vydavatelství, festivalů či hudebních projektů, do pořadatelského města se sjíždí tisíce odborníků. Nejsledovanější je bezesporu showcase, vystoupení kapel vybraných prestižní porotou, přezdívanou Sedm samurajů. Do několika málo desítek pečlivě vybraných uskupení se letos dostalo i brněnské trio Ponk, teprve třetí česká kapela v historii.

Radost střídá starost, účast je prestižní, leč finančně náročnou akcí. Womex se postará o propagaci a catering v den konání vystoupení, ostatní si ale platíte ze svého. Cesta do Santiaga de Compostela, kde se letos Womex koná, nebude sranda, vždyť jen o pár kilometrů dál leží Cabo Fisterra, v dřívějších dobách oficiální konec světa.

Čtyři měsíce v několika slovech? Emaily, vylepšování webu a sociálních sítí, tiskovky, komunikace s týmem Womexu, shánění financí, auta, týmu, ubytování, škrtání a přepisování celého plánu, vztekání se, těšení se a nenávidění se za to, do čeho se to pouštíme. Několikrát si znásobte a dostanete přibližný výsledek. K hrobu sv. Jakuba se chodí pěšky, pokud ale do vašeho vybavení spadá také osmdesátikilový cimbál a kontrabas, věřte, že vás choutky na putování přejdou hodně rychle. Ostatně po třech dnech v dodávce se cítíte podobně „svěží“ jako po túře, i když vás nebolí ani tak svaly na nohou, jako otlačený zadek.

Ti méně odvážní (čti línější a pohodlnější, tedy já) zvolili cestu letadlem. Z letiště rovnou do místa konání veletrhu, ještě stále rozestavěného kolosálního komplexu architekta Petera Eisenmana, kulturního centra Galície Cidade de Cultura.

U akreditací krátké přivítání s kapelou, hajdy obhlédnout český stánek a rozvěšovat plakáty na všechny možné i nemožné plochy, toalety nevyjímaje. Dát o sobě vědět je nutné, vizuální smog je všudypřítomný, tudíž náš ještě čeká pobíhání kolem a osobní pozvání, aby v sobotu sál nezel prázdnotou.

Česká výprava má své útočiště v blízkosti Poláků a Maďarů, zastoupeno je vydavatelství Indies, Colours of Ostrava/Czech Music Crossroads, Institut umění – Divadelní ústav, Jazz Meets World, Folkové prázdniny nebo Český rozhlas. Uvítací ceremoniál se spláchne hutným vínem, s booking agentem Dušanem Svíbou trávíme čtvrtek a pátek od rána do večera schůzkami se zástupci festivalů, klubů, novináři a dalšími, kapela mezitím oblažuje sousedy v domě zkouškami a pilováním repertoáru. Noci patří koncertům, kapely z pěti kontinentů se střídají na pěti scénách po pětačtyřiceti minutách, z některých si sedáte na zadek (Dudu Tassa & the Kuwaitis, Bixica 70, Adnan Joubran a další), něco nezaujme a jdete dál.

V den D najíždíme dodávkou k zadnímu vchodu Cidade, taháme techniku, VJka Pola Puk zápolí s vybavením a jiným než slibovaným rozměrem plátna, zvukovka, oběd, přejedení se, převléknutí, spánek. Před Ponkem joikují Norové Vassvik, krátká pauza, počítáme příchozí i odchozí, doufáme v dostatečnou účast, rozléváme panáky slivovice, ať se předvede nejen moravská muzika, ale i pohostinnost.

Hodinový set startuje Petr Dorůžka úvodem a interview s kapelou, u stánku s materiály a cédéčky nestačím sledovat co se děje na pódiu, slivovice a první tóny lákají zvědavce. Vyměňujeme alba za vizitky, píšeme si kontaktní údaje na příchozí snad ze všech koutů světa, slivky znatelně ubývá. Set uplyne ani nevím jak, další šílené kolo směny desek za navštívenky, na stole slibně vypadající hromádka, ze které v následujících měsících či letech snad něco padne, ať už koncerty či příznivé recenze debutu Postfolklor.

Vzrušení opadává, focení české výpravy, jde se balit, dopíjet zbytky, poslední noc Womexu, brzy ráno odjezd domů pro muzikanty, kameramany a zvukaře (ano, byla to početná parta), já zůstávám na závěrečný ceremoniál.

Na hodnocení je ještě brzy, čeká nás podobný kolotoč jako před akcí, spousta papírování, mailování, udržení a oživení získané pozornosti. Ostudu jsme si – doufejme – neuřízli. Na turismus čas nebyl, o krásách Santiaga získáno pouze minimální povědomí, ale to, že je Womex hučící včelí úl, vzrušující i únavný, máme ozkoušeno na vlastní kůži.

Příští rok hostí třiadvacátý ročník polské Katovice. Účast lze jen doporučit, takové kontakty se jinde seženou stěží. Zbývá jen poděkovat městu Brnu, Institutu umění a vznikající Czech Export Office za podporu. Měsíce o chlebu a vodě se díky jejich pomoci smrskly na zvládnutelné minimum.