Z garáže na pódia. Jak na to?

Na webovém serveru Bandzone.cz je aktuálně registrováno okolo 40 000 kapel a ruku do ohně za to, že to není konečné číslo. Ale jen minimum z nich by se dalo označit za soubory, které hrají alespoň druhou ligu. Čím to?

Upozornění na začátek: Neberte tento příspěvek jako svérázné rady muzikantům, ale spíše postřehy od někoho, kdo prošel v minulosti také amatérskými kapelami, aby se nakonec stal hudebním publicistou, který denně dostával do e-mailu desítky žádostí od kapel, co se chtěly blýsknout v hudebním magazínu.

S usměvavou nostalgií dnes chodím do obchodů s hudebními nástroji, prohlížím si pestrý sortiment a vzpomínám na dobu, kdy jsem s nadšením přehrával coby náctiletý tradiční Smoke On The Water či Smells Like Teen Spirit přímo na místě, mysle, že tím snad někoho okouzlím. Kdepak. Už tenkrát v tom byl osobní kalkul, abych si mohl aspoň osahat nástroj, na který bych si v životě vlastními prostředky neušetřil. A v ten moment jsem rozhodně nebyl jediným, kdo procházel dalšími obchody a hltal očima vysněné zboží. Možná dnešní mladší generace na tom nejsou tak špatně a rodiče si můžou dovolit povolit uzdu svému rozpočtu a dopřát své ratolesti bezva koníček. Anebo se nic nezměnilo a já jsem jen supernaivka. Každopádně na tu dobu vzpomínám velice rád, ať už dnes se živím čímkoli. Ne, neberte toto jako sentimentální skuhrání. Jen jako úvodní odstavec, protože nějak začít musí každý.

Změna k lepšímu?

Od té doby se pravda změnila spousta věcí. Obří vydavatelské domy si ještě žily jako v bavlnce (koupit nosič bylo na úkor měsíčního kapesného), MTV mělo pekelný vliv na aktuální trendy, stahování v nedohlednu. Nebyly různé soutěže nebo festivaly klubových kapel, ale existovaly hudební tiskoviny, které měly tenkrát ještě nějakou váhu.

V současnosti sice můžeme navštěvovat mraky hudebních serverů se slušnou i mizernou návštěvností, hudbu lze sdílet zcela zadarmo, ale nalézt ve stažených gigabytech něco, co zaujme, vyžaduje notnou dávku zápalu a energie. Pro žurnalistu je to úkol přímo nadlidský: doporučit něco extra, co by stálo za to pro masy lidí a neztrapnit se. Paralelu lze nalézt i ve zmiňované dimenzi nových kapel, které vznikají jak houby po dešti a zanikají ještě rychleji. Čím zaujmout a zároveň něčeho dosáhnout?

Dodnes mám před očima podivně zabalené obálky s vypálenými CD, které prosily redakci Rock & Pop o pozornost. Po otevření čekalo jen zklamání. Tohle zní jak Divokej Bill. Další Nightwish? Nu-metal jako progresivní žánr? Veselý punk rock se zoufalou produkcí? Bože, další Kabát! K tomu absurdní odkazy na YouTube z prvních koncertů, které nikdy neměly být zveřejněny s nafoukaným PR, že tohle tu ještě nikdy nebylo. Anebo že vyhrály tuhle klubovou nebo jinou ligu hudební soutěže a že jsou fakt profíci se spoustou pozérských fotek, kde se všichni povětšinou tvářili jak Jezdci apokalypsy. Ba dokonce dorazily i záznamy z koncertů, z nichž respondent ani nepoznal, jaký styl ansámbl vůbec hraje. U anglicky zpívajících hrozilo vysoké riziko, že česká výslovnost bude válcovat jinak docela nápadité písničky.

Absence drzosti

Snad právě vymoženost dnešní techniky, kdy si každý může album natočit doma v obýváku, je ke škodě věci, přitom naživo většina souborů umí hrát na výbornou. Opakem byly i záznamy, kdy autorem je avantgardní jedinec, multiinstrumentalista, který naopak naživo nikdy nehrál, ale svému kompu do detailů rozumí. Všechny spojovalo nakonec jediné: absence drzosti & vlastní filosofie. Paradoxně kapely, co „fungovaly“ v éře komunismu, měly výhodu, že se vymezovaly vůči establishmentu, a to je spojovalo napříč „spektrem“ protichůdných žánrů – přitom žumpa současného politického systému by měla logicky nahrávat právě všem, co mají chuť se vykřičet do éteru. Ovšem reagovat na téma, o kterém laik akorát slyší z médií, není samozřejmě jednoduchá věc…

Samotnou kapitolu tvoří hudební soutěže. Ruku na srdce: kdo v nich uspěl a dotáhl to někam dál? Ano, pocit výjimečnosti a radost z úspěchu tu hrají velkou roli, ale nakonec výhra má finální hodnotu jako zlatá medaile z okresního přeboru v dorostu. Nejhůře dopadly většinou kapely, které mají na kontě 1 CD a osmiletou kariéru, termín „začínající kapela“ se ale pro ně stal konečným prokletím. Ostatně ani komerční televizní soutěže, jak je vidět, nikam nevedou, byť něco mi říká, že po nekonečných ročnících Superstar nás čekají i jiné verze a la Rock band.

Ani klišé sex, drogy & rock´n´roll nemusí vždycky fungovat – slibnou kariéru po chvíli zadusí milostný románek, tradiční brko nebo nepřiměřené chlastání, což povětšinou vede k rozkolu nebo absenci jakéhokoli autorského nápadu – cestou do pekel jsou právě ustavičné coververze slavných kapel, s nimiž sice každý začíná, ale v důsledku na ně nikdo není zvědavý. Mít vlastní tvorbu je základ fungování kapely.

Image se nesmí podceňovat. Jestli kapela Spermathör hraje okultní heavy metal a po hudební stránce se jí nedá nic vytknout, ale vystupuje přitom v civilním oblečení, v němž leda tak griluje maso na zahradě, je otázka, jestli to myslí doopravdy vážně. Pak už je jedno, jestli hraješ ska, punk, death metal anebo reggae, pokud tvoje krédo zní: hlavně nenasrat.

Jestli si někdo domluví po vlastní ose tři koncerty v jednom měsíci za sebou, těžko může očekávat vyšší a vyšší návštěvnost. Postupovat pomalu, zmapovat jeden svůj vlastní region a zkusit to dál, to ostatně není špatná cesta udržet se na scéně co nejdéle. Potom ale pozor: pokud několik let po sobě objíždíte stejná místa, kde jste začínali, je na tom, co děláte, něco špatně.

It´s long way to the top…

Naopak co se týče samotného pohybu na hudební scéně, mají kapely na růžích ustláno. Málokdy se stane, že by i rival z druhé kapely odmítl zapůjčit prošláplou blánu nebo nevypomohl s případným profesním dotazem. Kolegialita panuje víceméně na slušné úrovni a všechny spojuje hlavně to, že se nacházejí ve stejné subkultuře. Ani produkční nebo manažeři neodhánějí svoje budoucí ovečky od sebe – hudební šoubyznys vynáší na všech frontách a každý by si měl plně uvědomovat, že všemu vládnou peníze. Riziko je tu velké: úspěch stojí hodně, přitom vrátit se z vynaložené energie nebo prostředků nemusí vůbec nic, a tak zbývá hlavně uchovat si nadšení a euforii.

A na závěr samozřejmě to nejdůležitější: dřít na sobě do úmoru, využít každou příležitost a nečekat ve zkušebně, až si vás najde hledač talentů nebo osloví hudební média, která ve své krizi nikomu beztak nepomůžou. Vyprodat sál pro tisíc lidí totiž nepřijde samo od sebe.